Devadesát Dva

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později.

Na Island se rád vracím, samozřejmě to jde jen skrze filmy, ale na 'Hvítur, hvítur dagur' jsem čekal opravdu dlouho. Myslím, že poslední dva roky minimálně. POMO to tentokrát vystihl naprosto přesně, takže pod jeho komentář bych se k samotnému filmu jen podepsal... snad bych jen dodal, že tu neopakovatelnost Islandu nelze popsat, dokud tam člověk opravdu nějakou dobu nežil. Mám rád podobná dramata, když jsou chytře a intenzivně vystavěná. Na Islandu máte hodně času vymýšlet věci kreativně, chybí všemu shon metropolí, všechno si plyne přesně takovým tempem, jakým chce, nebo potřebuje. A i v tomhle smyslu, leč mnohem originálnější, je tohle jeden z nejlepších islandských filmů, co jsem zatím viděl, ten motiv neustálé rekonstrukce domu mě zaujal asi nejvíc. A Ingvar Sigurðsson.

Další z filmů okolo kterých jsem kroužil roky (tipuju, že 13-14 let) a kdybych je minul, vlastně bych o nic nepřišel. Pro mnohé téměř kultovní záležitost, ale pro mě teprve předehra ke geniálnímu 'Lost in Translation', což byl vlastně jediný důvod vidět 'The Virgin Suicides' (aka druhý nejlepší film SC) - což mě dost utvrdilo v tom, že Sofia je opravdu one hit wonder. Jediné, co snad stojí za zmínku je ta melancholická atmosféra z amerického předměstí a několik mladičkých hereckých tváří, asi nejvíc vyniká uhrančivá sedmnáctiletá Kirsten Dunst, která už v té době za sebou měla dekádu herecké zkušenosti. O tři roky starší Josh Hartnett naproti tomu byl teprve rok v branži. Slušnej film, drama, když na něj máte specifickou náladu, ale tak nějak nemáte díky stylu vyprávění a krátké stopáži příležitost se sdostatek ponořit do postav, jen lehce klouzat po povrchu. Zapadá to do průměru, ale možná bych jako Američan střední třídy z předměstí vnímal tenhle film jinak. Je to takový to další "koukněte drama-drama, o koho jsme přišli", do konce filmu si ani nepamatujete jména hlavních hrdinů-stalkerů, posedlých očumováním sester Lisbonových. Stane se toho velice málo, skoro nic, popravdě a věřím, že kniha, pokud je napsaná dobře, musí fungovat mnohem lépe, už jen proto, že člověk má lepší časový odstup a možnost se do příběhu více ponořit. Za mě, pokud jste neviděli a váháte, klidně to můžete přeskočit, leda opravdu milujete tvorbu Sofie Coppolové, v kterémžto případě už jste tento film stejně nejspíš viděli.

Motivy. Kapitoly. Dlouho jsem se tomuhle filmu vyhýbal... stejně jako Mišimovi v literatuře. Ale když mu konečně loni vydali 'Zpoveď masky' u Rubata, neváhal jsem. Pokud jste od Mišimy, nebo o něm, něco četli, tak víte, že i v Japonsku je to dost rozporuplná postava, stal se ve velmi mladém věku úspěšným autorem, svého času možná nejslavnějším v Japonsku. Dobrou ochutnávkou je tahle syntéza, kterou předvádí Paul Schrader v jednom ze svých nejlepších filmů - motivy prolínající se napříč jeho tvorbou, přesné, nápadité a klasicky japonsky podivně pošahané. Mišima je fascinující. A stejně tak to, čím se na pozadí svých knih zabývá. A jeho konec je samozřejmě ikonický.

