AloeB

Zde začnu vzletně, cítím, že si to K zemi hleď zaslouží. Na problémy nejlépe upozorňuje humor a nadsázka, dokazuje to Roberto Benigni ve své La vita e bella, kde v mnohém předčil zobrazení nacistické krutosti Stevena Spielberga. Že je sociální poměry lepší předvést v úsměvném snímku nám předvedl i Džun-ho Pong ve svém Parazitovi (기생충). I ta nejlepší dramata jsou psaná jako komedie, jak se opakovaně nebojí ukazovat Martin McDonagh a čehož jsou zářným důkazem právě jeho Bruggy. Don't look up režiséra Adama McKaye bych tak symbolicky zařadil k těmto úsměvným, ironickým, satirickým, nadsazeným či dokonce absurdním snímkům, které se ovšem v konečném důsledku zařežou do morku kostí více než nějaké sterilní Oscarové drama (disclaimer: ta to pochopitelně taky dovedou, jen jinými způsoby a prostě jim chybí ten humor [i tak tě ale stále zbožňuju, Aronofsky]). Tolik k úvodu, konečně tedy krátce o filmu. Šílená společenská satira, která zjednodušeně ukazuje, jak moc je pro nás v háji hledět pravdě přímo do očí a jak moc v prdeli by bylo, kdyby svět jak ho známe měl zaniknout - což ve mě mimo jiné podněcovalo existenciální depky, zde ale půjde spíše o individuální záležitost. Na poměrně malém prostoru (třebaže má film přes dvě hodiny) pozorujeme široké spektrum až živočišně popsaných lidských charakterů, detailně až mrazí znázorněných a přiměřeně karikovaných. O prezidentce Orlean řekla jistá influencerka, kterou s upřímností nemohu vystát, že jde o filmovou obdobu Donalda Trumpa a po shlédnutí musím té mařeně dát za pravdu, v souvislosti s tímto je však nutné říct, že ani takto očividná reference na poměrně nedávnou současnost není bezúčelná a pouze dotváří širokou plejádu lidské komedie, kterou představuje. Za zmínku stojí i pro mě nezvyklý střih (nemohu říct inovativní, nejsem odborník, ale pro mě inovativní dozajista byl), který ladí se stylem snímku a který v mezičasech mezi dějem komponuje do filmu jak geniálně zadaptovanou kulturu sociálních sítí, která pomáhá ději, tak i zdánlivě bezúčelné snímky na kulturní společnost, přírodu, zemi a zvířátka. Ve své genialitě filmu odpustím i jeho zabrouzdnutí do žánru sci-fi, kdy se vesmírem šíří oheň z výbuchu (dramatický účel), jistá osoba normálně dýchá v prostředí zdevastovaném tělesem z vesmíru (komediální účel) či ulítlou "Noemovu archu" (zde je zajímavá kombinace humorného, dramatického a klimaxového účelu). V pořádku byl za mě i Ron Perlman a (po svém zhubnutí) děsivý Jonah Hill. Asi nejděsivější částí snímku byly plastiky padesátileté Cate Blanchett, ale alespoň ten DiCaprio byl skutečně sexy. Za mě jeden z nejlepších filmů roku, nutno však říct, že moc nevím, co kromě blockbusterů letos vyšlo.

Přijít s tímto podivným nápadem na seriál jako s vánočním trhákem s krásnou svátkovou atmosférou by byl geniální tah, protože ruku na srdce, proč by se uslintaní nerdíci koukali na nějakého moulu s lukem, když si mohou na YT nastavit opakované přehrávání znělky z Avengers. Toto ozvláštnění je ovšem vskutku jediným ozvláštněním, kterého se nám v rámci Hawkeyova seriálu dostane, neboť celý kinematografický zbytek, od hudby ke střihu, scénáři, hercům etc. působí jako dělaný dle nějaké sterilní formule na úspěšný produkt - podobně jako když by se pekař namísto křupavého francouzského croissantu rozhodl masově vyrábět 7days. I přes tuto obludnou blockbusterovou produkci jsem si však na tom rozteklém čokoládovém dortu našel nějaké třešničky, konkrétně šlo o Tracksuit mafia, protože mě svojí absurditou prostě bavila; herečku Hailee Steinfeld, protože takto cool si představuji akční hrdinku a navíc si cením takové drzé huby nevymáchané; a samozřejmě postavu Yeleny, kterou si zahrála Florence Pugh, neboť i přes její otřesný výskyt v jistém nejmenovaném otřesném akčňáku  z tohoto roku v tomto seriálu fakt zářila a já litoval, že namísto o Jeníčkovi není seriál o tom, jak se tahle holka vydala na roadtrip Amerikou. Role propojení seriálu s ostatními filmy a seriály z filmového vesmíru je zde velice schizofrenní, na jednu stranu se zde dají najít různé zajímavé dílky mozaiku, na druhou stranu to narativu velmi škodí. V závěru ještě zmíním seriálové karikatury, které jsme zdě měly možnost vidět - LARP a muzikál. S oběma mám zkušenost, byť s tím prvním jen minimální, ale nedělá mi problém jejich posměšné vyobrazení (ačkoliv tím jsou někteří dotčeni) - z pohledu filmařů to dává smysl, jelikož na jednu stranu tím vytvoří strawmana pro civilní občany, kteří na tyto fenomény pohlíží s nedůvěrou, na stranu druhou tím buď rozohní nebo zaujmou jejich fanoušky - v obou případech tím získají pozornost.

