Devadesát Dva

Další z těch velkých klasik, kterým jsem se roky vyhýbal, však to znáte yada yada. Asi protože jsem si nedávno dal toho tradičního Bogarta (In a Lonely Place), ten tentokrát vyměni své typické šarmantní stylaření a vystupování pro dost netradiční roli ušmudlaného, taktně-netaktního kanadského dobrodruha a ožralu (ostatně je zvláštní si říct, že Hepburnová a její čaj vs Bogart a jeho chlast oběma vyneslo tak odlišně dlouhé životy - zemřeli téměř půl století od sebe). Bogart byl, mimochodem, na Oscara nominovaný pouze třikrát (a dostal jednoho, za tenhle výkon) a Hepburnová, tu vidím teprve podruhé, od jejího oscarového výkonu v 'On Golden Pond' je to už skoro šest let, ale abych se dostal k 'The African Queen', je to taková love story uprostřed Afriky, kde sestra misionáře je nucena prchnout s Bogartem, který jim tam občas vozí poštu a stuff, když se objeví Němci a vše tam zapálí. Dva nesourodé charaktery, uvězněné na lodi, k sobě ale nakonec, po nějaké akci, najdou cestu. Dějově, to není nic moc jiného, než co jste viděli už stokrát jinde. Takové to "buchta se chová důležitě a dělá se lepší / on je hrubián a blbec" ale pak se najdou, po té počáteční nejistotě, zamilují. (best acting moment: "Waiting for their supper, miss!") + (taky je dobrej joke, že se na tak rozpálený film dívám na konci prosince). Místy je to až kouzelné, hlavně ta romance občas zabrnká na strunu, 52 letý Bogart, 44 letá Hepburn (pořád s figurou a energií, kterou jí můžou závidět kdejaké dnešní hroší dvacítky, které se cpou do šortek a legín) - neztrácí sice nic ze svého kouzla, ale občas to člověku začne připadat přeslazené a já přitom rád sleduju oba herce hrát, jak hrají. Trošku mě nebavila i ta otevřeně očividně politická část, kde "pošleme Němce torpédem do pekel." Takové dnes už otřepaně politické měření klacků. Režie: John Huston (takže alkoholici před i za kamerou). Konec je z těch, kdy si říkáte, co se asi dělo s postavami dále? 7.5/10

Tentokrát o něco lepší, než poslední dva standupy (Humanity, SuperNature). Mělo to celkem směr a myšlenku a skvělý přechody, osobně mě víc baví Rickyho TV minisérie, třeba letošní 'After Life' (letos jsem se k tomu konečně dostal). Ale 'Armageddon' má tak nějak vše zmáknutý, už to tu bylo tucetkrát, Ricky ví, jak udělat standup special, i kdyby nebyl úplně po vaší chuti (jako vždy: kinda cunt, kinda dickhead, innit?), já vím, že vám to snadno může nesednout, ale Gervais má prostě svůj styl. U 'Armageddon' jsem měl dobrej úklid a workout. A jak říká Ricky, všichni máme špatné myšlenky. Nevybíráme si, co nám přijde vtipné. To neznamená, že jsme hned špatní. Velmi dobře zobrazuje hranici mezi vtipem a realitou a poukazuje, jak je potřeba oboje vnímat, odlišit a nehrozit se hned tím, že něco řeknete... naše schopnost smát se a dělat si z věcí legraci je jedna z nejzásadnějších a nejopomíjenějších věcí v životě. A to platí i pro to být nekorektní a smát se i těm nejhorším věcem - a že některé z nich definitivně jsou v tomhle specialu. Ale je tu taky stejně půltuctu dobrých myšlenek, zdravých a správných, o kterých se tu mluví a je potřeba je zmínit. (...) "Why didn't you wish to get better? What, you fucking retarded as well?" (...) "My auntie died of Alzheimer's. Um, I don't know how you die of Alzheimer's. She forgot to live. Right?" (...) "One hour later I got a text: You cunt." Některá část výdělků šla na charitu pro zvířata. Rickyho rozhodnutí nemít děti mě přimělo opět nad tím přemýšlet, jak podobný bych asi byl: "I'm the sort of person who has to check three times that I've shut the door, so I'd probably stare at a kid all day to check it was breathing." (fakt, že si odmítá vzít přítelkyni, se kterou je čtyři dekády asi přeskočím, obecně je to vše refreshing) (...) "...and if it offended you, you are fucking moron." (...) "That's exactly what humor is for, to get us laugh at bad shit, to get us through it." Líbí se mi i ta myšlenka, že když si představujete jak děláte něco hrozného, neznamená to, že jste špatní, ale naopak, že se testujete, v tom, jak jste dobří, co byste mohli, ale neuděláte. Je to test vaší morálky. Myslím si, že tenhle standup je nabitý, včetně spousty subtle narážek  na velmi specifické neduhy. Trošku chaotický zápis. Ale taky trval. Ciao! (7.2/10)