Reda Kateb a Vincent Cassel ve velmi lidském dramatu z prostředí ošetřovatelství, ošetřovatelství případů které žádné státem schválené instituce ošetřovat nechtějí. Na dvě hodiny to uteklo, velmi poutavé, taky mě zaujala nefilmovost celého konceptu, žádné zdržující obsáhlé romantické linie, přemrštěná hra na city, zbytečné drama, linky jen tak nějak proplouvají. Od Oliviera Nakache a Erica Toledana jsem viděl jejich předchozí největší úspěch 'Intouchables', ale přijde mi, že tohle je ještě o další level výše. Dlouho jsem na tenhle film čekal a vlastně nevěděl, co od něj čekat, ani o čem je, jen že se setkal s úspěchem... a definitivně nejsem zklamán. Navíc to jako člověk, co se jednoho času ke zdravotnictví dostal, vidím v jiném světle.

"“Kdo to foukal...? Norbert Lichý, ale seděl na tom” Čeština par excellance: "Nikdy v životě bych si, pičo, divadlo nekoupil." Sympatická záležitost. "...prostě nejedu, seru na ně." "...a naraž další sud."

"If you dont know what Staten Island is, it's like New York's abortion that lived. " U nás je zcela neznámej (i jeho novější Netflixovej special), ale Pete Davidson je sympaťák, je to takovej broken kid, ale má v sobě spoustu sebekritismu a nejistot, který s jeho specificky pokřivenýma hodnotama a pohledem na Svět ústí v nekonečně vtipnej vodopád pro některý historky, asi nejvíc mě bavily shrooms s Ryanem vlastně mě bavilo skoro všechno, jen je problém, když je člověk zvyklej na kadenci velkých jmen, jako je Bill Burr, Dylan Moran, Louis C.K., Dave Chappelle nebo třeba i nějakých klasiků, jako George Carlin, Bill Hicks, je to údernější, vtipnější, přesnější, ale Dave je za to aktuálnější. "FIFTEEN! FIFTEEN PUPPIES! So I yell that when I cum now. Which is a huge step up from "sorry".

Mannův 'Heat' i Affleckovo 'The Town' dělají totéž a lépe. Tohle je jen dvouapůlhodinová variace na oboje zmíněné s tím, že je akce jen na začátku a na konci. Líbila se mi ale fyzikalita hlavních hrdinů, kteří jsou opravdu 120kg gorily, zvyklý na svoji práci.

Na tohle jsem se dlouho chystal a prostě dávám na chuť, instinkt a kolik toho mám v seznamu, což je teď skoro nic, nevím, na co se pořádně dívat, ale Sekratářka působila jako: jo, přišel ten čas. Spader ještě pořád ve svým prime-time fetish sexual obsazení. Dnes už by se hodil spíše na sériový vrahy, nadřízené z řad policie (s fetišem), pedofily a úchyly (lidi, co tak vypadají a o kterých si to znechuceně říkáte). Samozřejmě trollím, ale poslední filmy se Spaderem a ty, ze kterých si jeho tvář pamatuju primárně, jsou "Sex, lži a video", "Crash" a tohle a to hned udělá obrázek. Dřív byli jeho úchylové sexy a jeden z posledních takových projektů byla 'Sekretářka' s mladou Maggie Gyllenhaal. Film o dvojce, co dělali BDSM "before 50 Shades were cool". Fajn věc, pokud se ponoříte do příběhu a vztahu hlavních hrdinů a jejich vzájemného poznávání.

"Yeah, maybe I can stare your crack one of the days so we're get even." Od sympatické a oduševnělé ujeťárny 'Nacho Libre' (24.10.2007) jsem nic nového od Jareda Hesse neviděl. Napoleon Dynamite (13.06.2012), kultovní záležitost pro hodně lidí v USA, mě ale taky trochu minula, nicméně jsem si všiml určitého modelu, šablony: neuvěřitelného losera, jehož příběh je podaný cool, že si jej tak nějak zamilujete i s jeho vadami a tohohle se Zach Galifianakis ujímá (jak jinak) než s přesně dávkovaným rytmem. Je to, podle hodnocení průměr, ale mnoho režisérů točí věci, co je fakt těžký hodnotit, nejsou slabý ale jsou prostě příliš jiný a nevýrazný, než aby spadali do naší definice silnýho filmu. Zaujalo mě snad jen pár momentů a taky ansábl amerických komiků, co v tomhle hrají a že jich je. "I can be my own trouble, sometimes, you know!"