"You're a monster!" "And you are a lawyer. Nobody is perfect." Co se původně zdálo jako libové pojetí upírské látky se zvrhlo v tvrdě impotentní scénář. Mnoho lidí už to naznačilo, že mají tři epizody sestupnou tendenci, a zatímco první (pro mě i druhá) je senzační, tak poslední díl je příběhové bahno snažící se tvářit vážně. Drákula v podání Claese Banga je k pomilování, jeho nejednoznačná sexuální orientace je roztomile inovativní (byť nechápu, jak mohl chtít Harkera za svou bride, když je chtěl primárně k rození dětí). Gender swap Helsingovy postavy je možná trochu zbytečný, ale Agatha van Helsing jako jeptiška byla skvělá postava. A přestože se seriál pyšní geniálními scénami jako vyjednávání nahého Drákuly před davem jeptišek, mnoho částí plavby na lodi (miluju lodě) nebo Renfieldova advokátská záchrana svého pána. I ta Lucy byla poměrně dobrá postava, sice u mě postava Sewarda trochu klesala tím, že takovou sobeckou instabitch tak čistě a bez nadhledu miloval (alespoň k tomu směřoval narativ filmu), ale jako nestranný pozorovatel jsem ji měl radši než jejího ex. Zasazení do moderní doby bylo násilné, závěr fraška.

Byť bych to možná neřekl, tak zmutovaný puboš s DNA slizského arachnoida se stal mojí nejoblíbenější sérií z oné pofidérní stáje na ty samé filmy stokrát jinak. Homecuming i Fuck from home jsem i přes jejich přiznanou brakovost miloval. Obyčejně superhrdinské filmy nemusím, ale je jich tolik, že i v hromadě odpadu se najde perla. Proto jsem se také na No way, come! celkem dost těšil, poctivě shlédl všechny trailery (třebaže jeden mě zastihl v Chorvatsku a druhý v Lotyšsku) a vůbec poprvé byl na premiéře filmu, mohu tedy s klidem říct, že jsem dostal přesně tu sračku, co jsem čekal. Na cliff hanger z minulého filmu nemohli navázat lépe a hůře zároveň, z toho bažilionu možností, které tvůrci mohli vytěžit, se uchýlili k vlastní verzi Parlamentních světů, čímž zcela pohřbili zajímavý film, který po vzoru předchozích dvou řeší Peterovu život jako člověka a Spider-mana zároveň, a to navzdor tomuto filmu, který je prostě jen jeden velký fanservis a dělá to překvapivě dobře. A ve mně teď zanechal dilema, zda naříkat, že jsme nedostali snímek, který by podrobně rozebral odhalení Peterovy identity, a nebo si užívat supervtipný mišmaš s geniální interakcí tří různých herců hrajících pavouky v latexu. Tvrdě mě dostal závěr, kdy ze sebe Peter v podstatě udělal pana Nikoho. Zendaya mi bude chybět, na další filmy z této série se už nejspíš netěším. Zklamala mě recyklace starých záporáků na úkor možných nových zajímavých (ve stylu Vultura či Mysteria). Cameo toho advokáta bylo zbytečné. A taky jsem chtěl víc školy a Peterových spolužáků než nějaké akce - což by možná podporovalo teorii, že jsem se na to nekoukal kvůli superhrdinům, ale kvůli alarmujícímu nedostatku středoškolských komedií na mém watchlistů. Dalo by se najít x míst, kde film totálně nedával smysl, a též je nutné přiznat si, že Peterův altruismus byl až krutě debilní (z mnoha důvodů, na dlouhé povídání). Na závěr, určitě je to horší než předchozí dva filmy série, ale hodnotím stejně, protože ta tuna fanservisu mě dostala (a to jsem skoro žádné jiné spidermanovské filmy neviděl).

