Renfield

Ne tak silné jako Antikrist, přesto velice dobré a hlavně netradiční... sci-fi od Larse von Triera, sci-fi jeho pohledem. Těžko se vyhnout srovnávání se zmíněným dílem, alespoň co se úvodu nebo prologu týče. Ten byl pro mě u Melancholie ještě silnější, což bych snad ani nečekal, ale je to tak. Nádherné zpomalené záběry (zase, každý z nich působící jako fotografie) a k nim stejně tak nádherná hudba od Richarda Wagnera. Či snad hudbu doplňují záběry kamery? Obojí dokonalé... Následuje část "Justine" a její krásně odporná svatba. Lidé a odkrývání jejich charakterů, tedy to, co je pro von Triera typické, to co mě u něj (mimo jiného) baví. A právě svatební část považuji za tu silnější z obou silných... odpornost a hloupost je tu všudypřítomná a to nejen v lidech, ale i v samotném průběhu svatby, či "oslavy". Druhá část "Claire" je více komorní (přesto celosvětový) příběh, je to taková meditace a čekání na nevyhnutelné, i když původně... Svým způsobem je to krásnější část filmu, příběh a rozbor jedné rodiny v krizové situaci... a že někteří překvapí, jak jinak. Zase musím vyzdvihnout závěr filmu... krásné a silné, po průběhu filmu vše dokonale uzavřeno, jednou provždy. Ještě krátce, i když u Larse von Triera zase klasicky... scénář, hudba, kamera, herci, vše výborné. 80%

Jako Jacquese Clouseaua jsem si Petera Sellerse nikdy neoblíbil, jako Divnolásku a ostatní už podstatně více. Skvělý je například v závěrečném proslovu, z nějž i přes komediální prvky mrazí, což nakonec platí pro celý, stále aktuální film. Ještě více mi ale sedl George C. Scott, který je i z WC schopný utáhnout telefonický rozhovor přes "sekretářku". Jeho psychopatické výstupy při jednání s prezidentem, patří k tomu vůbec nejlepšímu. Krom scénáře má Divnoláska i výbornou vizuální stránku, což není u Stanleyho Kubricka překvapením. Dokazuje to především ve scénách jednání s prezidentem a dvakrát tolik v čistě válečném boji o základnu. Zkrátka Kubrick opět dokazuje, že se v žádném žánru neztratí. 80%

Má to momenty, ve kterých ta nadsazenost příběhu není vůbec špatná. Obzvlášť to platí pro finální přestřelku, v niž se Sean Ellis opravdu vytáhl. Neskutečně intenzivní, výborně natočená a taktéž zvukově pohlcující scéna, ze které až zamrzí, že to takto nekosili ve skutečnosti, což ani nemohli. Ale zpět k filmovému finále, tento nářez Ellis prokládá osudy zbytku odboje, čímž napínavý děj neruší, naopak ho vhodně doplňuje. A v jeho emočně silném závěru si vystačí s pouhými obrazy a hudbou, k nimž žel přidá i dávkou romantiky, což je právě ta horší nadsazenost příběhu. Ano, ženy jistě byly, nakonec být musely, ale věnovat této části tolik scén (a navíc to přehnat), mi přijde trochu škoda. Bylo by podstatně zajímavější přidat více odboje a třeba spíše naznačeného vnitřního boje členů s misí výsadkářů. Potom je tu Jan Kubiš, se svými filmovými problémy, které už byly hodně přes čáru. Nejen on, ale všichni výsadkáři dobře věděli, do čeho jdou a co bude následovat, v případě výsadku Anthropoid to muselo platit dvojnásob. Proto se i přes obrovský nátlak něco takového nemohlo stát a příběhu filmu to rozhodně nepomáhá. Naštěstí se zásadní scénou atentátu si Ellis vyhrál podobně, jako s finální přestřelkou. Už od "rozdělení rolí" zase nepostrádá napětí, které je navíc při útěku vhodně podpořeno akčně roztřesenou kamerou. K dokonalosti hold kus chybí, přesto jsem za připomenutí a jistě i solidní filmovou poctu rád. 75%

A zase ten Island, se svoji typickou atmosférou, se svým typickým filmem a hlavně hrdinou, který zaujme a kterému fandíte. Gunnar Jónsson hraje Fúsiho velice dobře, navíc často pouze mimikou, protože slovy Fúsi šetří. Přesto je to právě on, kdo dělá tento film zajímavým, příběh je totiž jednoduší a vlastně ne zrovna originální, ono se toho o outsiderech doby příliš originálního natočit nedá. Dagur Kári do jinak dramatického děje vhodně zakomponoval i několik komediálních prvků, které příběh občas trochu odlehčí... občas. Jinak je Fúsi jedna velká deprese, i když ne na každého musí film takto působit. Já už při sledování hodně přemýšlel a po skončení snad ještě víc... 80%

Říkal jsem si, že to přece nemůže být tak zlé... může. Tohle prostě není film! Ani ty "jednotlivé příběhy" nejsou nijak povedené a už vůbec ne vtipné. Vše již bylo řečeno v předchozích komentářích, já si jdu pustit Ameriku a zavzpomínat na slavnější léta.

