Devadesát Dva

'The Iron Claw' je v prvé půli pravá testosteronová zábava (jakou jsem od Wrestlera s Rourkem neviděl, ten byl ale trochu jinde), bušení a zvuky padajících těl v ringu - je to na roztrhnutí trička a pumping iron, bušit s klukama, dávat si pivka a slunit se na Slunci, a že to má pár dechberoucích letních záběrů. Je to taková idylka, která je chytře budovaná pro to, co bude následovat v druhém aktu, jenže tragédie těch jednotlivých věcí jaksi nedopadne, ten zemře, ten se zmrzačí, další tohle a to bratrské pouto tam nejde příliš cítit, nebo je jaksi chtěné, řečeno v pár scénách... rozpadá se to, jakoby ona pověstná rodinná kletba opravdu přecházela, snad i na film samotný. Sledujeme despotického fotra, který rankuje svoje syny podle oblíbenosti (a ještě jim to řekne přímo do ksichtu) a všechny je chce vidět v pro-wrestlingu, aby dosáhli toho, co jemu bylo "ukradeno od úst" a synáčkové, celá famílie, s náboženskou a dystancující se matkou (která je v rámci filmu skoro neexistující), jsou si i tak hodně blízcí a pracují tvrdě na splnění tohohle cíle (někteří steroidy, někteří kokainem) a otci je jedno, že jde přes mrtvoly svých dětí. Kevin (Zac Efron), který je zpočátku #1 je rychle upozaděn, ač fyzicky nejtalentovanější a největší dříč, má holt slabší mic-skills a ráz, takže se do popředí proderou jeho bratři (i přes touhu naplnit otcovo přání jsou pro něj bratři ale tou nejdůležitější věcí, což je asi nejspásnější a nejpozitivnějších charakteristika hlavní postavy), a ti jaksi, nevinně, pořád sice drží při sobě, nicméně je to politika rodiny, politika toho, co lidé chtějí vidět v jejich práci, co drží Kevina v pozadí, než dostane opět svoji šanci. Nejlepší physique (a He-Man haircut) transformation definitivně přinesl Zac Efron, ale jako celek to až překvapivě proplouvá, je plané, bez silnějšího nebo výraznějšího climax momentu, který by vás zaujal. Silný námět holt opět neudělal sám o sobě kvalitní scénář a Sean Durkin jen spíše dostal dobrý projekt do rukou. Holta McCallanyho mám mnohem radši v rolích jaké předvádí třeba v Mindhunterovi. Jediná skvělá část je střetávání bratrů po jednotlivých úmrtích, v jakoby retrospektivních momentech, či snad to má být nebe? I tak se nelze ubránit, že jeden z mnou velmi očekávaných projektů působí i při dvou hodinách+ děsně zkratkovitě, nedořčeně a jaksi na půli cesty, ať jde o ukázku čehokoliv (i třeba Kevina jako otce, nebo jako bratra). I Jeremy Allen White mi tu přijde trestuhodně nevyužitý, ale možná jsem rozmlsaný z jeho geniálního chefa z 'The Bear'. Na to jak dlouho jsem na tohle čekal mi to připadá jako nějaká epizoda béčkové TV show, navlečená do vizuálně lepšího kabátu, ale určitě ne jako to, co se to prezentuje. Hodně o tom vypovídá i dost solidní ignorace ze strany jakýchkoliv předních ocenění. Slibovalo to víc, takže zkrátka...

Je jasný, že z Keva se stalo postupně big name. Brázdí svůj liberální zlatý střed, snaží se nikoho vyloženě neurazit (narážka na Willa Smitha, se kterým se srovná, obdobně lišácky jako Chappelle), nebo už samotná narážka, když přijde na stage s baseballovou pálkou. Rozebere se pár témat, plastické operace, vzpomínání na nedávno zesnulého otce (good nicknames are mean spirited), Kev-práskač (asi nejlepší část, napodobování rytmu španělštiny mexického policisty), zmagoření ze slávy a vlivu internetu, které Keva dostaly do spirály vlastní důležitosti. Na jednu stranu má sebereflexi, ale pak ji dorovnává dalším chybováním, což je lidské, ale taky whatever. V rámci standupu (i v rámci Hartovy vlastní tvorby) ale pouze průměr, u kterého jsem se tak párkrát zasmál, ale kdybych u toho nevařil, asi bych se nudil víc.

