Mkartaylas56

Na poměry životopisných filmů, obzvlášť těch, co se točí okolo motorsportu, představuje Ferrari znatelný úkrok od zajetých standardů. Místo příběhu daného závodníka či automobilky, jenž by byl odvyprávěn napříč mnoha lety a obsáhl by tak všechny významné milníky, se Michael Mann rozhodl zpracovat pouze jednu část života Enza Ferrariho. A navíc jde o část zkoumajíc především jeho rodinné peripetie, které jsou pak spíše lehce doplňovány scénami ze závodních okruhů. Na jednu stranu toto rozhodnutí podporuji, obzvlášť když je film podpořen skvělou režií a výrazně stojí na dialozích a hereckých výkonech, kde jak Adam Driver, tak (možná především) Penélope Cruz, dělají svou práci na jedničku. Ovšem po většinu filmu se ve mně přesto ozýval jemný hlásek, který vyžadoval trochu více akce, trochu více napětí. I přes obdiv vůči celkové preciznosti, se kterou byl film natočen, se mi zkrátka po čistě subjektivní stránce nedostavil tak dokonalý a vyvážený zážitek, jaký bych si představoval. Nic to ale samozřejmě nemění na tom, že Ferrari stojí za vidění a že jde o další nadstandardní filmový příspěvek Michaela Manna, který by žádný milovník kvalitního řemesla neměl minout.

Stěžejní a nejen svým tématem revoluční dílo světové kinematografie, co i po téměř 100 letech dokáže sakra zapůsobit a plně uznávám jeho kvality. Jen přes ten ideologický přesah jsem se úplně nedokázal přenést, což také reflektuji ve výsledné známce.

Právoplatně mistrovská záležitost. Asi není moc filmů, u kterých bych cítil větší napětí a byl naprosto pohlcen do děje. Především skrze bezchybnou temnou atmosféru, fantasticky napsaný scénář, sugestivní kameru, perfektně ladící hudbu, několik skutečně šokujících scén a pak samozřejmě herce. Ach ti herci. Bez váhání můžu říct, že ať už jde o hlavní hvězdu Jodie Foster či proslulého a démonického Anthonyho Hopkinse, v obou případech (a hlavně při jejich vzájemných dialozích) jde o něco tak fenomenálního, že jsem jen nechápavě kýval hlavou, jak to probůh dělají. Nejen oni, ale vlastně všichni, kdo stojí za Mlčením jehňátek, se tak nesmazatelně zapsali do historie filmu a upřímně si nejsem jist, zda je někdo někdy ve svém žánru překoná.

Příjemný výlet do novozélandské divočiny, který spolu se samotnou přírodou nejvíce táhne chemie ústřední dvojice (kde jsem si zase jednou naprosto užíval Sama Neilla) a hravá, klukovská nálada a stylizace, kterou je film skrz na skrz protkaný.

Podobně laděné filmy s mysteriózním tónem a vlezlou nepříjemnou atmosférou mám rád a i s přihlédnutím k tvůrci filmu Samu Esmailovy, autorovi věhlasného Mr. Robota, ve mně před uvedením na Netflixu vzrůstala očekávání, která byla, po dokoukání, vcelku naplněna. Film Nech svět světem můžu jednoznačně pochválit za režii, kreativní kameru (a obecně skvělý vizuál), solidní herecké výkony a právě tu vlezlou atmosféru, která vás neustále znepokojuje a buduje ve vás napětí a hlad po vysvětlení té zvláštní nastavší situace. Ovšem to, kam film nakonec doputuje je tak trochu neuspokojivé. Některé tajemnosti se vůbec neopodstatní, znatelný sociální komentář nevyzní tak úderně, jak by se slušelo a ačkoliv ve finále dostaneme vysvětlení, proč nastal ten takřka post-apokalyptický (či možná před-apokalyptický) stav, tak nejde o nic vyloženě nečekaného či šokujícího, co by film mohlo posunout mezi žánrovou smetánku. A to lze uplatnit vlastně na celý snímek, protože je vlastně dobrý, osobně jsem si ho užil a nevadila mi ani jeho delší stopáž, ovšem chybí mu to něco, co by jej vyšvihlo klidně i mezi nejlepší filmy roku a co by mu pomohlo dostát vysokým ambicím, které jeho tvůrcům (minimálně na papíře) rozhodně nechyběly. I tak jde ale v rámci mnoha nevýrazných filmů napříč současnou netflixáckou nabídkou o zajímavý kousek, kterému by měl každý dát šanci.

