sportovec

Zní to trapně a poněkud zatuchle čítankově, ale na značné části komentářů k tomuto filmu je zřejmá upadající úroveň polistopadové výuky dějepisu, zejména dějin XX. století a až fatální neschopnost podstatné části společnosti vyrovnat se s komunistickým čtyřicetiletím. Bez nich porozumět STARCŮM je totiž krajně znesnadněné, pokud vůbec možné. Příběh filmu je prostý svou základní linkou, nikoliv však svými druhotnými a zpětnovazebnými významy. Přesně - srovnávejme s přeceňovanými polistopadovými REBELY, ale i ŠAKALÍMI LÉTY - postihuje atmosféru doby, její skutečné hrdiny - Filip Havelka je předobrazem Jana Palacha, Jana Zajíce, ale i jihlavského komunisty Evžena Plocka. Jeho zanícený idealismus, který překonává dobové vymývání mozků, poznamenané v mnoha ohledech hrůznými padesátými lety, (Filipova příruční knihovnička-lékárna ducha) je odzbrojující a ve své dojemné pubertálnosti, v níž se dětství převtěluje do jinošství,, neodolatelné. Je totiž také nastaveným zrcadlem, které nemilosrdně ukazuje odvrácenou tvář všech "křivohubých" (Gogol). Ale i druhá hlavní postava - Hanka - je pozoruhodně celistvá a bytostně česká v prostotě i hloubce svých přirozených lidských tužeb a přání. Dobově přesně postihnutými typy jsou také Filipův protivník, Kačírkové profesorka a navenek nenápadný, ale skvěle zvládnutý předseda JZD ve vynikajícím podání Josefa Kemra. I drobná dětská úloha Kemrovy dcery přesně zrcadlí složitou jednoduchost námětu, scénáře i režie. Rafinovanost kompozice tanečních čísel spočívá v jejich jednoduchosti a spontánní jakobyživelnosti. Odráží plně atmosféru doby, brojící proti poslední zbytkům svěrací kazajky padesátých let, doslova si libující v neformálnosti, provokaci, ale i v nepřiznávaném šlechetném idealismu. Pucholt by jedním z nejsilnějších hereckých talentů šedesátých let konjunktury nemužně mužných mužů ducha, čistoty mravu a hluboké mravní zásadovosti. Muzikál je současně velkou startovní plochou uznávaného klasika naší současnosti, zlatého slavíka výsostného romantismu, okouzlení tónů a v tomto spíše výjimečném případě i myšlenkově hlubokých a působivých písňových textů. Osudově - až anticky - působí trio rockových-beatových kytaristů, do něhož vysublimovaly nejstarší české rockové skupiny typu SPUTNIKŮ, OLYMPICU, MEFISTA a řady dalších. Stručně a jasně se vše, co jsem se tu pokusil postihnout, dá shrnout do jedné věty. Nejstarší český moderní muzikál otevírá svou širokou náruč i dveře dokořán Pražskému jaru. Doby vzrušených i zmařených nadějí, které jsme sdíleli s významnou částí tehdejšího světa.

Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků.

Kontroverzní český režisér Steklý byl schopný opravdu všeho. Absolutních žump, politické pornografie i vrcholů filmového umění. Jeho dvojdílná adaptace Haškova životního díla je jen velmi obtížně překonatelná. Vedle skvělých hereckých kreací Hrušínského, Kopeckého, ale i Filipovského nebo Milana Neděly k tomu patří i okolnost, že film byl natočen v době, z níž ještě zcela nestačila vyvanout určitá nostalgie, ale i povědomí o habsburskolotrinské monarchii. Tato pamětnická ingredience je k prospěchu věci znát a kvalitě díla určitě prospívá. Můžeme být jen rádi, že disponujeme těmito skvělými (Trnka) filmovými převyprávěními jednoho z mála skutečně světových děl naší národní literatury.

O kvalitě Trnkova přetlumočení-přepodstatnění švejkovské látky nemůže být sporu. Souhlasím s názorem literárního historika Radko Pytlíka, že jde o dosud nejlepší zfilmování Haškova románu. V té souvislosti nejde nepřipomenout Werichovo namluvení, které je pro Švejka stejně nezastupitelné jako Ladovy ilustrace. Ke škodě věci není animovaný film více využíván pro realizace tzv. vážných témat; možnosti, které nabízí, do značné míry hraný film postrádá. Ale ani kvality Steklého zpracování a podle pověsti i prvorepublikové adaptace nejsou - nebo nemají být - špatné.

