major.warren

Brutální vedro vzbuzuje možná tak brutální zívnutí. Experiment je to sic nadmíru zajímavý, zejména s ohledem na otázku, jak se český tvůrce - debutant Albert Hospodářský vypořádá s tématem ne menším než je samotný konec světa. Ale výsledek je nejenže trucovitě nedivácký a zauzlující se sám do sebe, do své pseudogeniality, ale také extrémně vyumělkovaný. Hlavní hrdina je nesympatický od první chvíle, protlouká se nebetyčně světem, jediné co se o něm dozvíme je, že pociťuje vyprahlost fyzickou i duševní. Prázdnota je vůbec pro Brutální vedro příznačná (viz. dialogy, totální statika a absence výrazu). Vše je inscenované jen jako. Náhodou někdo někam jede, náhodou někdo někoho mlátí. Ano, to vše by se dalo svést na pravidla existencialismu, kde se bezcílné bloudění a nahodilost stávají normou, avšak např. Camusovo Cizinec funguje i bez toho, aniž by ho autor musel po vydání čtenářům interpretovat či doplňovat. Vidím tu pouze drolící se organickou bytost, jež se zmítá v krajině ničeho, a u níž v dobrém smyslu slova zaujme možná tak úvodní masturbační okénko. Jestli tohle má být ten slibovaný progres českého filmu, s nímž se mladí tvůrci tak rádi před novináři chvástají, pak to jde celé pěkně do... Chválu si nicméně zaslouží hudební složka, která alespoň nepříjemně zarezonuje v uších. To je však první a taky poslední dotyk, jaký Brutální vedro na diváky přenese. Škoda. Slabých 50% a to ještě zohledňuji, že jde o debut.

Film filmů! Jafar Panahí je geniální vypravěč. Pod vlivem látky dalšího íránského režijního barda Abbase Kiarostámiho inscenuje nekomplikovaně prostý, všeobecně srozumitelný, přesto kulturně pevně zakotvený příběh o naději malé holčičky, že přes všechna příkoří získá k oslavám Nového roku svou zlatou rybku. Další z filmů, jež vypráví o ničem a zároveň o všem a jež si diváky získává nikoliv vyumělkovaností a citovou podlézavostí, nýbrž přirozenou jímavostí a tichou osudovostí. Ryzí krása, kterou si pustím asi vždycky, když budu smutný, že jsem něco v životě ztratil.

Skokan na lyžích, mistr světa a ikona 70. let Walter Steiner pohledem Wernera Herzoga, jenž ze zdánlivě omezeného formátu sportovní reportáže učinil poetickou esej, v jejímž centru stojí úvaha o úspěchu a vytrvání. Herzog nezapře svůj obdiv ke Steinerovi, s nímž ho pojí zejména nezkrotná vášeň a touha, ale jako skvělý filmař, který navíc disponuje nesmírným talentem, buduje namísto pomníku komplexní portrét člověka, jehož láska a snění o tom, co dělá a pro co žije, zůstávají neporazitelné i navzdory všem pádům. Herzog do jisté míry stvořil největší filmovou "lekci vůle a vytrvalosti," jež je nadčasově přínosná nejen pro budoucí i současné sportovce. Magického účinku režisér dosahuje především využitím vysokorychlostních kamer (až 20x zpomalené Steinerovy skoky) a také hudby spiritualistické skupiny Popol Vuh. Geniální dílo, které diváka v lecčem obohatí.

Stroszek je živoucím důkazem toho, že nejzajímavější pohled na Ameriku přinášejí pravidelně hlavně neameričtí filmaři (Lee - Ice Storm, Wenders - Paris, Texas, Mendes - American Beauty). Werner Herzog se v čele skupiny s Brunem S, prostitukou Evou a snícím dědou vydává na bohabojnou pouť z prázdného a prostopášného Berlína do ještě prázdnějšího a prostopášnějšího Wisconsinu s cílem naplnit svůj americký sen, jehož realita, na níž hrdinové postupně narazí, je však zcela pomíjivá. Herzog, jak je u něj tradičně zvykem, téma zkoumá tzv. až na dřeň, ironizuje ho a ve finále koncipuje pesimistickou pointu. Sílu bláznivě poetické tragikomedii lomeno roadmovie dodává stylová Atkinsova hudba, ale především působivý klid hlavního představitele Bruna S.