Je fakt, že George Carlin of 80's mě zkrátka nebaví tolik, jako ten angry old z 90's a ke konci jako kariéry. Ale pořád je fajn vidět naštvaného, komentujícího, lamentujícího člověka, co se nebojí říkat to, jak to je, ačkoliv, i zde, pořád ještě hledal svoji vrcholnou formu, která měla teprve přijít. Je důležité mít tyhle lidi "around".

Steve-O se opět rozhodl pro, co by se dalo označit jako "taking it to next level". A jelikož mám silný žaludek, tohle mě, popravdě, spíš bavilo (stimulovalo), v tom, jak fucked up a jak extrémní to je. A show začíná celkem nevinně, vrtulník, růže, lítající péro, "shit hits the fan"... ale do čtvrt hodiny už jste u skeče, a dlouho jsem neměl u něčeho pocity jako u "Vasectomy Olympics", Steve-O potkal ženu svých snů (mimochodem taky pěknej ptáček, neviděl jsem ženu, která reaguje s úsměvem na to, sledovat muže, který se jí líbí, jak je kompletně zesraný od hoven), rozhodne si ji vzít, ale nechtějí děti... a tak si nechá udělat vasektomii (kterou mimochodem rovněž ve videu sledujeme - u téhle show odpadlo a omdlelo nebo muselo odejít řada lidi, jak i ukazuje sestřih během titulků, během půl hodiny tohohle záznamu to byli asi tři, takže kolik asi během celé tour) a poté svoje koule použije na plejádu nejhorších možných způsobů mučení. Steve-O by možná měl mít nějaké ocenění za jeho nekončící masochismus. "We're not having kids." Ta show to s každým skečem překonává a bere do jiných směrů, ať už je to život ohrožující anestezie, bazén chcanek, nebo finální "skyjacking", kdy se udělá a skočí padákem. Nikoho neuvidíte dělat podobný šílenosti a jak trefně poznamenává v závěru, nikoho za to lidi nebudou cheerovat a ten člověk z toho nebude mít dobrý pocit - jen Steve-O. "...so this one is all kinds of fucked up. We are warming up now, London." Lux je žena pro Stevea, protože tolik nechutností (líbat se se Stevem, který je kompletně od chcanek, nebo ho natáčet přitom, jak slízává vlastní hovna z ventilátoru) přejít bez mrknutí oka, to vyžaduje něco zvláštního a jak říká Steve-O, "She is the one". Zvláštní, ten koncept "this is about love" (Lux: "Shit... do I have shit on my vagina?" (continues shooting with camera, while smiling). Řada lidí to asi nepobere.

