m4xp4yn3

Velmi moderní film, formálně naprosto suverénní. Nevídaný surrealistický hypnofeel, pomalu vpřed nelítostně se sunoucí, krutá reflexe prostředí, které je mi ovšem naprosto vzdálené. Cronenberg mě nepřesvědčil, že by mě měl zajímat osud jeho postav. Všichni jsou povrchní a blbí a nesnesitelní. A dál - proč si scénáristé myslí, že je nejchytřejší a nejpůsobivější nechat příběhové linie charakterů vyvrcholit buďto smrtí, nebo usmířením? Ono snad drama nezná jiná východiska? D.Lynch dokázal v Mulholland Dr. uchopit totéž dalekodaleko úrodnějším způsobem. Výborně ztvárněné (J.Moore at her best), ale nemístně naduté a prošumivší beze stopy.

"..." Strhnout diváka nikoliv režijní, hereckou nebo vypravěčskou virtuozitou, ale chytře zvoleným a zrealizovaným konceptem. Stačí vystavit diváka něčemu s čím nemá zkušenost. Z Kmene si lze mnoho odnést, ne však že by něco vyplývalo z děje, hlavní hodnoty filmu jsou ukryté v jeho formě, mezi plátnem a divákem, v meta-rovině. Jste vrženi do světa hluchoněmých, dvě hodiny v jejich společnosti, přihlížíte normálním situacím (btw. ze zajímavě zvolených úhlů), a každá je zajímavá, jelikož probíhá jiným způsobem než ve světě slyšících. Chvílemi propadáte dojmu že sledujete zvířata. Přemýšlíte o jazyku, hovoru, řvaní a povzdechu, protože vám chybějí. Potřebujete je, dělají vás lidmi. "..." K páté hvězdičce schází odstranění příběhových nedostatků, chyběl mi nějaký zásadní dramatický moment. (Zde si uvědomuji, jak je k navození dramatu ve filmu důležitý zvuk a hudba. Jde to vůbec bez nich pořádně? A znají vůbec neslyšící lidé patos?) Každopádně doporučeníhodný, unikátní a podnětný zážitek. A výraz "zážitek" v tomto případě myslím doslova.

Pořád si Nolana vážím, jak se nebojí i velké a drahé projekty nedělat jako podívanou pro blbé. Celé tři hodiny jsou nacpané myšlenkami, na které chodí do kina jiná sorta lidí než původní komiksové publikum. Na rozdíl od Temného rytíře se mi líbí progresivnější ideové zázemí. Máme tu dokonalou žánrovku s přesahem, skvěle napsanými charaktery a dialogy. Můj problém ale zůstává - nemůžu brát úplně vážně, když se mi film snaží prodat nějakou seriózní myšlenku, ale jeho hlavní hrdina nosí legrační úbor a mluví chraplavým hlasem. U čistě zábavné řežby rád přistoupím na přepálenou stylizaci, tady mi ta geopolitika s létajícími hovadinami nejde dohromady.

Velký film může vzniknout tak, že si tvůrce řekne "natočím mistrovské dílo," dá si záležet, a ono třeba opravdu vznikne něco mimořádného. Anebo prostě může uchopit momentálně jemu blízké a aktuální téma, se kterým se nějak potýká a chce nám něco povědět. A on z toho ten Velký film vyplyne. Na Mia Madre je všechno dobře. Není přepráskaný tématy ani spektáklem, ani nadutě všeřešící. Je to příspěvek k životu, který hovoří ke všem, srozumitelně a narovinu. Bellissimo!!

Teda.. nabavilo mě to. Několik klíčových scén, které "dělají" tento film, je naředěno dobovými momentkami, které postrádají schopnost na mě nějak dýchnout. Nevěřím jim. (Čímž Antonioni paradoxně potvrzuje tezi Zvětšeniny o nemožnosti zachytit detail v celku a celek v detailu. Ale houby, jde to, jen musíte být lepší filmař.) Nudné postavy, neobratně uchopené téma.