Už od scény, v níž Marvin rozkopl tu schránku, jsem tušil, že ten pes bude hlavní záporák. Žánrově určitě Paterson patří do dramatu, ovšem ke komedii (která je zde na ČSFD do žánru zahrnuta) to má velmi daleko. Netvrdím tím, že je to film přehnaně vážný, ale ne každý úsměvný moment dělá komedii. Film stojí na podivném vztahu Patersona a Laury, kdy jsou oba (nejen dle barvy kůže) rozdílní jako den a noc, ale přesto jim to (zřejmě) oproti ostatním lidem v jejich malém světě funguje. Paterson se sice jeví jako flegmatický podpantoflák, ale v mnohém s ním některé jeho momenty sdílí většina mužů ("miláčku, dal by sis k večeři salát nebo tousty?" ... "nevím. Něco vyber."). Adam Driver se pro podobně úchylné role očividně narodil. Básničky jsou krásnou součástí filmu jako celku, byť jde v mnohém jen o volně zachycený proud myšlenek, který bez správné recitace (což se filmu daří) mnohdy nevyzní. Velmi půvabné jsou stále se opakující elementy, ať už jde o Patersonovi jednotvárné dny, o stále se vracejícího básníka Williama Carlose Williamse (Carlose), notýsky náhodných básníků kolem Patersona, nebo i prosté obavy lidí z toho, aby se z porouchaného autobusu nestala ohnivá koule. Vyznění pak mohou být různá; život je jednotvárný, vše pomine, na čem vlastně záleží... Ani už nevím, ale okouzlit to diváka dovedlo. Možná jsem si to naddimenzoval, ale nelituju.

Možná si Last night in Soho idealizuju stejně tak, jako film až příliš přeslazuje londýnské šedesátky, ale v tomto případě bych to bral jako utopení se v autorově záměru. Vizuálně podmanivý, hudebně naprosto kouzelný, oplývající půvabem Thomasin McKenzie a hypnotizující Anyou Taylor-Joy (a miláčkem Mattem Smithem samozřejmě) a přesto je to šílený klaustrofobní horor, kde se hrdinčino utrpení dokáže pozornému divákovi vrýt až pod kůži. Zároveň se o něm dá mluvit jako o velmi silném zpracování #metoo tématu, kdy si ovšem může divák dílo samotné užít bez toho, aby jej znečišťoval současnými sociálními problémy, třebaže je ve filmu může velmi dobře vnímat. Internety mi prozradili, že vize byly inspirované Don't look now, mně obecně nic moc neříkajícím filmem, ale jak se zdá, inspiruje dnešní filmaře tvořit geniální kousky a řeč nemusí být jen o Bruggách, protože i právě tento poslední Wrightův film (očividná záruka kvality, soudě na základě Baby Drivera) je skvostnou podívanou. Nechci tvrdit, že je film bezchybný, jakkoliv k němu tak možná přistupuju a zkresluju ho přesně v jeho duchu, ale fakt si nemyslím, že někdo prohloupí, když se na něj mrkne. Pochopitelně to stál zůstává hororovou žánrovkou a po jeho shlédnutí se vám nejspíš nezmění pohled na svět, ale je to prostě kurva dobrý.

Ve fikčním světě Elite nejen že (soudě na základě čtvrté série) neprobíhá covidová krize, ale nejlevnější letenky na evropských letištích zde stojí kolem 400 euro (soudě na základě tohoto kraťasu). Moje milovaná Ester Expósito si rozloučení pochopitelně zasloužila, slintajícího Sama toužícího po posledním šuku však ne. Carla & Samuel jsou tedy patrně nejslabší povídkou této řady.

Ander & Omar byli chtě nechtě nejsympatičtějším párem v celém seriálu, snad čistě proto, že na rozdíl od tamějších hetero romancí museli stát při sobě a jejich vztahu se tak dostalo nejkvalitnějšího vývoje, v němž mohli figurovat i jiné děsivé zvraty než "...ten mě podvádí s tamtou" (e. g. rakovina). Tato historia breve toto zúročuje, uplatňuje otravnou postavu ze třetí série s vizáží Gaspara Noého a sympaticky dokončuje jeho tragický příběh. Je zajímavé sledovat, jak tyto rychlokvašky mají paradoxně víc volnosti než hlavní série, svázaná formátem zločinu a seriálovou roztahovačností.

Další historia breve prohlubuje závěr linky Nadii a Guzmána ve čtvrté sérii. Jistě, jak to dopadne, bylo víceméně jasné, vztahy na dálku jsou opravdu na hovno záležitost, takže si to ani nebudu troufat nazvat scénáristickou berličkou k lince s Ari (či jak se ta děvčica jmenovala). Mina El Hammani mi asi bude trochu chybět, v Hernánovi byla kapku nevyužitá a z jiných seriálů ji bohužel neznám. Totéž mohu říct i o druhé hvězdě snového páru - Miguela Bernardeaua bych taky ještě někdy rád viděl (mimo Elite). K samotnému bonusu, trochu nechápu, proč je to tu na ČSFD rozdělené, když to de facto funguje jako spin of minisérie, ale beru to jako možnost nahromadění si skóréčka pro Španělsko ve statistikách profilu :)

Sám doma na drogách. Rebeku a Guzmána miluju, Caye si polepšila.