m4xp4yn3

Na Interstellaru se dá leccos kritizovat, ale pro mě je důležité to, že jsem byl po celou dobu magnetizován děním, prostředím, hudbou, slovy, obrazy. Je mi jedno že závěr mohl být vyřešený lépe, nebo že film místy tematicky malinko nejasně poskakoval a některé promluvy se nebezpečně blížily mělkému new-age bulšitu. Hodnotím dojem a ten je velmi kladný.

Na, to abych Schmitkeho odsoudil, mě příliš bavil. Byl dobře udělaný, nechyběly výrazné postavy, na českou produkci dost neortodoxní postupy, scény a schémata. Zajímavě zvolený tón evokující Twin Peaks a neokoukané skřípání češství a němectví. Přesto si nemyslím že je to dobrý film. Chyběl mi silnější motiv, téma, pilíř. Samotné jednotlivosti film neunesou.

Girlhood jakoby nevěděl kde je jeho tematické těžiště. Je o ambicích, o rodině, o prostředí? Chce hovořit za celou generaci, nebo jen za její užší, etnicky a lokálně definovanou množinu? Nevadí, on se ten dojem nějak usadí, ale v průběhu sledování film klame tělem. Dovedl bych si představit syrovější tón, klíčové emotivní a vyhrocené momenty působí dost bezpečně, měkce. Pocity ale převládají kladné, je to natočené upřímně, je tam srdce a několik opravdu silných scén (za mě vítězí karaoke v hotelovém pokoji - jednoduchý a přitom geniální nápad jak do několika minut narvat ducha celého filmu). K pěti hvězdičkám chybí preciznost a režijní virtuozita obdobně laděného Blue is the Warmest Color.

Zvláštní rozhodnutí, natočit takovýhle film. Jakoby byl slepený ze záběrů, které se obvykle z filmů vystřihávají jako nadbytečné. Je pěkný, poetický, zábavný, snad i vypovídající. Ale je řídký, Coeni se příliš spoléhali na svůj styl a zanedbali scénář. Film ve mně rychle dozněl, postavy mě přestaly zajímat dříve než skončily titulky.

V hlavní roli společnost, kde si každý hledí svého či jen tiše přihlíží. Za prvé - trklo mě jak jsou imigrantští výtržníci živí - tónem a rychlostí mluvy, schopnosti ozvat se při pocitu křivdy, promptně jednat. Jsou to lidi krve, vědí že žijou. My evropané tuto energii už nemáme. Jsme zvyklí, že proti nepřízni osudu nic nezmůžem, raději budem trpíc mlčet, ventilace proběhne až o samotě v anonymním bezpečí internetu. Představa vymožení práva nám přijde legrační, děti jsou vedeny k tomu nechat si vše líbit, podřízení se autoritě vyjde nakonec stejně nejvýhodněji. Za druhé - k integraci menšiny do většiny je zapotřebí jak vůle přizpůsobit se většině, tak vůle přijmout menšinu. Bohužel jsme svědky toho, že se menšina neintegruje, jelikož není přijímána, protože přeci nelze přijmout někoho, kdo se nechce přizpůsobit, ikdyž nemůže, protože společenské klima je zaseklé v tomto paradoxu, jehož řešením si nikdo nechce špinit ruce. Bohužel, změna k lepšímu vede skrze opuštění mentálních ghett. Ono "vzájemné kulturní obohacení" musí nastat PŘED integrací, má-li být úspěšná. Oni si musí zvyknout na zdejší řád, my si musíme osvojit jejich bezprostřednost a otevřenost. Všimli jste si jak málo se ve filmu vede dialog? Přitom právě ten je naprosto klíčový. So keep talking.

Tyhle filmy, neortodoxní, levné a nedokonalé pokusy o "velké" žánry, mají s odstupem času zvláštní kouzlo. I nepovedené snímky jsou koukatelné, vypovídají o své době stejně jako vrcholná díla své éry. Taková je povaha propasti času. To nic nemění na tom, že je mi v něčem zásadně protivný film, na jehož natáčení se přivezl pes, umístil se do scény, zaply se kamery, řeklo se "akce", herečka psa zastřelila, pes se nechal před štábem utrápit, řeklo se "střih" a šlo se na další scénu.

Respekt. Zelenka si vybral námět, který desítky let filmaři tiše míjeli, a dokázal ho šikovně zpracovat do hutného, vícevrstvého, přitom přístupného a zábavného filmu. Akorát si nemohu odpustit poznámku, že je spíše dobrým scénáristou než režisérem a estétem. Tvůrčí záměry jsou z filmu zřejmé, tak proč například nešlo pohlídat aby v dokumentární části herci působili přirozeně? (Naopak mi přišlo že když hráli sami sebe, přehrávali víc než "v roli") Ale to je jediná závažnější výtka. Už nevím kdy mě naposledy český film podobně oslovil.

Standardně dobře natočený dokument. Ale. Tvůrci se nás snaží přesvědčit, že každý uganďan je homofob, který by gayům přál smrt či pravidelné bití. A že být gayem je pro zdejšího člověka fatální prokletí. Správně je tu identifikována příčina - ultra-konzervativní výklad dovezeného náboženství. Byl mi ovšem podezřelý ostrý kontrast mezi vesměs přátelským vystupováním oslovených místních a jejich prudkou nenávisti k homosexuální menšině. Jelikož je to v dnešní době jednoduché, našel jsem si na internetu kontakt na cca deset náhodně vybraných uganďanů a požádal jsem je o obecný popis vztahu k LBGT komunitě v jejich zemi. Všichni oslovení se shodli, že nějakým šedesáti procentům obyvatel je sexualita druhého člověka naprosto ukradená, někteří mají mezi gayi přátele. Zbývajících čtyřicet procent se pohybuje na škále "homosexualita se mi hnusí" po "fuj, zavřete je" (především mezi méně vzdělaným a silněji věřícím obyvatelstvem). Čili - dokument ve mně budí dojem, že autoři dostali za úkol dodat redakci šokující materiál, a podle toho byl také zpracován a sestříhán. Protože o dokument se sdělením "celá Uganda nenávidí a věší gaye" je zákonitě větší zájem než "v Ugandě je v porovnání s Evropou menší tolerance homosexuality".

Přišlo mi to nedůsledně napsané i realizované. Látka vybízí k tomu, aby vzniklo dílo s těžištěm v detailní kresbě nitra postav a hutné atmosféře, kdy na diváka dolehne děsivost situace. Místo toho si režisér počíná jako klasický vypravěč příběhu. Mnoho situací a motivů zůstalo umělecky nevyužito a místo toho aby o něčem vypovídaly, tak se prostě stanou. V kontrastu s tím si cením obsazení a vedení herců (krátké výbuchy emocí jsou dost věrohodné a zneklidňující) i výběru často kontra-intuitivní hudby. EDIT - dojmy se po dvou týdnech po zhlédnutí rozležely a zůstalo jen to podstatné. Došlo mi že Room není filmem za který jej vydávají jeho marketéři. Je čistě jen o vztahu matky a syna. Všechno ostatní jsou kulisy, pozadí, která na sebe strhávají příliš mnoho pozornosti, nikoli témata.

Já tomu nějak nevěřím. Kaurismaki se tady dojímá nad něčím, co si dojímání nezaslouží. Rozhodně ne více než cokoliv jiného. Barví si ty bídáky na růžovo. Obývají pouze filmový svět. Ve skutečnosti neexistují.