Paul King prostě umí a po Paddingtonech přináší další zábavnou, rodinnou pecku, jenž zdvihne ze sedaček všechny věkové kategorie. Svým poťouchlým stylem humoru, chytlavými songy, opojnými muzikálovými čísly a barevnou stylizací nabízí kouzelný zážitek, který tak trochu balancuje na hraně úplné dětinskosti, ale přesto úžasně funguje a snadno si vás získá. Energický Timothée Chalamet v hlavní roli to splňuje jakbysmet a jeho Willy Wonka je sice maličko jiný, než v předchozích adaptacích, ale já jsem naopak rád, že šel svoji vlastní cestou, která mu očividně vyhovovala. Wonka je tak velmi příjemným překvapením, vlastně takovou sladkou tečkou za filmovým rokem 2023, a vůbec bych se nedivil, kdyby se z něj časem stala nová rodinná klasika.

Musím říct, že ve mně Maestro zanechal dosti rozporuplný pocit. Film je totiž v zásadě dobře natočen a obecně potvrzuje zjevný talent Bradleyho Coopera coby režiséra. Svou strukturou, kamerou a minimálním střihem jde mimo předem vyšlapanou cestu mainstreamové tvorby a často nabízí i pěkně vizuální nápady. Navíc hereckými výkony tu dvojice Bradley Cooper a Carey Mulligan otevřeně vyhlašuje útok na ceny. Ovšem po celou dobu sledování jsem měl pocit, že akorát tak proplouvám životem Leonarda Bernsteina, sleduju jeho útržky a do kupy z toho moc nemám. Veškerá témata, která jsou postupně nadhazována a do určité míry řešena, se tu nikdy dostatečně nepropíšou do jádra filmu a zůstávají jen jako lehce nakousnutá jablka pohozená podél cesty, kterou mě tvůrci vzali. Stejně polovičatě to skončilo i s emočním dopadem, poněvadž skrze svou myšlenkovou povrchnost a do jisté míry "nedivácké" zpracování jsem se neměl na co napojit a tak až na konkrétní scény (třeba koncert v kostele) mě Maestro jako celek nezasáhl. Což mě opravdu mrzí, jelikož očekávání nebyla malá a nakonec zůstaly z části nenaplněná. Přesto jsem ale rád, že Bradley Cooper zkusil po konvenčněji pojatém Zrodila se hvězda kompletně odlišný způsob režie a snad tyto zkušenosti v budoucnu zužitkuje a doručí nám pořádnou pecku.

Po Pátrání z roku 2018 se k nám dostal nový detektivní thriller z prostředí elektronických obrazovek a opět je to pecka. Znásobil se počet platforem, skrze které je příběh vyprávěn a díky rychlému přecházení mezi nimi se znatelně zrychlilo tempo snímku. Díky tomu lze mnohdy přehlédnout některé nelogičnosti či fakt, že jde o výrazně méně reálný případ, než v Pátrání. Přesto mi to ale nebránilo si příběh naplno užít, nechat se jím pohltit a za doprovodu rostoucí nepříjemné atmosféry se bavit nad spoustou zvratů a napínavých pasáží. Podobný pocit mám vlastně i ze samotného konce, kde se naplno přesedlá na (relativně akční) thriller, jenž skvěle zapadá do detektivního žánru (a já si ho v danou chvíli užíval), avšak v rámci tohoto desktopového podžánru jde o znatelný úkrok, který vzhledem ke zbytku filmu moc nefunguje. Že by šlo ale o tak velký prohřešek, kvůli němuž bych musel překopat svůj názor, to rozhodně ne. Já si Nezvěstnou bez problémů a nepokrytě užil a myslím, že i se zmíněnými nedostatky jde o chytře natočenou detektivku s jedinečnou formou vyprávění a rozhodně tak stojí za pozornost.