Dost dobré. Filmu se podařilo navodit mi podobný dojem, jaký mají chroničtí kuřáci marihuany. A sice pocit, že mi něco uniká, že vnímám realitu skrze jakýsi opar, ale doprovázený jakousi matnou blažeností, která mě nutí se trochu přiblble usmívat. Je to jako kdyby Biga Lebowského natočil Gilliam s Lynchem. Je tu hrozně moc děje, neustále se mluví o lidech a věcech které nevidíme, ale je nám tvrzeno že existují, tak to prostě přijímáme a snažíme se v tom najít nějaký smysl. Do zápisníku si děláme poznámky zcela mimo mísu, ale chutná nám. Nevadí, ono to dopadne. Líbilo se mi nasazení všech zúčastněných. Na to, jaká je to v zásadě nevýdělečná blbost, je věnována péče každé prkotině. Herci si dávají labužnicky záležet na dikci každého slova. Obdivuju PTA, jak se nebojí vést narativ kontraintuitivně. Žádný krok filmu se nedá odhadnout dopředu. Přitom věřím, že je scénář poskládán logicky a neobsahuje díry. Jen po mě nechtějte abych se ho pokoušel rekonstruovat. Tenhle film je určený k inhalaci, ne analýze. Inherent Vice mě zve na místa a ukazuje mi obrazy, které jiní tvůrci neznají. Seznamuje mě s lidmi, které jinde nepotkám. Místy mu padá řetěz a dal by se o čtvrt hodinky zkrátit, ale i tak silné čtyři hvězdy. K opakovanému zhlédnutí!

Takhle se dělá žvanící film! Sice je hodně vidět skrz scénář ("teď tohle a tohle téma, pak vtip na odlehčenou, pak vytáhnout starý křivdy, pak zas říct něco univerzálně moudrého, hned to ironizovat atd."), takže dostáváme intenzitu a plavný rytmus na úkor syrové realističnosti, ale to neva. Stejně tak může bít do očí skutečnost, že si obě postavy rozumějí když to scénář vyžaduje, pak když je třeba přejít do konfrontačního módu, nastane v mysli jednoho náhlý zkrat. Chci říci, že křivka filmu přesně sleduje záměry režiséra. Je to hodně přesně vysochané, uvítal bych možná nějaké prázdné místo, nějaký šok přicházející zvenku, vše se děje jen mezi těmi dvěma. Ale to jsou drobnosti. Podstatné je, že mě ten mírný, ale neustálý proud všedních lidských starostí strhl a řešil jsem ty malé/velké problémy postav spolu s nimi. Napamatuju si na podobný případ. A to jsem tenhle, poslední, díl viděl bez znalosti předchozích dvou (protože byl zrovna v telce).

Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo.

Důkaz, že když máte jako tvůrce co říct, nepotřebujete složité vyprávěcí struktury, metafory budící zdání hloubky, vtipy a moudra z knih k udržení divákovy pozornosti. Umělci disentu zkrátka mají tu výhodu, že jim k zásadnímu dílu úplně stačí popsat holou realitu. Vše ostatní už vyplyne. Po zhlédnutí mám otázky k pozadí vzniku filmu. Jaktože před začátkem vidíme logo Ruského fondu pro rozvoj kinematografie? Jakými intrikami se tvůrcům podařilo protlačit takovýhle scénář? Na jaké kompromisy museli přistoupit? Jak film ovlivnil režisérovu kariéru? Nebo šlo stran ruských úřadů o bezbolestné PR ve stylu "vidíte jak neposlušné filmy se u nás smí točit"? (To by možná dávalo smysl, jelikož film svou kritikou nemíří na Kremelské špičky ale zajímá jej lokální problém, skrze který nechá vystupovat ducha národa.)

Je to hodně syté a v mnoha ohledech dokonalé - dialogy, stylistika, humor, smysluplná práce se zobrazováním násilí, typologie postav - ale od plného hodnocení mi brání skutečnost, že se film nijak nesnaží překročit schéma "bezútěšný film o sečtělém lůzrovi". To už zde bylo, Leigh jen variuje starý princip. Chybí nějaký zásadní moment překvapení a tvůrčí odvahy. 4 a 1/2.