Dikaiarchos

Svět Rivettova filmu je světem nejistoty, nejednoznačnosti, nepostižitelnosti. Nelze sice pochybovat o tom, že každá z postav je jímána určitými touhami, pohnutkami jednání, city, ale ty nebude nikdy možné plně dekódovat, jelikož neexistuje adekvátní prostředek k jejich vyjádření. Mezi postavami tak dochází jen ke hře, ke kabaretnímu představení (a ano, k přibližnému představení sebe samých), poněvadž jinak než kabaretně a přibližně to ani nelze. A jelikož neexistuje spolehlivý prostředek k manifestaci podstaty lidského nitra, jsme vždy odsouzeni k nedokonalému poznání druhého člověka (a patrně i filmového díla). Jestliže si nemůžeme být jisti skutečnou povahou postav, potom totéž platí dvojnásob o povaze vazeb mezi nimi. Ač se zdá, že je něco pojí, ve skutečnosti zůstávají samy, samy se svým tajuplným nitrem, jež se dere na povrch jen v pokřivených ozvěnách. Nic z toho však nebrání fascinaci samotným kabaretem.

Důmyslný trest doživotí pro skupinu odsouzených, doživotí ve vskutku nadpozemských časových i prostorových mantinelech; v jistém ohledu trest jako výsada, jíž se nedostalo jiným pozemšťanům (trest balancující mezi slůvky nadlidský a nelidský). Ale jaké východisko najít pro nevinné dítě? Denis dokázala mé filozofické neurony pěkně rozdivočit, což se letos ještě nikomu nepovedlo.

Bratři Tavianiové objali Luigiho Pirandella každý z jedné strany a ve společném souznění nakráčeli před můj dosud fascinovaný zrak. Ke Kaosu se nemůžu nevrátit, stejně jako k Pirandellovu Nebožtíku Pascalovi. Pět hvězd dávám i komentáři Vandrovnice.

Musím dát pět, když si uvědomím, že celý film spěl k jediné silné větě. Když zazní "the same thing that is wrong with you isn´t wrong with me", je vysloveno víc, než se zdá. Tom touto větou demonstrovala všechnu svou empatii vůči otci, moudrost, s níž uchopila nelehkou situaci, a odvahu vyslovit pravdu s vědomím zřejmých důsledků. Vyslovila ji nejen za sebe, ale i za otce, který k tomu neměl kuráž; intuitivně věděla, že věta oběma způsobí bolest, ale zároveň že nijak nepoškodí jemnou citovou a myšlenkovou pavučinu mezi nimi. Hlubší moment, než dokážu vyjádřit.

Režisérův rukopis, uvolněný, a přece soustředěný, bych chtěl číst ještě dlouho; je pozoruhodné, jak se dobírá nejniternějších záchvěvů, aniž analyzuje, jak se dotýká podstaty, aniž vysvětluje. Myšlenky samotného Lao-c´ aplikované ve filmové praxi; to jsem skutečně nečekal!

Když někoho milujete, ztrácíte vůči němu soudnost. Proto pět.

Bůh suď, proč jsem se při interpretaci idey filmu chytil scény u stolu po návratu Mabel z ústavu. Mýlím se, jestliže jsem tam ucítil závan citového totalitarismu? Buď sama sebou, Mabel, buď sama sebou tak, jak si to představujeme my.

"Myslím to vážně." - "Definuj mi slovo vážně."

Zátiší je definováno jako tiché, klidné místo, zákoutí nebo (ve výtvarném umění) jako druh obrazu neživých předmětů, sestavených obyčejně ve skupinu na stole nebo jiné ploché podložce. Obé se týká i hrdinů Salessova mistrovského díla; zátiší panuje nejen kolem nich, ale stalo se současně nehybným mentálním stavem stárnoucích manželů. Jenže status quo a entropie se nemají v lásce.

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často.