rikitiki

Tohle neberu. Dokumentaristi dávají podlézavě najevo svou vděčnost, že si je tenhle chlapík pustil do „soukromí“. Jdou mu ve všem na ruku a ani náznakem se nepouštějí do nějakých jemu nepříjemných momentů nebo dotazů. Díváme se téměř na chvalozpěv o chlapíkovi, který se proslavil dryáčnickým chováním, okázalým machrováním a téměř neustále připomíná, že všechno dělá jen pro prachy. No, aspoň je upřímný. Jenže: není. Jeho image je falešná jak pětník, přesto mu u velké části publika vychází. Nejsem cílovka, ale zbožňující přístup štábu k natáčené osobě mě znechutil.

K průměrnému týmu dorazí magorský trenér, který je nabuší tvrdými, daleko za hranu jdoucími tréninky, takže mladí kluci se bez neustálých medikamentů neobejdou. Zdeptá je psychicky, ničí je jak v lágru. A kluci párkrát nečekaně vyhrajou. OK. Za jakou cenu? Tohle není o sportu, natož o vysokoškolském (!) sportu. Tohle je o egu a o prachách, ne o hře. O drtivém tlaku, na hráče, na trenéra, na školu …   Jako gladiátorské zápasy? Proč ne! Jako zábava pro studenty a jejich fanoušky? To už radši natahování na skřipec! Mimochodem, zajímavý, že o studiu (hráči jsou přece vysokoškoláci) tam nepadlo jediný slovo.

Jednoduchý příběh o mladém klukovi, kterému šel americký fotbal, stouplo mu to do hlavy, začal blbnout a pak se srovnal. Děsivé je, jak příšerný tlak na tak mladého, logicky tedy nesebejistého a nevyzrálého, kluka, vytváří klub, trenér i fanoušci. Tohle by neustál skoro nikdy, tak se divím, že oni se diví, když se jejich modly začnou kácet a zaplétat do skandálů.

Tohle je smutné. Klasická ukázka sekundární viktimizace, kdy, místo aby lidi odsoudili pachatele, viní a vysmívají se oběti. Možná naivní a přespříliš důvěřivé, přesto jednoznačné oběti. Je žalostné klást na oběť nějaké požadavky, aby byla za oběť uznána. Vinen je pachatel, ne ona. Doufám, že dnes už by se k tomu veřejnost nebo aspoň média chovali většinou jinak. Je to smutný příběh o osamělém klukovi, který si našel oporu v odporné osobě, co se tvářila jako přítelkyně. A ani po letech není schopná nějaké sebereflexe, ale lituje a pyšní se jen sama sebou, aniž by se styděla za to, že někomu zničila život.

Takhle Irsko nevypadalo snad ani ve snech irských romantiků. Zelené svěží pažity, květiny, voda, vše zalité sluncem. V hospodě se bodrý hostinský jmenuje Murphy, šamgasti do jednoho nosí kostkované košile (bez nich by je asi do hospody nepustili) a ústřední rodina? Žije na zámku a tipněte si, jaké mají rodové jméno? Jasně, že Kennedyovi! K tomu se přimotá jedna divoženka v etnošatech. ____ Je to snad parodie? Bohužel ne. Lindsay v téhle přiboudlé romanťárně bez vtipu zjišťuje, že když se ti splní přání, možná zjistíš, že to nebylo to správné přání. Celá vyprávěnka je naivní a předvídatelná, což by v rámci žánru prošlo, kdyby byla aspoň vtipná. Nebo byl ústřední pár sexy, jenže těmhle dvěma to spolu zoufale neladí. Nebo nějaká zajímavá postava, tyhle jsou ale všechny střiženy podle ohrané šablony. SHRNUTÍ: Instantní irský svéráz po emericku.