Viděl jsem to už chvíli zpátky, online na yt, ale donedávna tu ještě bylo nepovoleno hodnotit. 'Igelit' je kraťas s hrstkou známých hereckých tváří, kde každý tak nějak ojebává každého (jak je tradičně v Česku zvykem). Adamczyk se připravuje na fight, jeho přítelkyně Barbora Bočková je pryč, ale její kamarádka Beáta Kaňoková není... a když jsou postavy příběhu odstřiženy od přívodu vody během horkého léta, všechno nabere jakýsi takýsi dominový efekt a začne se zamotávat. Filmeček je tak akorát, definitivně ničím zvlášť nenadchne a spíše vyšumí okolo, ale určitě bych ho nezatracoval nebo tvrdil, že je za co se stydět, právě naopak, spíše jen, na tak krátkém poli toho víc nevyčarujete, než jen určitý dojem.

Ačkoliv jsem byl nadšený tím, že tahle show se dočkala pokračování a to ještě relativně rychle a první dojmy byly pořád skvělé (Marhoul, návrat z mrtvých, začalo se to slibně rozjíždět) a tu a tam tam dobré hlášky, gagy, někdy opravdu dost trefně cílené (a aktuální) a jakýsi takýsi menší vývoj postav, blízkost Brna, ten nádech - jak je tradičně zvykem u všeho, co Průša dělá (nicméně, když to srovnám s jeho o dekádu starší 'Čtvrtou hvězdou', kterou natočil s Dejvickým divadlem a kterou jsem zrovna nedávno viděl, ta byla o tolik lepší/vtipnější). Druhá série DRB mě nechala v jakémsi oparu toho typického, že tu vlastně máme "to samý, co nám nepřidává nic víc, nikam se neposouvá" pořád totéž, jen trochu jinak. Že by vlastně 'Dobré ráno, Brno' fungovalo lépe jako samostatná a uzavřená série, ke které se už znovu nikdo dál nevyjádřil, nevracel a kterou si člověk může opětovně sem tam pustit, z nostalgie... takhle to na mě působilo, jakože znovu sleduju updatenutou verzi první série, která je ale o stupeň méně zábavná. Nicméně, když by se ostatním líbila a seriál na popud tohohle pokračoval, stejně mu fandím, sledovanost je víceméně o něco lepší, než byla u první série, ale nevím jestli je záměrem tvůrců s tím, jak tohle zakončili, vůbec pokračovat. Poněkud zklamání, i v rámci věcí, co jsem aktuálně viděl okolo tohohle, vím, že některé týdny, kdy jsem na to měl víc náladu a kdy jsem si to užíval, bych hodnotil líp, ale jako celek to šlo v mnoha směrech, pokud jde o postavy i humor, dolů a mnohdy to jakoby vařilo a trávilo čas u absolutně nesmyslných podzápletek, mnohem mainstreamovější, šablonovité.

"Třesu, šéfe. Třesu." 'Volha' dýchá tak přesnou ukázkou tehdejších poměrů, že už si dlouho nepamatuju, kde bych to tak cítil a 6+ hodin je dost a člověka to baví okamžitě, protože Standa Pekárek není žádnej Mirek Dušín, není to lumen a naopak je to řádnej zmetek (a samozřejmě, je to výkvět, reakce na dobu, člověk si myslí, že když něco není správně, dává mu to do rukou stejné zbraně jako druhé straně - mít děcko s manželkou doma, udělat si děcko s další milenkou z hospody, která pak jde kvůli tomu na potrat a mezitím si na pracovní cestě Pekárek píchá další ženskou... po rozvodu skončí se Slovenkou, kterou si taky vezme a má s ní dvě děti, ale eventuelně ji začne podvádět taky... a vtipný je, že jsem zjistil, že tohle se daří přesně takovým týpkům, co říkají i ženským konstantně "vole", a to nemluvím ani o všech těch blbých Pekárkových vtípcích - Hádkovy tyhle role prostě perfektně sedí, on tou antihrdinskou křivou ambivalencí přímo čiší), co chvíli je tam takovej nějakej malej dialog, který skvěle ukazuje mentalitu doby, poměry a že to bylo "stejně ale jinde". Geislerová jako režisérka s umělejma zubama a plejáda skvělých rolí, některé víc přicmrndávací, některé lepší, sledujeme převážně sedmdesátá léta, ale dostáváme se až na konec osmdesátek. Ale můžete říct, že je to vymazlené, když posloucháte Goťákův German version 'Být stále mlád', při cestě do Rakouska, kde si hoši nakoupí péčko a další kraviny. Pekárek seriálem propluje, jediná nejhorší věc je, že párkrát dostane trochu pěstí a na konci je nazván krysou, ale propluje, během cesty se mu podaří skoro vše, co chce "Tři auta. Kdo tohle má?" Je mu u zadku každej, nikdo ho nezajímá a proto taky končí sám, jako hlídač. Líbí se mi to omílání motivu Švejka, typického českého hrdiny a kam do tohoto schématu zapadá někdo, jako je Standa Pekárek, který sice nekouří a nepije, ale za celý film nemyslí na víc, než na svoje péro, fotbal, na to, co se mu podaří sehnat tím, že se rozhodne někoho udat a "celou dobu nevíte, jestli je fakt tak blbej" (Švejk), ale ve výsledku mu ten život vyjde.

