Mkartaylas56

Asi jeden z nejlépe napsaných a zahraných filmů letoška, kterého jsem skrze žánr a stopáž nejprve obával, ale prakticky od prvních scén se mu dařilo tyto předsudky rozhánět. Má opravdu skvělé tempo, neustále nahazuje nové otázky a témata a postupně odkrývá mnohem detailnější a komplexnější příběh za celým případem. I za podpory fantastických herců jde kompletně na dřeň jednotlivých postav a skrze dechberoucí dialogové scény si pohrává s jejich psychologickou stránku. Filmu nechybí ani vynikající režie, která je vysoce precizní a je tak poskládaný způsobem, jemuž není příliš co vytknout. Z pár reakcí jsem vyčetl, že po emoční stránce jde o spíše chladnou záležitost, ale právě skrze skvělou výstavbu a gradaci scén či herecké výkony (kde Sandra Huller se svým filmovým synem naprosto excelují!) to ve mně hned několikrát pozitivně zavřelo. Obecně tak musím Anatomii pádu od režisérky Justine Triet extrémně pochválit, jde určitě o jeden z nejpovedenějších filmů letoška a po úspěchu v Cannes očekávám, že i v příštím roce na Oscarech bude po zásluze oceněno.

Tak trochu sociální komentář a tak trochu příběh o pomstě. Celé to ale drží pospolu díky naprosto jedinečnému zpracování, které je plné (nejen bizarních) nápadů a výborného černého humoru. Nechybí mu ani šikovná kamera, přechody mezi scénami a jako takové koření mu především slouží dobové a lokální reálie, spolu s celkovým zasazením a autentickými hereckými výkony. To film natolik odlišuje od konkurence a dává mu (alespoň pro mě) neokoukaný šmrnc Slovenska, že si na něj budu moct vzpomenout i po delší době a všechna čest režiséru Jonáši Karáskovi, kterého se jistě vyplatí do budoucna sledovat. Invalida tak jednoznačně platí za velké letošní překvapení (kdy já sám jsem si do poslední chvíle nebyl jist, zda nepůjde o další podivnou ptákovinu), jenž nabourává představu o chabé slovenské (potažmo i české) kinematografii a nabízí osobitý odvážný kousek, který je i díky úsporné stopáži svižný a zábavný každým coulem.

Naprosto dokonale navozená kouzelná atmosféra, nádherná animace, neotřelé vizuální nápady a parádní hudba. Moje první setkání s tvorbou Hajaa Mijazakiho splnilo má očekávání a já se až divil, jak moc jsem si užíval tento velmi jednoduchý, avšak neskonale půvabný příběh, skrze nějž autor perfektně zachycuje esenci dětství a dětského pohledu na svět. Prostě krása střídá nádheru a já se jen kaju, že jsem se k Totorovi a vůbec k Mijazakiho tvorbě nedokopal dříve!

Vůči divákovi chladný a svým pojetím nemainstreamový, ovšem naprosto precizně zpracovaný a chvályhodný. Tak nějak bych ve zkratce popsal Zabijáka, nový film Davida Finchera, ke kterému jsem, i přes samozřejmá očekávání, v reakci na průměrnější ovace přistupoval opatrně a nejspíš to bylo dobré rozhodnutí, poněvadž určitě nejde o novou klasiku či kandidáta na film roku. Fincher tak trochu navázal na Manka a potvrdil, že s volnou rukou pod Netflixem hodlá točit filmy, které si v první řadě užije on a až poté divák. Jednoduše jde opět o silně autorský počin, jenž nepostrádá typické prvky z jeho tvorby, ale zároveň je jednoduše "nedivácký". Postrádá znatelnější emoční provázání s postavami či (z mého pohledu) zábavnější strukturu, s níž by si mnohem více hrál s divákem, budoval očekávání, případně přišel s nějakým nečekaným zvratem v ději. Zabiják je totiž naopak velmi jednoduchý, víceméně opakuje jednu formuli a stává se tak po čase lehce repetetivním. A ne že by vůbec neměl čím překvapit nebo že by nebyl (i z pohledu scénáře) vůbec promyšlený, to si rozhodně nemyslím, avšak i s přihlédnutím k věhlasnému tvůrci je to zkrátka málo. Co film ale z velké části vykupuje a posouvá jej v mých očích do nadprůměru je samotný řemeslný um Davida Finchera. Střih, kamera, sound design a další součásti jsou tu prostě bezchybné a i s celkovou precizní režií jsou tím hlavním, proč film vidět. Mimo to si zasluhuje chválu i Michael Fassbender v hlavní roli, jenž ať už svým herectvím či voice-overem skutečně kraluje a rovněž podává naprosto precizní výkon. Zabiják tedy v celkovém dojmu nabízí zajímavý zážitek, který je umocněn vynikajícím řemeslem, ale zároveň určitě není pro každého a nemá ani zdaleka takový potenciál setrvat v paměti, jako jiné, lepší, Fincherovy snímky.

