Knifeos

Percy mi to nedělá jednoduché. Stal se z něho první mnou sledovaný seriál v tomto roce a zároveň byl jakousi stálicí středečních večerů a právě v tento moment je třeba se zamyslet, jak jsem k němu tedy každou středu přistupoval. Těšil jsem se na něj, ano a bavil mě. Bavil mě nebo byl zábavný? Zde narážím na první dilema. Já chci Percymu neskrývaně fandit, ba mu i nadržovat, pravdou ale je, že má plno much. Epizody na mě působily hodně zkratkovitě a jednotvárně v tom smyslu, že v průběhu série postrádaly výraznou gradaci. Zápletka se pochopitelně vyvíjela a rozpočet, jehož omezenost seriál značně stahovala dolů, byl viditelnější s každou epizodou. Přesto Percy nedokázal nadchnout, dojmout ani pořádně rozesmát, dokázal "pouze" pěkně zabavit. Nemůžu ale říct, že by to bylo vyloženě málo. Percy se přesto jednoznačně stal seriálem, který u mě bude mít místo i nadále. Jsem rád, že u předplatitelů Disney+ vyvolal velký zájem a bude tedy pokračovat i dál a s větším rozpočtem. Za sebe ještě o něco více doufám ve větší tvůrčí odvahu, šmrnc a lépe napsané dialogy pro mladé hlavní hrdiny. Ti jsou pro teď jednoduše sympatičtí, ale s přibývajícím věkem bude třeba i trochu víc. Pro teď si mě nejvíc získal Grover, jehož postava byla o level nad ostatními. 6/10

Spousta nejen filmů v dnešní době postrádá duši a takovou pravou nevinnost, kterou si rádi připomínáme ve filmových srdcovkách ať už dětství nebo zkrátka uplynulých let. Je tedy čirou radostí, když občas vznikne film jakým je Jeden gól - film, který je zkrátka z principu pozitivní a není třeba za tím hledat další motivy. Emoce, humor ale i vážná tvář se zde mísily za doprovodu pohodové hudby a Taika Waititi opět doručil a odčinil tím svůj jediný přešlap kariéry z předloňského roku. 8/10

Hned na začátku musí padnout, že můj dlouhodobý respekt k Madsi Mikkelsenovi je nezměrný a s vědomím kolik toho za svoji kariéru udělal a dělá pro evropskou kinematografii, ho navíc považuji za nejlepšího aktivního evropského herce. Bastard nemá chybu. Jedná se o precizní film, u kterého různí diváci pouze různě přijmou jeho téma, od čehož se pak odvíjí míra toho, jak na ně tenhle dánský skvost zapůsobí. Historický film by měl působit přirozeně věrně a pokud je navíc i životopisný, pak k tomu ještě v žádném případě nesmí nudit. To se tady naplnilo - děj je surový, od přírody extrémně opravdový obohacený o milostnou a osobní linku, která pak všechnu surovost krásně vyvažuje a dělá z celého filmu neskutečně atraktivní podívanou. Dilemata, kterým musí Mikkelsenův kapitán Kahlen čelit, jsou po čertech těžká a učinit správné rozhodnutí pro daný okamžik je nemožné. Po polovině filmu mě vlastně napadlo, že neexistuje důvod, proč mít postavu Ludwiga Kahlena rád? Vždyť on ještě neučinil jediné rozhodnutí, které by diváka obměkčilo. A přesto jsem k němu, možná i skrze herecký um a charisma Madse Mikkelsena jedinkrát sympatie neztratil. Za to k postavě záporáka jsem od začátku cítit takový odpor, že mi rudla tvář hned, když se vrátil na obrazovku. Kolem a kolem, Nikolaj Arcel natočil mistrný film napěchovaný emocemi, který drží neustálou pozornost diváka, herecké obsazení tuto skutečnost pouze podtrhlo a podepsalo, no a kameraman a skladatel soundtracku veškerý dojem definitivně umocnili svojí perfektní prací. Do Dánska posílám 9/10.