V období Edo, kdy Japonsko předpovědělo a předběhlo dobu (covid) a uzavřelo svoje hranice, aby se do něj nedostal žádný cizák, se krajem potuluje vyhoštěná modroočka Mizu, předstírající jednak, že je muž a jednak, že nemá modré oči a jejíž tajemství budete vědět dříve, než uvidíte jejího bobra a tak se naše modroočka s nenávistí v srdci vydává na cestu za pomstou (neochotně přijímajíc mrzáka bez rukou, který jí ale dělá fajn side-kicka a pomůže z kdejaké louže a nakonec i trochu vyrůst). Je to už nějakou dobu, co jsem narazil na tak vyvedený revenge story, za vrchol považuju E05, kde se flashbackově vracíme mezi třemi rovinami, tradičním japonským divadlem, minulostí, kde měla Mizu muže, lásku a možnost žít normální život a jak o to vše přišla absolutní zradou... a jak vznikl impuls k tomu, aby se vlastně vydala na svoji cestu, ale i přestože jde o animák, s ničím se nemaže - sex i násilí. Spíše jsem myslel, že půjde o uzavřenou minisérii, ale je to fajnově napsané, i když to klidně mohlo být kratší.

Vizuál a realita tohohle filmu je v momentech něco neskutečnýho, třeba celá ta sekvence výslechu po zadržení mi přijde asi jako nejlepší část filmu (btw spoiler heavy, links heavy). Jde o technický a odměřený neo-noir (1967), ve stylu věcí, jaké jste pravděpodobně viděli jinde a nejspíš odkazovaly právě na tenhle snímek (vzpomněl jsem si i na Tatiho 'Playtime', dost podobně vymazlené a anonymní, rovněž z roku 1967). Naposledy mi 'Le Samouraï' připomněl Fincherův 'The Killer', respektive to, že už bych se na to konečně měl podívat, po těch x případech a letech, co jsem chtěl, už je čas, teď, když mě noir/neo-noir filmy celkově víc baví, ale pořád jsem se musel nutit. Melvillův patrně nejznámější film má typickou auru krimi napětí - policie sleduje podezřelého, proti tomu se obrátí i jeho kontraktor, hrdina se snaží s pomocí krásných žen, které jeho maskulinní personě pomáhají, zjistit, proč ho podrazili a jednat více, než mluvit (tohle je osobně skvělý motiv - 'Payback', Mel Gibson). Film je říznutý vymazlenou artovou stylizací, hrou stínů, tóny odměřeností, skvělými kostýmy, ale hlavně je ten film absolutně chladný, skoro bez emocí, až na malinkaté chvilky... všechno je velmi strojené, přesné (napadá mě i Bresson, ke kterému se ale taky ještě musím vrátit). (...) Sledujete Delonova odměřeného hitmana, jehož jediná věc v životě je ptáček v kleci (obdobně jako Leon a jeho kytka), jak si během úvodní patnáctiminutovky dává dohromady solidně propracovanou odpravovačku svého cíle, auto, výměna značky, zbraň, pozice, pak se dostává ze scény, ale na základě popisu je zadržen, mezi několika stovkami dalších, sedících jeho popisu, policie nemá důkaz, ale brzy začnou tušit, že něco se děje a musí to být on, takže se na něj pověsí... vše je ale připraveno. A nebo ne? Podivná futuristicky vyhlížející realita architektonicky až jako vězení působící Francie. Má to lepší momenty, které střidají takovou tu nic moc omáčku okolo. Definitivně bych neřekl, že je to uhrančivý film po celou stopáž, jako spíš solidní nadprůměr, který tu a tam umí učarovat... i přesto si člověk musí vzpomenout na skvělé žánrové klasiky, které přišly později, jako třeba Chinatown. Angel Heart, ale každý mající vlastní tweak. Nejinak je tomu i zde. Umělost filmu je patrná, člověk žije realitu takového toho typického francouzského "honu na kriminálníka" ("Své snímky totiž nikdy nekoncipoval jako obrazy reality, nýbrž jako sny" -JFL). Závěr je v tomhle ohledu jaksi zvláštní, antiklimatický, dost podtrhující prázdnou povahu a náladu samotného snímku, ačkoliv v něm hrdina de facto vítězí ve své smrti (možná i twist na jeden z nejlepších noirů historie, 'Double Indemnity'), ale nějakým zvláštním způsobem neuspokojivý film, o jehož hrdinovi vlastně nevím, co si myslet... přespříliš odtažitý. 7.6/10