Vzhledem k vysokému procentuálnímu hodnocení filmu byla má očekávání velmi vysoká a předpokládal jsem, že k vylíčení života Johnnyho Cashe režisér Mangold přistoupí svěže a poněkud odlišným způsobem, než je u tohoto žánru zvykem. Bohužel se mi to nepotvrdilo a místo toho šel přesně tou známou cestou, která svými postupy ostřílenějšího diváka nemá čím překvapit. Na druhou stranu je ale Walk the Line po všech stránkách kvalitním počinem a ať už bychom se bavili o výpravě, kostýmech, soudržné režii, hudebních číslech či hereckých výkonech Joaquina Phoenixe a Reese Witherspoon (kteří jsou asi to nejlepší na celém filmu), vše funguje tak, jak má. Takže pokud nečekáte jeden z nejlepších životopisných filmů dekády, budete nadšeni. Já zůstávám lehce zdrženlivě na obstojné nadprůměrné známce.

Nevím, co se to letos děje, ale tohle už je několikátý případ, kdy jsem byl takřka unešen z českého filmu! Dvojice režisérů Vejnar a Pavlíček (které si budu muset zaznamenat) nám nadělili na stopáž chudší, ovšem na kadenci a kvalitu vtipných situací sakra bohatou komedii ze života. Nebojí se v ní jít svými nápady až za hranici absurdity, ovšem neztrácí na uvěřitelnosti (snad každý divák se v situacích bude moci zhlédnout). Kromě toho, že jsou scény kvalitně navržené, tak ale musí být i kvalitně zahrané, no a zde se dostávám k hlavnímu důvodu, proč na film zajít. Simona Peková tu totiž rozjela tak fenomenální herecký koncert, že jsem nevěřil vlastním očím. V roli maximálně otravné a vypočítavé maminky/tchyni je bezkonkurenční a mně osobně zařídila svým výkonem obrovský kolotoč emocí, kdy jsem se v jednu chvíli málem popadal za břicho smíchy a v druhé bych její postavě nejradši zakroutil krkem. Ona je zde skutečně tím hlavním hybatelem a bohužel je až moc silně cítit, když na scéně chybí. Proto i poslední třetina filmu, kde se více zaměřujeme na hlavní pár, nefunguje tak silně a působí lehce antiklimaticky a všedněji, oproti zbytku. Přesto ale samotný závěr, leč zůstal vcelku otevřený, na mne zapůsobil dobře a přišlo mi, že došlo k pěkně ironickému zacyklení. Obecně tak mohu mluvit o splněných očekáváních, kdy se mi dostavilo opravdu jedinečné a přesto svým tématem "obyčejné" podívané, které nechybí dobré řemeslo i nápady (i ty hororové vzkazky se tu naplní, i když s určitou hravostí) a opět jsem tak mohl s nadšením vycházet z kina s pocitem, že se nám tu rodí vlna skutečně kvalitních českých filmařů.

Musím říct, že kauza okolo Gamestopu šla ve své době mimo mě. Stejně tak jde vcelku mimo mě svět investic a filmy točené o něm, takže jsem si nebyl příliš jistý do čeho jdu. No a nakonec se z Dumb Money vyklubal dobrý, leč ničím zvlášť vybočující biopic, který pro mě nejvíce táhnou 3 věci. Samotná kauza, příjemné herecké výkony a vyobrazení doby před 2 lety. Díky akcentu na "covidovou dobu", či využívání populárních tiktoků a memů jde tak v podstatě i o výpověď dané doby, což beru jako jakousi přidanou hodnotu filmu. Ovšem jak jsem psal, ve finále jde o vcelku tradiční životopis, který pobaví, informuje, ale po řemeslné stránce už to takový zázrak není. Neurážející lehký nadprůměr, na který si ale po delší době nejspíš nevzpomenu.

Nádherný animovaný kousek, který po předloňském Myši patří do nebe předvádí, jak kvalitní stop-motion tvorbu v Čechách máme. A nejde pouze o krásu vizuální, kde kromě obecné stylizace musím pochválit výbornou práci s barvami a světlem. Jde také o krásu dějovou, kdy tvůrci lehce a s citem odvyprávěli příběh ověnčen mnoha (často i těžkými) tématy, a to způsobem, který zajišťuje zážitek jak dětem, tak dospělým. Ať jde tedy o dospívání, hledání dobra v lidech či o deprese a otázku "správného" přístupu k rodičovství, všechno tam najdete a i přes krásně zaobalení se film nebojí jít v rámci možností do hloubky, takže jsem si místy říkal, jestli to ty děti mají šanci pobrat. Tak či tak jde o vynikající snímek, který dělá tu nejlepší reklamu české animované tvorbě a doufám, že v příštích letech dorazí další.

