AloeB

Když jsem bydlel ve Španělsku, tak tohohle byly po městě plný plakáty, nicméně jsem si na to čas nenašel. Zda litovat, že jsem neviděl pravého de la Iglesia na stříbrném plátně je diskutabilní, protože Veneciafrenia není víc než jen kapku děsivá jednohubka v přenádherném prostředí Benátek. Námět by byl nosný a zajímavý, po Benátkách řádí šílený klaun a velice vybraně vraždí turisty, nicméně mi připadá, že kromě tohoto film nic moc nenabízí. Najdou se světlé momenty spojené především s nezpochybnitelným režisérským umem a vizuál je prostě přenádherný tam, kde má být, a neskutečně děsivý tam, kde je to zamýšleno - smrt, která se odehrála v divadle mě neskutečně zaskočila, šokovala, znechutila a ujistila mě, že jsem ještě zdaleka neviděl všechno. Ve srovnání se staršími kousky španělského blázna jako Balada triste de la trompeta je Veneciafrenia trochu zmrzačený bratříček, který bych rozhodně nedoporučil sledovat před návštěvou Benátek, ale jinak si ho klidně pusťte. De la Iglesia je fajn.

Pitomoučké zpracování již tak milionkrát zadaptované legendy o božském ochránci Nezhovi, které hraničí mezi celkem půvabným dobrodružným filmem z (pro nás) exotického prostředí a mezi taškařicí, kterou by měla být v rámci lidských práv bezpodmínečně zakázána. Stylistická schizofrenie je viditelná již v prvních minutách filmu, kdy se v překrásných ateliérech odehrává epický akční souboj mezi Nezhovým otcem Li Jingem a démony, kteří ovšem všichni létají vzduchem v postoji Jesus Christ superstar a házejí nevinnými Číňánky v akčních scénách jakoby natočených na domácí kameru skupinou kutilů. Ale masky mají pěkné, byť na dnešní standardy směšné. Paralelně se pak odehrává takřka magický souboj nějaké čarodějnice a taoistického (asi) mudrce, který po oné ježibabě vrhá svoje vlasy a vousy. Technické nedostatky jsou pak nejvíce vidět na souboji s vodním démonem, tedy drakem. Nerad bych film soudil pouze dle akce, ale on nic moc jiného nenabízí. Takže hodnotím především za to, že je to v prvé řadě adaptace legendy, a za to, že ta mladá herečka hrála celkem ucházející a sympatickou postavu - jakkoliv nikterak nerozvinutou (charakterově). Trochu slabé podmínky hodnocení, ale potápějící se stébla chytá, že?

Nerad bych se ohlížel na možné i nemožné nekvality tohoto filmu, protože mě También la lluvia neuvěřitelně zasáhl, dojal a stal se dalším krůčkem k mému přestupu na misantropickou stranu síly. Na poměrně malém prostoru totiž zahrnuje velké množství témat, které mnou rezonují; od genocidy původních obyvatel Ameriky přes sociální nerovnosti, rasismus vůči původním obyvatelům, špatnou ekonomickou situaci, elitářství autorit a dalších až k neuvěřitelnému odhodlání stvořit "umělecké" dílo i přes krev. Natočit prachobyčejný snímek o Kolumbovi, Bartolomé de las Casas či Montesinosovi by v žádné žité realitě nemělo takovou sílu jako ukázat kontrast mezi minulostí a současností, mezi původními a evropskými Jihoameričany; mezi křesťanskými dogmaty a "humanismem" fray Bartolomé; mezi jistotou míru a chaosem vzpoury; mezi zaopatřenými a trpícími; mezi těmi, kteří usilují o umění, a mezi těmi, kteří musí uživit rodinu; mezi těmi, kteří mají vodu a mezi těmi, kteří musí bojovat za něco pro nás tak přirozeného. Možná se ve mě postupně probouzí sebemrskačství bílého +- heterosexuálního muže, nicméně něco mi říká, že souznít s těmi, kteří trpěli nebo v horším případě ještě trpí, je univerzální nehledě na barvu pleti. Snímek je inspirativní nejen pro úsilí obou hlavních postav ve věci jejich zájmu, ale především proto, že člověka toto svědectví bolí. Proto se, milé děti, podívejte na tento film a pak buď přispějte na salesiány, nebo spáchejte sebevraždu, protože co dělat v tak hrozném světě. Perfektní příklad postmoderního filmu, který skrze svá témata nutí člověka přemýšlet; tvoří kompozici několika vypravěčských linií včetně narativu uvnitř narativu; dělá si meta legraci sám ze sebe (jako když se filmový štáb snaží co nejvíce ušetřit, zatímco tento film šetří tím, že nevykládá tolik na historické kostýmy, jako kdyby točil skutečný historický film). V poslední řadě je nutné dodat, že kromě věčně mladého Gaela Garcii Bernala čím dál víc miluju posledního španělského akčního hrdinu, uzavřeného bolševika a ultimátního drsňáka Luise Tosara, který si zaslouží přesně takové role, jako měl v tomto filmu, a ne zaprdlé fanoušky fotbalu z Way Down.