Koncert především (a jak jinak než) Rudolfa Hrušínského, který ale do filmu zaplétá i svoje syny v generačních rolích (taky Vlasta Chramostová si dává repete ze Spalovače). Zpěvák Jaro žije hodně fixován na syna, kterému se snaží ukázat cestu, jak se mít v životě lépe, syn se ale trochu plácá odnikud nikam a snaží se sám najít nějakou hodnotu, kterou definitivně nemá v prospěchu a tak se mezitím (jak se Jaro hned na začátku dozví) schází s partou floutků, co si pouští z recese plyn s tím, že ten kdo ho zavře první je srab. Jaro se snaží syna od všeho chránit a držet dál, i za cenu toho, že mu to zkomplikuje život. Na krátké ploše a v jednoduchém příběhu se opět ukazuje slušně rozvinutý motiv otce umělce a jeho syna, meditace nad hodnotami, líbí se mi i vypjaté momenty, které dávají vyniknout herectví. Film je nenáročný a nenápadný, takže příliš netlačí na pilu. Hrozně rád objevuji tyhle Hrušínského filmečky a pokaždé si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby jeho přirozený herecký talent měl šanci a prostor hrát v zahraničních velkofilmech.

Námět je celkem slušný, ale už po tisící totéž - kluk zdrhne z domova, nedobrovolně je k sobě nucen přibrat svého (pomalejšího) kamaráda a později o něco starší holku, která stopuje a rozešla se s přítelem, zatímco se příběh vrství tam a zpátky do druhé linie u výslechu. Road movie a dobrá v rámci toho, jak vás to moc zrovna chytí a z jakých důvodů. Jenže herecké výkony jsou přeci jen z trochu nucenějšího a slabšího soudku, s výjimkou zkušenějších vedlejších rolí (objeví se i třeba Kozub) to stojí na mladých představitelích a ti se jaksi stejně jako jejich postavy snaží dělat ramena a někdy vám to tolik nevadí a někde to vyloženě nudí: "Myslíš, že nám dá?" "Ta se 'a to úplně tchřese, voe."

Sledujeme tři lidi, co tvoří jedno (tahle "trilogie", kdy žena (co paří wowko), nemaskulinní muž Matějíček a trans ženská Flo fungují, dokud si Matějíček s wowkařkou neudělají děcko a Flo se pak cítí "o nás bez nás" jaksi vytlačena, Flo se oslovuje v mužském rodě a tahle trojka byla asi nejdivnější, i co do dynamiky, zároveň asi nejvíc hodna studie... protože Flo si pak najde další podobný kmen, kde je s Italem a jeho buchtičkou, aby mohla básnit o tom, že takhle se rozvíjí)... pak tu máme ženu, kterou podvedl a opustil muž a ona je po čtrnácti letech sama, snaží se seznámit přes net, zatímco si hospodaří a je to taková pracovitá krev a mlíko Mařka (otužování v ledové vodě, její energie), co robí okolo baráku... vychovává dceru, ale nechce být sama a chce se posouvat, tahle část se mi líbila asi nejvíc, protože byla o tom, posouvat se, nějak, někam, i když nevíte, jaký krok je ten správný, taky jsem spaloval vzpomínky... pak je tu pár, který je v otevřeném vztahu a trápí je ne jejich úlety, které jsou v rámci jejich komunity jaksi hippie aproved, ale když přerůstají emocionálně v něco jiného stylem, "já se starám o děti a ona si vedle v pokoji píchá a začíná se z toho klubat něco víc" (ale tahle část má takový přirozený nenásilný vývoj, co sklouzne tam, kde začal s tím, že "možná už jsme se vyblbnuli dost")... pak tu máme ženu, která je osamělou milenkou zadaného muže, zatímco mrhá časem, vychovává sama i dceru, má kočku, cvičí, ale není mentálně v nejlepším stavu, takové bezvýchodné něco, co jí ale do jisté míry vyhovuje, dokud jí nedojde, že jí to nevyhovuje a že dissrespektu bylo příliš... asi nejvíc meh část byla o dvou křesťanech, kdy buchta konvertovala k takovýmu dutýmu Ivanovi a jejich vztah je vlastně úplně normální udělání děcek a "je toho na nás teď moc", jen je držen tou vírou, která jim dává potřebné zatnutí zubů... sledovat je ve mně vyvolalo nechuť k tomu mít děti, popravdě, realita jejich života je, že i když se ke konci dostali opět na pozitivní spin a ženská je šťastná, připadali mi děsně nudní, bezrozměrní, udělej, jak je ti řečeno, protože tak to říkám já... ale nikdo už se neptá na to, proč mám skákat tak, jak ty pískáš? Každému dává ale smysl něco jiného. Smíšené pocity, ve výsledku takový průměr. Ale plus za WWW Neurobeat song v závěru, už jsem si od nich nic dlouho nepustil a měli je přímo live v dokumentu.