Série opět přeletěla okolo, jako když něco sledujete z okna autem. Několik dílů bylo heavy a deep (E05, E10), a zbytek, vícero, které působily jako filler, nebo jako variace na totéž z dřívějška. Na stranu odhodím i fakt změny hlavního dabéra a do jisté míry i autora, což mě trápilo asi jen tak dva první díly, které byly celkově kostrbatější, určitá kvalitativní roztěkanost je už přítomná posledních pár sérií, ale i když nabízí Rick a Morty spoustu mdlých epizod, nabízí pak i ty, které jdou naopak do hodně temných oblastí a jsou zase až příliš dobré. Závěr se opět dost povedl, Rick a Morty, znudění už vším strachem, který mohli ve vesmírech vidět se dostanou přes neznámého cizince k díře v podlaze na hajzlech, která je má vystavit jejich největšímu strachu, zatímco Ricka začne díra pomalu užírat a´zabíjet a nevadí mu v téhle realitě uvíznout, protože může konečně být se svou ženou, Morty se pouští do všeho, čeho se bál, bez bázně, aby Ricka zachránil, navedl a zbavil jeho strachu, strachu říct sbohem svojí ženě. Je to dost ostrá epizoda (a spoilovat ji nebudu), která vykupuje i tak asi nejslabší sérii, ale i na slabší sérii tam bylo příliš dobrých věcí a nenudilo mě to. Jak řekne cizinec "Happiness always ends." A je funny, že jsem dnes vstával přesně s touhle myšlenkou, dost jsem přemýšlel nad tím, jak je člověk nucen pushovat a fungovat i přestože není šťastný. A potřebujeme být šťastní? Ne. "We, men, are just not happy, for most of our life we feel miserable. Maybe thats why we die sooner." (...) "(Hagakure): "If you cant function while you are unhappy, you are useless." "Your life should be more tied up to your goals, rather than to you imidiete surroundings." Lidé jsou vyděšení, z toho, že nejsou šťastní, ale o tom je dospívání. (Sam Hyde)

Asi takhle, kdyby Berenika Kohoutová začala v půlce valit svůj majstrštyk "Dělám stojky!", dávalo by to pořád asi větší smysl jako tohle. Ale česká produkce jde kompletně a nenávratně do... O to víc mě překvapuje, že Hanák, který kdysi natáčel solidní teenagerské komedie (v klidu se dnes dají označit za kultovní) natočí film, kde lidi v kostýmech běhají 3/4 času sem a tam a je to absolutně o ničem... a nepomůže tomu ani Jarda Kužel, ani Jarda Dušek (a tím myslím Nárožného).

"Dickhead of dreams." (Cage in dreams just staring at people). I jako satira, i jako černá komedie, tenhle, pro mě, nejočekávanějsí film posledních x měsíců (vlastně hned poté, co jsem viděl letos v březnu 'Syk pike', takže určitě tak 3/4 roku), funguje naprosto skvěle, sice ne úplně jisté a silné čtyřhvězdí, ale Kristoffer Borgli umí dobře pracovat se sociálními statusy i úrovní ponižování hlavní postavy, jeho práce se mi líbí a dost jsem se nasmál, ale i tak si myslím, že třeba Ari Aster jde mnohem dál, co do vrstev a skutečné hloubky (a myslím si, že srovnání s 'Beau Is Afraid' je na místě, je to takový ten odd film, ze soudku, který se skoro blíží věcem jako 'Inherent Vice', nebo třeba 'White Noise'). Borgli je ale takový povrchovější, ale je zajímavé sledovat, čím konkrétně se ve svých filmech zabývá, ale i tak jde hlavně o satiru, která přichází se svěžím severským (černohumorným) stylem. I proto doporučuju (Kristine Kujath Thorp je hlavní důvod) režisérův předchozí počin, pokud vás tohle zaujalo. Tohle je práce kreativních lidí, kterou nejde dissovat, ale taky mohla dopadnout lépe, nicméně já jsem rád, že existuje víc, než že bych si přál, aby byla perfektnější. 7.8/10 (magická 78-ka, to je velmi special číslo)

