m4xp4yn3

Polopatický New age bullshit, jehož obsah po mě sklouzl jako voda po igelitu. Všechny ty pravdy jsou tak jasně předžvejkané, nevyplývají ze situací, působí to celé jako ilustrace pro populární self-help book. Natočené pro široké publikum, o fous nepřekračující lajnu nevkusu. Je to tak moc o něčem, až je to o ničem. Musím však ocenit slušnou flow, vnitřní jednotu a stylistickou vytříbenost.

Sledovat Stalkera je jako poslouchat Pink Floyd. Ulehnutí do mechu. Několik vět dialogu, pak unášení pomalým proudem, poezie skoroticha, plynutí. Pak úder železa o sklo a rytmus pražců - občas něčím narušený. Třeba dalšími slovy. Cesta skončí, cítíte se obdarováni, jakkoliv ne tím, co jste chtěli. Potřebujete si celou trasu projít ještě jednou, protože příště si z ní odnesete víc. Ale nikdy ne tolik, abyste si řekli že máte dost. Vždyť co může být horšího než mít dost.

Low on story, low on characters, high on style. Tarantino se předvádí jako dobrý vypravěč špatných příběhů. Moc tomuhle přístupu nerozumím. Jakoby se s někým vsadil, že dokáže i z opravdu blbého námětu vysochat koukatelný film. To se mu asi podařilo (aby ne, s pověstí virtuosa brakové stylistiky). Instantně zabavilo, prošumělo, nezanechalo stopu.

Nadprůměrný dokument, jehož hodnotu sráží problematický vztah autora k pozorovanému. Dušek má dobré oko a cit pro sdílnost zachyceného okamžiku, ale pro získání svých obrázků neváhá jít (a někdy doslova, viz. Český žurnál) přes mrtvoly, vykořisťovat své protagonisty, zobrazovat je ve vší nevinné blbosti a využívat jejich blindspotu (tj. autor pozoruje a "ví", kdežto pozorovaný naivně pózuje u auta a neví, že není předmětem dokumentu o mladém nadějném automobilistovi, nýbrž o beznadějném looserovi).

Chlapectví samo nabízí možné výtky na svoji adresu, je si vědomo svých limitů a nesnaží se je maskovat. Například chybějící kauzalita. Vztah příčiny a následku si často musí divák domyslet. Nejde však o příběhový film, spíše pohyblivé fotoalbum, proto nejde o nijak fatální nedostatek, související nejspíš s logistikou natáčení a scénářem vznikajícím za pochodu. Další diskutabilní věcí je široký záběr nakousnutých témat. Linklater poctivě předkládá množství samostatných momentů, milníků dospívání (ale i mateřství, sesterství atd.), které jsou všechny velmi životné a klidně by mohly posloužit jako námět pro samostatný film. Tím pádem nutně dochází k povrchnosti, odbytí tématu během pěti minut, a šup do další životní etapy. A mohl bych mluvit dát, ale nechci, není to nutné. Chlapectví má totiž schopnost si diváka získat, hned na začátku mu nabídnout ruku a pozvat jej na cestu, jejíž cíl v době natáčení neznali ani sami tvůrci. Děje se toho hodně, ty málem tři hodiny se jeví jako naprosto rozumná délka, sledujeme důvěrně známé situace, které se akorát nyní dějí někomu jinému, a přemýšlíme o nich. Autorovi věřím každou scénu a sdílím s ním nadšení ze zkoumání toho nejzajímavějšího období života. Dobře zvládnutý projekt.

Oh boy... Hezké obrázky, moc hezké obrázky. A ty kompozice!! Mami koukej koukej, tamhle je kačátko a tamhle Hitler a přes to titulek "ŘEC KO" a nějaký další symboly jinou barvou. Hrátky s filmovou formou, mapování jejích hranic. Evidentně ne samoúčelné, neuchopitelný film portrétuje neuchopitelnou matérii - splašenou dobu která se zavázanýma očima už desítky let někam utíká. Když narazí, změní směr a přidá na tempu. //// Kdyby zůstalo u obrazu, byl bych nasycen. Film Socialisme ale nabízí ještě slova! Úryvky rozhovorů zachycující vrcholky dlouhých debat, diskuzí, hovorů, jejichž účastníci se po hodinách dostali k jádru věci, na kost tématu, aby nám Godard z nich nabídl několik vět, které ale kurva bez uvedení do problému působí jako pointa bez vtipu. Tvůrci buďto míří na specificky vzdělané a sečtělé publikum, nebo mě jako běžného diváka dost přeceňují. A nebo je tenhle přístup součástí rozbité, mozaikovité struktury díla. Každopádně je Film Socialisme hodně svébytným, místy (často) silným zážitkem, který působí jako upřímná a svědomitě napsaná esej od někoho, komu je jedno jestli mu posluchač rozumí.

První díl, ve kterém se podařilo danou subkulturu zmapovat do hloubky a nic nevynechat. A to už v prvních sedmi minutách! S podobnými lidmi se setkávám denně, fungují v režimu práce-oběd-práce-padla-zkušebna-pivo. O víkendu tahání aparatury ze zkušebny do auta, z auta pak do stodoly kde 40 minut hrajou. Nemají se o čem bavit, tak vzpomínají na to, kdy a čím se ožrali posledně. Z celé série nejvíc "real" a nejdepresivnější.

Předmět A: Full-time pičus, který vám vnucuje pravdu a přírodu a lásku kudy chodí, a všechny nadávky a plivance ze sebe nechá stéct na zem. Přitom z něj sálá mindrák z vlastního chcípáctví. Předmět B: Zážitkový produkt "buď svůj", jeď na tejden někam do prdele objevovat ducha přírody na třech kilometrech čtverečních, jez z dřevěnejch mističek, objímej cizí nahý tlustý lidi a pak mazej zpátky do kanclu nenávidět kolegy. Sakra, Kmen je identita a musí se projevovat a naplňovat každý den, v každém činu, gestu. Jinak je to falešná "fastfood experience" k dočasnému zalepení prázdnoty v době identitární paniky. Autoři Kmenů mluví o hlubokých a komplexních psychologických a sociálních jevech jazykem reklamy na Sprite.

"Mě hodně zajímají transparentní materiály." Každá otázka jdoucí trochu pod povrch hipsterství naráží na to, že pod ním vlastně nic není. Ti lidé jsou úplně šíleně nudní.

Občan K. mě chtěl bavit a zasáhnout. Byl jsem tomu otevřený, téma mě zajímá a skupina Ztohoven má mé částečné sympatie. Bohužel, v tomto projektu se tvůrci nechtěně vybarvili jako narcisistní žvanilové bez skutečně životné myšlenky. Hrozně by chtěli být tou mladou revoluční silou, která všem sundá klapky z očí. Novou generací filosofů. Celý projekt nepůsobí jako mapování hranic systému a svobody jednotlivce, spíše dopadl jako výstřelek, žertík, klukovská neplecha.