mcb

Čistá žánrová zábava, která jde na doraz – sice se z ní moc o dobách prohibice nedozvíte, ale to vynahrazuje perfektní souhrou všech složek, od režie, přes scénář a hudbu, až po herecké výkony, a tím, že se nebere moc vážně. Hlavní devízou Země bez zákona není příběh, ale hravá sebeironie. Když k tomu navíc připočtete typické "hillcoatovské" násilí a brutalitu, máte tady crowd-pleaser jako vyšitý. A s ikonickým Tomem Hardym.

Něco tak unylého se nevidí každý den. Uznávám řemeslnou kvalitu, padnoucí hudbu i pár hypnotických momentek, ale tahle utahaná australská story o pomstě a rodině prostě nemá čím překvapit a svou pomalou formou a vyprávěním nudí až do konce. Z drsné brutality, špinavosti a jednoduchého příběhu dobrý snímek hold nevznikne. I když se herci evidentně snaží. Skoro se mi nechce věřit, že ze stejných ingrediencí stvořil Hillcoat tak zábavnou Zemi bez zákona.

Cronenberg s asymetrickou prostatou. Cosmopolis je podivná změť všeobsažných dialogů, které si divák musí na rozdíl od režiséra rozluštit, stejně jako smysl celého filmu. Rozpad kapitalismu, znuděnost bohatých a mocných, zkaženost dnešního světa, v němž nelze najít žádnou jistotu...ani rovnováhu. Nekonečná cesta hi-tech limuzínou se nakonec rozpadá na sled více či méně navazujících epizodek, v nichž jednoznačně dominuje přesný Pattinson, jenž utvrzuje auru mocného génia, který se snaží přiřadit všem věcem smysl. Někdy to ale bohužel nejde, tak i Cronenberg upouští od svých raných uhrančivých snímků plných tělesné deformace a pudovosti a utíká do světa prázdných (?) nerozluštitelných a příliš didaktických dialogů, které divákovi vštěpují jedinečnou vizi světa. Nepopírám, že jsem se u toho bavil, ale z hlavy tu textuálně přehlcenou hádanku stále nemůžu vyhnat. Jistým smyslem mi to připomnělo Kellyho Southland Tales, v dobrém i špatném smyslu.

Perfektní romantická žánrovka pochvalné řemeslné kvality srovnatelné s leckterou americkou produkcí. Infantilní, jednoduché, vtipné a s parádními hereckými výkony. Divácky hit jak vyšitý, na který se, na rozdíl od nechutného spotřebního zboží Vejdělka nebo Poledňákové, nelze zlobit, i když omílá mnohokrát viděné.

Přehnaný romantický kýč, který nezakryje svou inspiraci v teatrálních němých melodramatech, ale to je asi tak všechno, čím si může ospravedlnit tu nesnesitelnou nudu, která ho po celou stopáž doprovází. Milostný trojúhleník, nenaplněná láska, žal a tragické životní osudy - žádná velká romance se ale nekoná. Bezedné moře je stejně nesmyslné jako jeho český název. Časové skoky ve scénáři, na které divák není upozorňován, nekonečné dialogy o ničem, herecké výkony příliš afektované a vývoj celého příběhu přinejmenším směšný. Oproti postavě Rachel Weisz, která se pokusí spáchat sebevraždu kdykoliv, kdy jí přítel oznámí, že je konec, by se i taková Bella ze Stmívání měla ještě hodně co učit. Zkrátka další rádoby poetický a umělecký film, který se vzmůže tak akorát na dramatické kouření cigaret a prázdné hledění z okna. Utrpení.

Kolik zatmívaček, hlubokomyslných citátů, kytarových vybrnkávaček a prázdných pohledů se vejde do jednoho filmu? Neskutečně smrtící kombinace špatných hereckých výkonů (ten casting!), amatérské režie, nesmyslného scénáře, děsivé kamery a vizuální stránky podprůměrné portugalské telenovely. Postavy se smrtelně vážnými výrazy chodí od kraje ke kraji obrazu a za doprovodu násilně naroubovaných hloubavých citátů a otravné kytarové hudby pronášejí neskutečně prázdné a stupidní dialogy o spravedlnosti, víře a podobných rádoby univerzálních tématech. Při sledování tohoto skvostu jsem přemýšlel o člověku, který napsal oficiální synopsi filmu a jestli to myslel opravdu vážně, ba dokonce tomu i věřil. Smál jsem se, ale zároveň mi bylo i podobných diváků, kteří v nepochopitelnosti filmu nalezli to pravé "umění" (paní s nechápavým výrazem ve tváří ve frontě přede mnou zatrhla "excelentní"), líto. Prvotřídní meditativní odpad. 1/10

Nový Strom života nebo útrpně artová pseudointelektuální podívaná? Margaret má dost předpokladů pro obojí, ale na to až moc trpí postprodukčními úpravami, které se podepsaly na její výsledné podobě. I na to, že má film přepálených 150 minut, je v něm stále nadbytek nedotažených či nesmyslně ustřihnutých scén, neujasněných motivací, rozehraných vedlejších epizod či témat, které nedojdou žádného smysluplného zakončení v příběhu. I tak si ale myslím, že ani v delší verzi by nebylo co zlepšovat - aneb hluboký film neuplácáte z jedné letmé rozpravy nad Shakespearem a rasovou nesnášenlivostí ve škole a ze samoúčelných zpomalených záběrů na postavy kráčející po ulici. Otázkou ale je, kdo by byl ochoten se na ten údajně asi šestihodinový opus dívat. Už takhle je to skoro k nevydržení. P.S. Anna Paquin je zde naprosto nesnesitelná, a to jsem myslel, že po True Blood už nemůže být její afektovanost horší. Tady jenom brečí, ječí a zadumaně hledí z okna.

Nenáročná oddechovka z prostředí punkové scény, která ale působí dojmem stokrát viděného a slyšeného.

Hodně chabá kopie Innarituova síťového vyprávění. Zápletka filmu nahlížena z třech různých perspektiv neslouží k ozvláštnění či budování napětí a vztahů mezi postavami, ale jako pouhá manýra, která se snaží obalit prostý nezajímavý příběh do rádoby sofistikovaného hávu. U Záruční lhůty to ale vypadá, jako by režisérka na tento nápad přišla až při postprodukci. Mnoho věcí je tak nedotažených, nedořešených nebo jen směšně odbytých (viz závěrečné matčino zúčtování), takže nezbývá nic jiného, než hodinu a půl sledovat unylé dialogy a nesmyslně motivované scény. Je mi líto diváků, jenž na tuhle prvoplánovou hru skočí.

V podstatě to stejné co jednička - jednoduchý eskapistický rollercoaster, který jen samoúčelně vyvolává trikové atrakce. V jeho přímočarosti se na něj však nelze zlobit, hlavně když vedle sebe hláškuje Michael Caine a enormním prsním svalstvem obdařený Dwayne Johnson, které jsem nikdy nečekal, že spolu uvidím v jednom filmu. Když o tom tak přemýšlím, v druhé "Cestě" je vlastně hodně věcí dost bizarních, obří digitální včely nepočítaje...