Příběhově prázdné, jako hlavy několika zúčastněných postav. Fakt je, že příběh není u Nicolase Refna tím nejdůležitějším, přesto k jeho barevným scénám vždy byl, ale tady je možná schován někde pod vrstvou makeupu. Nakonec, kdyby to bylo jen o hlavách, ono je to o celých postavách, chladných, nepřístupných a nesympatických. Jasně, záměr, přesto by se více přiblížit dalo. Dalo, ale ani herci tomu zrovna nepomáhají, už takové obsazení hlavní role zdá se mi velmi nešťastné. Elle Fanning sice "blbky umí", ale jak potom věřit to všeobecné nadšení všude kolem ní a co hůře, z ní? Nemožné. Když navíc přijde ta zásadní proměna? Tam už vůbec. Násilné, snad až nechutné scény do dění zrovna nezapadají, přesto mají své velké klady, něco se děje (i když to občas opravdu nedává smysl) a postavy se začínají profilovat, jenom je to všechno trochu pozdě. Jen Bůh odpouští mám rád, cesta na kterou se jim Refn vydal, mi přišla velmi zajímavá a především originální. Neon Demon v ní mohl pokračovat, nebo ji ještě více rozvinout, ale tak se z mého pohledu nestalo. Samozřejmě, i tady je znát velká práce s každou kamerovou kompozicí, světlo a barvy jsou úchvatné! Postavy zase v trefně vybraných kostýmech, navíc s občas až panenkovským (nebo úmyslně umělým) líčením. K tomu všemu Cliff Martinez a jeho nejlepší soundtrack? Pravděpodobně, hudba je opravdu fantastická, tentokrát právě na ni stojí mnoho scén a snad i celá atmosféra filmu. Jenže, ten silnější příběh chybí. 50%

Samozřejmě, je to takové naivní a zidealizované, přesto kvalitně zrežírované a především výborně zahrané. Ano, Jim Carrey opět dokazuje, že má na víc, než na bláznivé komedie, což od dob Majesticu již předvedl mnohokrát. Více než dění ve městě (přesto, že kino určitě zaujalo) a románek s Adele mě zajímal hon na čarodějnice, v tomto případě na komunisty, včetně těch domnělých. Žel tohle téma nemá ve filmu ten hlavní prostor a tak jsem si občas musel zapřemýšlet nad poněkud zvláštním scénářem. Přesto je Majestic kvalitním filmem, který ode mě má hvězdičku navíc za závěrečný proslov... ten je k zamyšlení a to i v dnešní době. 70%

Už árií Lascia ch'io pianga podbarvený prolog je na Larse von Triera velmi netypicky natočen. Žádná syrovost, žádná ruční kamera, ale pečlivě komponované statické záběry na... svým způsobem idylku. Záběry páru v nejlepším se střídají s detaily na kapky vody a sněhové vločky, ale také je tu dítě a jeho cesta blíže k vločkám, ve které mu brání na stole stojící figurky se jmény budoucích kapitol. Shodí je, tato část prologu je tou nejsilnější, idylka zde končí a otevírá cestu Žalu, tedy první z kapitol. On i ona se vrací do reality, zpět je ruční kamera a její syrové pojetí, které občas až útočí na detaily tváří. On si bere ten nejtěžší případ kariéry, svoji ženu, kterou přeci zná nejlépe, jejich vztah se mění na pracovní. Bezejmenné postavy jsou výborně zahrané, do poslední chvíle pátrající Willem Dafoe a šílící Charlotte Gainsbourg, ve všech těch emocích neuvěřitelně přesvědčiví. Ale ani krása (platí alespoň pro některé z popsaných momentů) nezmizela úplně, i kapitoly totiž mají své kratší části vždy končící záběrem, při kterém je zvuk předchozí scény nahrazen často monotónním tónem a kamera zase najde svůj klid. Je tu fotografii či obraz připomínající, do posledního detailu promyšlený statický záběr, jenž díky použitým filtrům a hudbě nadchne až hororovou poetikou, ten ukončí či předznamená děj. Snad jen Zoufalství a Tři žebráci jich mají podstatně méně, zde již nejsou potřeba, nastává intenzivní část naprostého rozpadu osobnosti, ne nepodobná například té v Osvícení. A katarze? Jak u koho. 95%

Golem patří ke slabším filmům německého expresionismu a to především díky jeho délce, na tu totiž postrádá více dění, nebo silnější příběh. Klasicky dokonalé jsou kulisy, opět výborně expresionisticky provedené. Stejně tak povedená je i celková atmosféra filmu, té na temnotě (když je zrovna potřeba) dodávají po restaurování použité filtry a hudba. Nejvíce je to znát samozřejmě ve scéně "vyvolávání Astarotha", která je dokonalá a to nejen výše uvedeným, ale třeba i prací kamery. Herci hrají tak, aby bylo rozumět co "chtějí říct", výkony jsou povětšinou kvalitní, nejvíce zaujal Paul Wegener a minimálně potěšila Lyda Salmonova. Jako zajímavý nápad vidím i "polidštění Golema". Třeba taková, vlastně i vtipná scéna kdy "šel Golem poprvé na nákup". Jak Golem na svět přišel je rozhodně zajímavý film, který předurčil jiné horory. Přesto bych takových patnáct minut ubral a mohlo to být zase o něčem jiném... 60%

Technicky dokonalé, jak malba, tak hudba k ní. Příběhově mně velice sympatické, blízké... k zamyšlení. Není to sice nejkratší krátký film, přesto mě upoutal a já se ani napodruhé v kině nenudil. 80%