Devadesát Dva

Zvláštní film, jehož zápletka jaksi visí ve vzduchu a nikdy se vlastně k ničemu nedostane. Jen si tak odnikud nikam plyne, ale i přesto je herecky a režijně velice přesný a těžko zapomenutelný.

Vedle 'Eighth Grade' asi nejvíc "the feels" movie tohohle roku (pro mě). Jonah Hill s odzbrojujícím debutem, očividně hodně osobním. Někdy si to musím dát znovu. Těžká paráda.

Nenarazíte na show s pomalejším tempem. Spíš to ale působí jako rozkouskovanej film, nejdelší film, co jsem viděl (12h 34min, po Satanském tangu se 7h 30min, *edit přesně tak to i potvrdil Refn v rozhovoru v Cannes, "streaming is future and this is 13h long film"). V první půlce Refn kouzlí s postavama, hudbou, zápletkama, rozjíždí děsně sympatickou a unikátní podívanou, ve které se snadno a rychle dostanete ne přímo pod kůži, ale ze značné části do motivace a jednání postav (a že jsou to celkem pestré postavy a že nikde jinde na ně snad víc času nedostanete). To vše ale padá v druhé půlce, kde Nicolas nechal převzít svoji pověstnou onanii a tak trochu to ztratí ten 'drive' (Viggo and Diana OST Theme je samo o sobě úžasný), ale tak nějak se to ke konci rozjíždí spíše do stran, než uzavírá, jenže to je Refn, kterej si jede svoje, svoje nekonečný motivy, už od Drive. Ale i díky tomu je tohle jeden z nejzajímavějších počinů za rok 2019, ne-li nejzajímavější. Strašně rád bych tomu dal pět.

Vibe je správnej, McConaughey a Snoop Dogg (no comment), ale ten film je tak rozteklej jako já na tripu nebo když si dám o pár hitů z vapu navíc. Obecně bych celej film charakterizoval slovem: ganja. Protože přesně tak se cítíte. Dramaturgicky to hází jak na lodi sem a tam, bez starostí, bez ničeho. Odnikud nikam. Big Lebowski 2.0: Cheaper Version. Ale ten psací stroj... a ty brýle.

Škoda, že Gavras netočí víc... mimo jeho hudební klipy, podruhé a opět trefa. Není to ta nejinteligentnější gangsterka, nejchytřejší, nejlíp sesmolená dohromady, ale má svoje vlastní kvality, dokonce až překvapivě málo elementu násilí, na režisérův vkus, ale hádám, že to celé je záměrně odlehčenější. Francouzský vypalovačky, humorný vsuvky (Cassel mě dostával, nečekal jsem ho v takové roli) v rytmu moderního vzájemnýho out-fuckingu, jak je tomu zvykem nejen v gangsterské komunitě. Slušná a podhodnocená záležitost s příjemnými novými (Leklou, Amamra) i starými (Adjani) tvářemi. Francouzské tím správným aktuálním způsobem.

Úděsně překombinovaná hra na city, která má tisíc konců, aby se tam mohla objevit každá postava. Endgame je v podstatě "to, co mainstreamoví diváci chtějí v kině", čímž to ztrácí na všechny rozměry, kterých se podařilo dosáhnout v Infinity War (Thanos specificky). Na jednu stranu chápu ten záměr, ale přišlo mi to dramaturgicky jako děsná fušeřina, těžko okolo toho obaluju svoje zklamání. Big "Thor" Lebowski byla funny vsuvka.

Je zvláštní vidět zase ten stejnej koncept znovu. Tím mám na mysli, Josepha Conrada a jeho Srdce temnoty - Copollovu Apokalypsu a následně teď i Scorseseho Mlčení, které je vlastně taky remakem něčeho, co bylo inspirováno dalším dílem (Felini), koncept pátrajících pěšáků/vojáků (v tomto případě knězů), kteří se vydávají do Japonska v době, kdy být křesťanem v Japonsku bylo jako asi být čarodějnice během inkvizičních procesů. Kněží Andrew Garfield a Adam Driver se vydávají najít svého duchovního učitele, kněze Ferreiru (Liam Neeson) a nemají se čeho chytit, nalézají jen nebezpečí a vyděšené menšiny křesťanů, kteří trpí pro svoji víru a nebo ji musejí skrývat, případně pro ni umírat. Duchovní film je velmi dlouhý, má pomalé tempo a perfektně ukazuje střet dvou kultur, které nahlížejí na duchovní život úplně jinak. Záležitost, na kterou jsem čekal a pak jsem ji kvůli zdejšímu hodnocení zavrhl a odsunul, abych se k ní v závěru stejně nakonec stejně vrátil. Pro spoustu casuals a lidí, kteří nijak nehloubají nad filozofií, náboženstvím a životem, tohle asi musí být těžce stravitelnej a potenciálně i nezáživnej knedlík-film.

Osvěžující a bizární záležitost, která se s každým krokem vydává jinam, než očekáváte (a nebudu spoilovat). Z další tradiční komedie v rozjezdu se film přehupuje do sociální antiestablišmentového, sociálního dramatu, až do fantasy a sci-fi mixéru v závěru, kterážto WC scéna a péro přijdou jako blesk z čistého nebe. Slušná dávka, myslím, že takovejhle ping-pong žánrama si naposledy pamatuju z Wheatleyho 'Kill List' (rodinné drama - hitmanovský thriller - temný horror).

Od kamery, přes scénář, nekonečný herecký emocionální vypětí postav, přesně tyhle filmový příběhy s těmahle koncema a postavama vás nejvíc chytí a strhnou. Dovolí vám se sblížit a pak sledovat neodvratitelnost všeho ostatního. Diane. Steve. Kyla. A trefnej soundtrack, kterej někdy působí až lacině, ale k tématu a hrdinům se vlastně těžce hodí.

Hlavu a patu mající zakončení trilogie, který dramaticky strhne. 'Vyvolený' byl vždycky opomíjený film ve Shymalanově fimografii, který byl ale absolutní hidden gem. Eastrail 177 trilogie je takovým vykoupením, tyhle dva filmy (Split, Glass) měly slušnou myšlenku a mimo filmy z let 1999-2004 se můžeme konečně bavit o tom, že Shyamalan slaví poslední dva filmy návrat v pravém slova smyslu. Glass ale k funkci potřebuje, abyste si prošli prvními dvěma filmy (a bohužel možná), speciálně u Vyvoleného, i dobou a celým jeho emocionálním rozměrem - a že je tohle prakticky dvacet let in making tomu dává větší hloubku.