Oznámení pokračování po 23 letech na mě působilo opravdu zvláštně a kór v případě Slepičího úletu od studia Aardman, které z mého pohledu v dnešní animované konkurenci zaostává na popularitě. Mě osobně ale jejich tvorba zajímá a i když jsem viděl jen hrstku z širokého repertoáru jejich stop-motion animáků, chtěl jsem dát kuřecímu dobrodružství šanci. Doplnil jsem si tak vzdělání i o jeho předchůdce, který mě bavil přemírou svých vizuálních a komediálních nápadů či svým parodickým stylem a lehkým společenským komentářem. S tím jsem tedy šel zhlédnout Zrození nuget a musím říct, že je až k nevíře, jak povedený sequel to je. Pozitiva z jedničky se tu do velké míry drží a i když je tu skrze nové, dětské hrdiny, zjevně větší zaměření na mladší publikum, tak jde stále o skvělou zábavu plnou gagů, slovních hříček a kreativních nápadů, které okořeňují snad každou scénu. Navíc tu v pozitivním duchu platí časté pravidlo, že v pokračování "je toho více a všechno je větší". Film tak svým způsobem povyšuje svého předchůdce a i když pro některé může být tempo příliš rychlé, tak v jádru jde stále o ten Slepičí úlet, jaký mají fanoušci rádi a proto se jim může Zrození nuget aspoň takto zavděčit. Já sice nečekal tu řadu let, ale i tak jsem ve výsledku nadšen a tleskám tvůrcům spolu s Netflixem, že do toho šli, a že se to takhle povedlo.

Tak takhle se mají dělat sportovní dokumenty! I když minisérie o Davidu Beckhamovi není nutně stoprocentní a skutečně ve své druhé polovině začne být o něco povrchnější, tak se nemohu ubránit celkovému skvělému dojmu, který ve mně převládá. Typicky dokumentaristické zmapování kariéry je podrobné a zkrátka dostačující. I přes spoluúčast samotného Davida se neuhýbá od kontroverzí a naopak je jimi přímo konfrontován a sám na ně nahlíží s dostatečnou sebereflexí a nadhledem, což za mě svědčí o jeho skvělé povaze. Nejen skrze Victorii Beckham dokument nabízí nad rámec formátu i náhled do popkultury a především v prvních dvou dílech jsem tak mohl takřka cítit atmosféru devadesátých let. Další velkou devizou je účast snad všech osobností podstatných pro Davidovu kariéru, což zajišťuje pluralitu názorů a hlavně také díky tomu nevznikají díry v příběhu. Co ovšem cením zdaleka nejvíce, je samotné řemeslo tvůrců, protože od střihové skladby, přes vizuální propojování záběrů, až po celkovou dramaturgii a budování emocí tu všechno božským způsobem funguje a finální produkt to tak posouvá mezi vrcholné díla tohoto typu. Myslím, že je toho naprosto dokonalou ukázkou, a zároveň nejsilnějším momentem celé minisérie, závěr druhé epizody, kde dojde k takovému pocitu zadostiučinění a dokonale pocítíte důležitost daného momentu, že mně samotnému vyvstala neskutečná husí kůže. Taková, jakou jsem snad u žádného z mnou viděných předešlých dokumentů ze světa fotbalu nezažil. A už jen proto nemohu Beckhamovi dát nic jiného, než 5 hvězd.