Stejně jako v případě 'Guillermo del Toro's Cabinet of Curiosities', kde mě zajímal jen Panos Cosmatos, jsem i v případě 'John Carpenter's Suburban Screams' měl zájem vidět pouze Carpenterův příspěvek, ten, jako závěrečný pro minisérii nám Carpentera vrací na režijní sesli po dlouhých letech, protože za poslední roky jsem ho spíše viděl věnovat se hudbě. Pamatuju, že jeho 'Cigarette Burns' (2005) z 'Masters of Horror' bylo regulérně opravdu masterpiece a tak jsem byl velmi zvědavý na jeho další, drobný příspěvek do nějaké antologie, koneckonců, kdoví jestli nebude poslední. Předně bych řekl, že ta forma je trochu divná, jak je příběh pořád přerušovaný vyprávěním postav, kterým se událost stala... ale už v úvodní scéně jde perfektně vidět Carpiho typický rukopis a myslím si, že si zvolil perfektní koncept/námět, pro svůj comeback. 'Phone Stalker' je o týpkovi, který začne obtěžovat hlavní hrdinku, Beth. Ta se rozešla se svým přítelem, který ji podvedl, předtím, než se měli brát, žije sama. Stalker ji začne obtěžovat sexuálně explicitními poznámkami, edity fotek, vyhrožuje jí smrtí... přes jiná a jiná čísla ji volá do práce, volá jí okamžitě, co je uvědoměnna o smrti otce, aby jí to ještě vetřel do rány. Skvělá hudba (jak je u JC zvykem), navíc je zvláštní vidět Carpiho tvorbu, která je jaksi, v pravém slova smyslu, béčko, ale pořád, v současném moderním pojetí. Stalker jde postupně více a více, blíže a blíže (nahraje Beth třeba při odchodu jejích přátel, doslova několik metrů od jejích vchodových dveří a pošle jí to, vteřiny poté, co ona zavře dveře), takže hlavní hrdinka propadá paranoie, což i podporuje typický Carpenterovský konec. Hodně Čechů se na tomhle podílelo. Za mě slušný příspěvek, ale zároveň asi u celkově, předpokládám, nic moc antologie.

Baileyho klasický instrumentální ping pong, kde vás párkrát rozesměje, párkrát má vtipný připomínky a hodně hraje a dokazuje svého multiinstrumentálního génia, kterým kompenzuje i to, kdyby nebyl vtipný (ale on samozřejmě je) - takže je to tak nějak klasika, jako vždycky, jako když přijdu ke kadeřnici a ona už se mě ani neptá, jak to chci (dalo by se říct, že opačně, jako Bailey, haha). Zkrátka, u BB jako kdybyste tak nějak opravdu dostávali pořád aktuální variaci na totéž, stejně jako v případě hudby dělá konstantně variace, i na zvuky, nebo v podání netradičních instrumentů, známé melodie, znělky, hymny, je to standup spíše pro vypnutí, než k aktivnímu sledování, spíše skečovité, hop sem, hop tam, než nějaké vyprávění. Pár věcí ale, jako vždy, zabíjelo, málem i doslovně, když jsem při cvičení zvedal kettlebell nad hlavu a Bailey spustil Tarantinův LotR a Samuela L. Jacksona jako Gandalfa... klasické šíleně eskalující finále na instrument, jak už je zvykem, tentokrát na mandolínu. Není moc k tomu co dodat, pokud Billa máte rádi, dejte si to. Nic víc na tom není.

Celkem to ušlo a kupodivu rychle ta hodina utekla, speciálně když u toho uklízíte (hausu waifu jeipu). Stavros je další z řady komiků, kteří lépe fungují v crowd worku a má jedny z nejlepších, popravdě, ale v samostatném standupu už mu chybí ten přirozený flow, reakce na malé dialogy, kdy se obvykle ani nemusí příliš snažit, aby lidi sami ze sebe udělali blbce. Pořád bych řekl, že mě to baví víc, než většina regular standupů, protože Stavros patří více do mé generace, takže do jisté míry i mentálně je v mnoha věcech tam, kde já. Diss Elona, "Ok. How old is this woman?" "Twenty.... eight? He just looked at me for a while: "This woman is over 18, right?" Right, yea, he thought I was a pedophile, which did hurt my feelings, I'm not gonna lie to you, guys, but at the same time I was sweating, I was nervous, I had this hair, I had this glasses, I saw how he got there... I... I didn't like it, but I could read the road map." Sexuální otevřenost a pohledy na vztahy mě taky celkem zaujaly... přirozená potřeba, svoboda, sebepřijetí s tím, jakou má postavu, kdo je, jak vypadá, jaké dostal karty, je sebevědomý, ví, kde je jeho síla, na Světě existují lidé, kteří jsou ujetí na to, co jste... jak i zde popisuje, člověk si přeje být sexuální objekt, jen dokud se mu to nestane (ignorace ženskou ujetou na tlusťochy, která se nedotkla salátu, co připravil, hahaha), jen co slyším "jsem zamilovaná/zamilovaný do někoho, kdo není do mě." To je hádám prokletí "vztahů", které, jak začínám být přesvědčen, existují jako pojistka, více než z emocionální nutnosti, nebo skutečné lásky, jestli něco, je to opak.