Z našeho pohledu mimořádný německý film jakoby nadaný hrabalovskou poetikou a jakoby jemným český krůpějovým humorem je a chce být komedií o tzv. ostalgii, tedy o nostalgických pocitech za zaniklým Ulbrichtovým a Honeckerovým státem. Typický příběh rodiny, jejíž angažovanost nestačí na exil otce rodiny do druhé části Berlína, aniž by byl s to zlomit náruživou matčinu víru v idealistická východiska komunistické utopie, přerůstá do širšího podobenství okamžikem vnitroněmeckého mocenského zvratu na podzim 1989. Srdeční kolaps stále živitelky rodiny, dlouhodobé bezvědomí a posléze - po měsících - zázračné probouzení do nového světa vyvolávají u syna-hlavního vypravěče příběhu úzkostnou touhu šetřit matčino zdraví a nedopustit její předčasný odchod. Příhody improvizovaného studia neexistující enderácké státní televize vytváří stále působivější atmosféru, jejímiž mediálními démanty se stávají např. objev cocacoly vědcí NDR v padesátých letech a angažmá prvního německého kosmonauta Jähnichena, v té době jednoho z mnoha berlínských taxikářů. Matčin očekávaný skon, jemuž předcházelo obnovení rodiny, tak rámuje velkolepý zážitek, vycházející z jak skvělého scénáře, tak dobré režie i mimořádných hereckých výkonů. Za velký úspěch autorů filmu je potřeba považovat skutečnost, že se podařilo zachovat a zvládnout plynule, nenásilně přechod z výchozí dětské fáze, přes prostředkující teenagerskou podobu až po takřka dospělý pohled hlavního hrdiny. Film, jehož ostalgie v žádném případě není nekritickým nytím za zašlým komunismem, naznačujes úspěchem složitost vyrovnávání se sovětizační komunistickou érou a tím nepřímo jednu z odstatných příčin toho, co Václav Havel před více než deseti lety označil za "blbou náladu".

Nedoceněný film zřídka vídané hloubky a věrohodnosti je důkladným zobecněním i popisem skutečné povahy "akční" práce, v tomto případě druhoodbojové aktivity. Na "detaily" a "pouhý" dětský život soustředěné režisérčino oko prozrazuje jeho další přednost: alternativní - a obohacující - ženský pohled. Neschematické uchopení ideových klišé a zdůraznění živých lidí v jejich mnohdy rozporuplných aktivitách završuje výčet předností tohoto televizního filmu. Televizní v tomto případě neznamená méněcenný, ale žánrově specifický. Herecký výkon Blanchettové je nejen standardní, ale i posunující - zdá se, že v jeho pozadí se skrývá konkrétní osud živé předlohy ze skutečnosti. Buďjakbuď - ve svém celku jde o objevné, hluboké umělecké dílo s úspěšnou odvahou hledat a nacházet všelidské v nejvšednějším nejnelidštějších představitelných lidských podmínek a vztahů tragické mezní situace. Příklad okupované Francie je navíc pro nás, neznalé, i vědomostně obohacující (připomínám tuším dvojdílný film o tragickém osudu vedoucí postavy domácí fracouzské rezistence - JEANA MOULINA).

Historická linie uzavřené Bergmannovy tvorby je stejně invenční jako ta současná. Dokonalé převedení tak plochého a dějově nevýrazného žánru-textu, jakým je legenda, nebylo snadné. Přesto i tady opakovaně osvědčil Bergman vůli i schopnost sledovat a vysledovávat na pozadí přesně zachycených historických dobových reálií podstatnou dějovou linku. Tragický osud zprvu rozmarné, a posléze tragické mladé ženy, bezesporu takovou linkou byl a je. Geniální vždy působí jako samozřejmé, spontánní a přirozené.

Zdařilý film nadprůměrně zvládající volnější skladbu čtyř milostných povídek, čtyř různých pohledů na lásku, to všechno v rámci jednoho melancholického účtování s lidským životem. Oproštěnost až protikladnost od leckdy samoúčelného akčního kvapíku devadesátých let filmu očividně prospívá. Krásná krajinná kamera, jedno z posledních setkání velikánů - Mastroianniho a Moreauové - jsou dalším pohlazením filmového diváka. Uvážíme-li, že takto zdařilý film natočil umělec v pokročilém věku - 80 let - po předcházející mrtvičné příhodě, naše uznání se nemůže nezměnit v obdiv. V obdiv k životu, který s vervou a na takové bojuje - doslovně se rve - o své přežití nejen lidské, ale i umělecké, tvůrčí.

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity.

Je a zůstává veřejným tajemstvím, že meziválečné levicové kulturní avantgardy filmem byly okouzleny, avšak současně s ním s velmi protiřečivým úspěchem zápolily. Uvědomíme-li si, že třicátá léta svou rozmanitostí početní i tématickou jsou zakladatelskou érou naší národní, již plně zakotvené kinematografie, a dobou nástupu první generace velkých režisérských (Machatý,Vávra, Frič, Haas) i hereckých (Štěpničková, Haas, Mandlová, Bárová, Pešek, Pivec,Štěpánek,Nový,Vítová) osobností, budeme lépe rozumět i trnité kinematografické cestě obou klasiků Osvobozeného divadla. Stejně tak lépe budeme chápat Tigridův výrok, že kdo z mladých v třicátých letech necítil levicově, byl považován za zvláštního. V+W již tehdy byli oproštěni od nekritického pohledu na komunisty jednostranně propagovanou sovětskou skutečnost (scéna s masló-strojem). Není pochyb, že tento i dnes živý a nápaditostí hýřící film je zralým výstupem početné filmografie těchto špičkových osobností moderní české kultury. Za zmínku stojí i to, že projekt družstva Hej-Rup! měl svou dobovou paralelu v podobě velkého mediálního koncernu MELANTRICH, vlastněného členskými odborovými svazy národně socialistické odborové ústředny.