Studio A24 si za posledních pár let vybudovalo velmi působivé postavení mezi studii a platí za krále menších, originálně odvážných filmů, které mají na diváka vždy silně zapůsobit. Tentokrát opět rozhodli prozkoumávat těžké společenské jevy a psychiku člověka a pro to neexistuje lepší obsazení než Nic Cage, přece. To leda ve snu :) No jo, ale legrace v tento moment doopravdy končí, protože ano, Nicolas Cage se v roli pozornosti se dožadujícího podivína našel a předvedl jeden z životních výkonů. Na film se hrozně příjemně kouká a divák se nemusí bát, že se při sledování bude ztrácet, jak se tomu občas u filmů A24 může stát. Režisér Borgli uchopil snové téma filmu velmi zručně a dokázal ho vygradovat až do extrémních bodů, po kterých jsem od začátku toužil a které mě následně emočně dost zasáhly. Mnohokrát se v komentářích opakuje, že konec, který zmíněnou gradaci utnul a přešel k rozuzlení, dojem z celého filmu částečně potopil. Já to tak úplně necítil. U tohoto filmu měli tvůrci více možností jak film zakončit a volba padla na variantu, která byla možná nejméně předvídatelná. Přidáním vůbec největšího fantaskního prvku nabídli divákovi odpověď na otázku "a co bylo dál?", což u tohoto studia nebývá samozřejmostí. Po vztahové stránce mezi postavami sice došlo možná až k přílišnému smíru a útlumu poměrně vyhrocené situace před epilogem, přesto ale konec vyvolává lítost k postavě Nicolase Cage, zároveň mu ale nabízí možnou naději do budoucna. Dream Scenario je tedy celkově výtečným odpíchnutím do nového filmového roku, od kterého si mnoho slibuji. No a herecký návrat Nicolase Cage na špici a příchod nového nadějného režiséra na scénu jsou jen a jen dobrou předzvěstí. 7.5/10

Za pravděpodobně poslední z nových filmů tohoto roku jsem si zvolil právě tento dlouho očekávaný prequel Hunger Games. Ačkoliv je to téměř jedinečná náhoda, můžu v tomhle případě říct, že jsem zároveň i čtenářem předlohy, ačkoliv se má četba datuje do roku 2020, tudíž jako by nebyla. Film zvládá spoustu věcí poměrně dobře adaptovat a nemenší spoustu věcí naopak značně nezdařile uchopit. Za takové celkové pozitivum bych považoval, že snímek vesměs dobře odsýpá a stejně jako byla kniha čtivá, o filmu se dá říct, že byl "koukavý". Předloha na tom byla ale v mnoha ohledech lépe. A to počínaje vyprávěním. Vzpomínám si, jak jsem příběh z knihy hltal a po dočtení jsem si pro sebe konstatoval, že autorka po celou dobu jedinkrát neklopýtla a děj jako působil i po změně lokací komplexně a hlavně hodnotně v kontextu celé série. To se o filmu říct úplně nedá. Ten sice baví svojí svižností, tedy alespoň a vlastně pouze jen v první polovině, ale postrádá v tomto případě to nejzásadnější - emoce a napětí. Všechno působí hrozně uměle, bez hloubky, mdle a ploše, přestože adaptace nabízí spoustu prostoru pro kvalitní zpracování stěžejních scén. A je hrozná škoda, že to režisér Lawrence neuchopil za správný konec, protože při poměrně velké stopáži se pak mohlo jednat o úplně jinak kvalitní pokoukáníčko. Každopádně to relativně dobré, co v první polovině filmu zařídila Rachel Zegler svým charismatem a velmi, velmi dobrým zpěvem se pak definitivně vytratilo v druhé polovině. Z té se vytratil veškerý náboj a zbylá 45 minutovka působila jako nutná výplň pro dokončení příběhu. Tom Blyth se až do konce snažil a nemyslím si, že byl špatnou volbou pro hlavní postavu, přesto ale nedokázal pozvednout vypravěčsky nedobře vystavěný epilog Balady. Z posledního Hunger Games se tak stává v pohodě podívaná, která relativně osloví nebo minimálně absolutně neurazí, přesto se jedná narozdíl od knihy o nadbytečný počin, jehož vznik byl ale jen otázkou času a fandové mu povětšinou stejně dají palec nahoru. 6/10

Po zhlédnutí vůbec nechápu, jak někdo dokáže po tomto bleskově přepnout mindset, resetovat emoce a popojít o sál vedle na Barbie aniž by mozek zažil fatální šok :) Oppenheimer se díky bohu stal kouskem, který jsem viděl v IMAXU a z filmu jsem tedy vytřískal maximální požitek. A to velmi intenzivní požitek. Oppenheimer cíleně útočí, pořád útočí na diváka extra elementy a vjemy, které projekci posouvají o level jinam, za hranici běžného zážitku z perfektně napsaného a natočeného filmu. Jen to už Nolanovi nestačí. Obraz a zvuk, to on touží posouvat a vymýšlet k tomu nové a nové prostředky. Oppenheimer umí být životopisný, umí být lidským dramatem, umí být vědeckou lahůdkou, umí být hororem a především umí být a je existenciální výhrůžkou a zdviženým prstem pro současné dění ve světě, které graduje již od vzniku Oppenheimerova vynálezu. Všechno, čím tímto film je, se neustále prolíná, nejde o epizody, Nolan chce působit, chce unavit a nebere si servítky. A dělá to perfektně. A nakonec, nevím, jaký výkon by musel přijít, aby otřásl Cillianem Murphym jakožto hercem roku, no a mezi vedlejšími rolemi teď Robert Downey Jr. hooodně roztáhl ramena. 9/10