Vlastně to ani nešlo natočit lépe. Legendární Martin Scorsese nám konečně opět do kin doručil svůj nový snímek a po vzoru Irčana či jeho starších klenotů jde o monumentální, výpravný a komplexní příspěvek, který rozhodně není bohatý jen na délku stopáže. Svým poutavým stylem vyprávění nás tentokrát uvádí do 20. let minulého století a mapuje naprosto šokující a zrůdné události okolo Osedžů, indiánského kmene, co měl to štěstí, že na svém území narazil na bohatá naleziště ropy. Ovšem to, kromě dosud nepoznaného bohatství, přineslo i značné neštěstí, v podobě pozornosti a vychytralosti bílých Američanů. Příběh není tolik detektivní, jak se mohlo zdát, ale jde spíše o komornější dobovku, jenž klade velký důraz na tehdejší rasovou problematiku a na poli několika let mapuje záhadná a jen zdánlivě náhodná úmrtí členů zmiňovaného kmene. Ty jsou v průběhu filmu hezky stupňovaná, i spolu s čím dál napjatější atmosférou a mnohdy jsem si říkal, že dál už to snad jít nemůže. Opravdu to, co zde "bílý muž" napáchá, budí silné emoce a hlavně znechucení, čehož si je Scorsese dobře vědom a pro prohloubení tohoto dojmu vás v tom nechá pořádně vymáchat. A právě ti amorální jedinci jsou tu reprezentováni v čele s postavou, kterou ztvárnil Robert De Niro a musím říct, že už jsem ho dlouho neviděl takhle dobře hrát. Jeho hodný strýček se sakra temnější druhou tváří baví v obou rovinách a sám Robert si to zcela jistě užíval. Ovšem ještě výraznější a nejednoznačnější roli tu má Leonardo DiCaprio, který hraje vlastně celkem netradiční charakter. Na jednu stranu trochu přihlouplý, ale milující manžel, na stranu druhou bezpáteřní oportunista, kterému nedělá problém si zašpinit ruce, pokud díky tomu vydělá. Stejně tak se sebou kvůli své hlouposti nechává snadno manipulovat a často i k věcem, které by sám ani neudělal. Prostor k herecké realizaci tu tedy je velký a Leo toho využívá naplno. Od oscarového Revenanta jde za mě o jeho nejsilnější výkon a bude zajímavé sledovat, zda mu to nějaké ocenění přinese i tentokrát. Podobně silným dojmem na mě, krom těchto dvou již ostřílených hvězd, zapůsobila Lily Gladstone, která uzavírá pomyslný trojlístek hlavních postav a jedná se o naprostý herecký objev. Je to poprvé, co jsem se s ní setkal, no a stačilo to k tomu, aby si mě získala, když během filmu zvládla hned několik hereckých poloh s naprostou lehkostí. Kdybych se měl zamyslet, tak letos asi nebylo mnoho filmů, které by byly výkonem svého ansáblu herců tak kvalitní, jako právě Zabijáci. No a spolu se zkušenou rukou hlavního dirigenta Martina Scorseseho tak daly vzniknout eposu, který z mé strany zcela naplnil očekávání a cítím, že tady se bude nejen na Oscarech blýskat.

Do kin se pod tíhou očekávání dostavilo nové velkolepé sci-fi, jež v trailerech lákalo na audiovizuální spektákl, který se stane filmovou událostí podzimu. A ano, kamerové záběrování, výprava, hudba či sound design jsou tu na vysoké úrovni, stojí za nimi spousta kvalitních tvůrců a navíc, při pohledu na poměrně nízký rozpočet snímku, je rozhodně na místě jejich práci ocenit. Ovšem jde o jediné aspekty, které lze takto chválit, jelikož obsahová část je takřka jejím protikladem. Gareth Edwards je určitě šikovný režisér, jenž má v malíčku přesně to tvoření velkolepých a vizuálně opojných scén (jeho předešlé filmy ať jsou tomu důkazem), ale když má budit emoce, psát své postavy nebo být hlavním vypravěčem, tak jde o dramatický kvalitativní sešup. Potvrdilo se to už v Godzille a tady, ve Stvořiteli jakbysmet. Příběh je naprosto obyčejný a mnohokrát dříve viděný. Snaha o zajímavé myšlenky či nějaký větší přesah tu alespoň místy je, ale v konečném důsledku stejně vyšumí do prázdna. Postavy jsou ryze architypální, nemají žádnou hloubku a i když se skrze flashbacky Edwards snaží tvořit nějaké to emoční pojítko, tak to zkrátka nestačí a momenty, kdy má divák postavám fandit nebo se o ně bát, pak příliš nefungují. Sám jsem se tak po konci filmu cítil víceméně prázdně a nebýt zmiňovaného audiovizuálu, tak by se v mých očích Stvořitel propadl hluboko do podprůměrných vod. Takto jde o hezký, neurážející velkofilm, který ale nemá šanci uspokojit náročnějšího diváka a který se mně samotnému velice záhy vykouří z hlavy.