Sachu Barona Cohena nemusím a po tomhle filmu názor nezměním. Tříšť různých epizodek o diktátorovi, který náhle přijde o své postavení, byla velmi nejednoznačná. Některé historky byly docela vtipné (teroristické nedorozumění ve vrtulníku, nebo diktátorské metody úspěšně uplatněné při vedení krámku s biopotravinami), ale další byly bezbarvé a hlavně, některé byly opravdu nechutné k dávení, navíc opakovaně (pohrávání si s useknutou hlavou, fekální scény). Scéna na mostě, kdy  Cohenův diktátor paroduje/variuje slavnou Chaplinovu řeč ze snímku The Great Dictator mě docela pobavila, ale bylo namachrovaně oprsklé zasadit ji do tak neambiciózního snímku, který bez výběru a přemýšlení skočil po každém /ne/vtipu, co ho napadl a okamžitě ho použil. SHRNUTÍ: Když vás baví filmy, kde jsou všechny postavy stupidní.

Jde o tak zjevně naaranžovanou show, že se snad za ten podvůdek ani nikdo nemůže zlobit. Pobavila jsem se při sledování, jak obtížné je pro někoho spát v luxusním stanu, skoro s veškerým konfortem (no dobře, vodu měli prý jen studenou) a plnit někdy legrační, jindy ale i náročné úkoly – šplhání na strom, byť s několikerým jištěním, byla makačka. A do toho se řeší, jestli si nezničím manikůru, jestli si vezmu paruku a jedna z dívčin nevyšla ze stanu bez nalepených řas. Tahle reality show je dělaná proto, aby se diváci v pohodlí domova mohli vysmívat opečovávaným lemrám, které teď musí zabrat. Ale i přes kamuflovanost „soutěže“ mi vlastně přišla zábavná i vtipná. Líbilo se mi, jak se postupně odhalovaly charaktery, které nebyly špatné, až na jednu výjimku, a že tahle městská ohrábla spolupracovala a pomáhala si. SHNUTO: Kterak dospět v muže/ženy v divočině, kde na tebe dává pozor celý tým specialistů.

Už zkákladní myšlenka – prohodit se s jinými lidmi, abychom zjistili, jestli tě donutím si mě vzít – mi připadá psychicky postižená. Průvodci show působili jak podvodný pár z teleshopinngu. Casting soutěžících byl zaměřený jen na to, aby všichni vypadali hezky. Povahově to byl jeden protivný rozmazlenec vedlé druhého, samí sobci a hysterici. Chovali se, jako by všichni ostatní byli méněcenní. Ne, tady bych jediným dvěma sympatickým účastníkům řekla: chyťte se za ruce a zdrhejte okamžitě pryč. Závěrečný díl, kdy konečně došlo na navlékání prstýnků, byl pro mě spíš tragický, protože ani jedna z dvojic nemůže být šťastná, aniž by se aspoň jeden z páru neobětoval, nepopřel sám sebe a nevzal na sebe břímě, že bude tím, kdo bude vždycky ustupovat. SHRNUTÍ: Vyděračská reality se sektářskými rysy.

Jestliže první díl bylo: jdeme pouští, jdeme pouští a …. po několika hodinách …. ještě furt jsme na poušti, tak tady aspoň jezdili na obřích mihulích. Pak taky neustále vraždili své služebnictvo. A nafouklý plešoun se zas máčel v tom svém inkoustovém bazénku. ….. Timothée a Zendaya jsou fakt hezký a umí hrát (a Austin Butler taky, i když zhnusněný!), ale vyprávěnka o nějakých bojích na pouštní planetě je nudná, zmatená, násilná a zejména: dlooouhá tak nesnesitelně, jako čekání na vlak Českých drah.

Lidi mají rádi pohádky, na pováženou však je, že jim i v dospělosti rádi věří. SPOILERUJI. Jenomže, když se mladý kluk s lehce zmateným chováním vandrující zemí začne ohánět sekerou, čím nejspíš bude? Princem bez bázně a hany v přestrojení nebo vyšinutým jedincem s nebezpečnými sklony? Dokument to odhaluje postupně a je to zase smutný příběh. Protože tenhle nešťastný nebezpečný týpek by možná mohl mít blíž k  princi, kdyby ho nepoznamenala děsivá výchova matky, co v dokumentu mluví a absolutně nic si nepřipouští. Podle mě je hlavním a největším hříchem krutost, a tady jí bylo vrchovatě.