Původně jsme měli s Wesem Andersonem jako obvykle v plánu vykročit opačnou nohou a vydat se na opačnou světovou stranu, nakonec se ale vše náhodou vyvrbilo úplně jinak a my se střetli kdesi uprostřed pustiny v Asteroid City. Za celou dobu mi Wes nebyl schopný úplně vysvětlit, co tady děláme a kde jsme se tu vzali a ani mě nedokázal úplně přesvědčit, že se tu alespoň on cítí jako doma, byť dělal vše pro to, aby to tak působilo. Pookřál jsem z části hned z kraje, když jsme tam potkali až podezřele mnoho známých tváří, které se sice dle očekávání tvářily jako voskové figuríny, ale zážitek to i tak byl. Po nějaké době mi ale bylo jasné, že vůbec tím nejlepším je ta nekonečná pohoda, která tam vládla a působila na mě extrémně komfortně. Měl jsem to tam rád. Večerní flám s mimozemšťanem byl taky dobrým zpestřením a uspokojující událostí vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli pocítil, že tohle nechápe už fakt vůbec nikdo z přítomných. Pokud kolem Asteroid City někdy pojedete, stavte se, třeba vás akorát zastihne i raketový test v dáli za humny. 6/10

Nejlepší sci-fi drama první poloviny tohoto roku a bůhví jestli si to samé nakonec neřeknu i po uplynutí té druhé poloviny. Příběh s perfektně vybudovanou atmosférou, která stojí na skvěle zadaptované a vizualizované mytologii původních knih. Od první epizody si je seriál plně vědom toho, co chce za 10 epizod odvyprávět a jak to pojmout. Každičká událost je ve výsledku vypointovaná, čímž celý děj funguje velmi komplexně, a to jen podtrhává skutečnost, že se nejedná o odfláklou adaptaci, ale skutečně žánrovou událost.  Podobně jako byl loni velkým překvapením Sandman na Netflixu, tak jsme se letost dočkali právě Sila na Applu a je třeba zmínit, že Silo za mě je ještě trochu lépe adaptovaným příběhem. Druhá série se každopádně po fantastické poslední epizodě okamžitě stává jedním z nejočekávanějších pokračování příštího roku (kéž by), jo a Rebecca Ferguson je jiná liga. Své role se chopila bezchybně. 7,5/10

Kleopatra to naprosto vystihla. Já měl po celý film hrozný strach z bůh ví čeho tajemného na pozadí, co ale stoprocentně vycházelo z postavy otce a dovedlo mě to až k obavě, že bude mít film nějakou odzbrojující pointu a taky že jo. Celý film má magickou atmosféru, která diváka provází a umožňujeme mu prožívat různé emoce při sledování zdánlivě běžných situací v rámci dovolené. Já jsem zároveň v během těch 96 minut měl možnost oživit spoustu vzpomínek, které spontánně přicházely, jako by je samotný film chtěl účelně vyvolávat. A vlastně možná proč ne. Finální scéna je nepopsatelná, to je prostě nádhera. No a co se herců týče, ještě jsem snad nezažil, že by se ve filmu potkali dva začínající herci s TAKOVÝM potenciálem a dělí je 14 let, přičemž dohromady je jim pouhých 40 let. Senzace. 8/10

Úplně jiný level. Oproti jedničce v rámci série, oproti animákům snažícím utržit peníz v roce 2023. Toto je recept. Spider-Verse trilogie posunula a ještě posune filmovou tvorbu a stane se klasikou. Jednotlivé perfektní atributy filmu a celý obřad svatořečení bych si nechal až na závěrečnou část až budou všechny karty na stole a my uvidíme vůbec ono maximum. Across the Spider-Verse jako takové funguje v tom nejhlavnějším - emocionálně prolíná osobní rovinu se superhrdinskou a při tom nabízí pochybnosti o sobě samotným a nakonec nalézá přátelství. To všechno zvládá velmi temně a v kombinaci s tou vizuálně nepopsatelnou akcí a prostředím diváka úplně vyčerpá, jeho mysl smaže z reality kinosálu a 140 minut stopáže se stane pouze relativní hodnotou. No a samotný konec je podpásovka, ale pokud vás dokázal aspoň na chvíli zamrzet nebo naštvat, pak je to jen dalším důkazem, že nás těch 140 minut dokázalo pohltit zcela mimo naši dimenzi. 9/10, protože je nesmysl si nemyslet, že trojka má potenciál posunout to o poslední úroveň výš.