Démonický Kinski v hlavní roli význačné adaptace hororové klasiky. Vedle něj stojí nedostižný a posléze též hrůzu nahánějící Bruno Ganz. Film se natáčel mj. v tehdejším Československu, hustou atmosféru tvoří spiritualitou prodchnutá hudba skupiny Popol Vuh, výsledek má vše, co má žánrová podívaná mít. Nebyl by to však věčný badatel Werner Herzog, aby z literární předlohy nevytěžil i to, co její autor opomenul. V jeho pojetí se z příběhu Drákuly stává celospolečenské drama o destrukci a zkáze, jejímž nositelem je i samotný hrabě Drákula, kterého Kinski ztvárnil skutečně excelentně. Dokonce tak skvěle, že on i jeho osamělé sídlo namísto pouhé hrůzy vzbuzuje rovněž stesk a soucit jdoucí proti osamocení (ne)lidské bytosti. Pozorovatelkou, jež nastolený chod událostí nedokáže zvrátit, je postava Lucie v podání francouzské hvězdy Isabelle Adjani. Její osud platí osudu světa daň nejvyšší.

Komorní snímek o střetu dvou odlišných kultur (koneckonců Herzogovo životní téma), jehož coby sluníčkářsky hrozící agitku o proradnosti zlého kolonialismu značně převyšuje vnitřní filosoficko-existenciální rozměr. Kde by jiní spotřebovali prázdných tezí, filmař Herzog spoléhá na sugesci obrazu a po čertech svéráznou poetiku, jež jde ruku v ruce se zachycením Aborižinců a jejich dojemně směšných, přesto v mnoha ohledech zásadních návyků. Film s tak prazvláštní atmosférou by smrtelník těžko pohledal. Domorodci pilotující letadlo nemají chybu. Jsou to vlastně tak trochu Ropáci o pár let dříve. Herzog je nenahraditelný mág. A i když Where the Green Ants Dream nepatří po výrobní stránce k jeho nejoslnivějším snímkům (nikdo zde netahá stovky tun vážící parník přes kopec uprostřed Amazonie), a už vůbec ne k těm divácky nejznámějším, v určitém smyslu je to pro mě dokonalý úkaz meditatitivní filmové podívané, jejíž ekumenický přínos by neměl zůstat opomenut.

Přenádherná podívaná, kterou každým tónem podtrhuje Hisaišiho úchvatná muzika. Na Mijazakiho filmu mě však nejvíce baví nevšední hra s psychologizací hrdinů a absolutní odvrácení se od prázdného členění postav na dobré a zlé, jak tomu v rámci animované tvorby často bývá. Průzkum a postupné odhalování zákonů fikčního světa a Mijazakiho fantastických představ musí po stránce estetické zapůsobit na každého kultivovaného diváka. Avšak Mijazaki se nikomu nepodbízí, naopak nestrojeností a důrazem na sílu lokální kulturní tradice, z níž vychází, se jeho dílo může vřele pyšnit. Oddaný fanda anime ze mě asi nikdy úplně nebude, nicméně to nic nezmění na tom, že Princezna Mononoke nemá chybu.

Werner Herzog na nadmíru zábavné a divácky atraktivní, téměř spirituální pouti po stopách Timothyho Treadwella, proslulého náčelníka medvědů, jehož neblahý konec (rukou jednoho z příslušníků jeho kmene) z něj učinil legendu. Herzog střídá záběry pořízené samotným Treadwellem s výpověďmi očitých svědků. Prostor mají i vědci, jež nás provedou zběžnou analýzou medvědího chování v kontextu Treadwellovy smrti. Nad tím vším pak z úlohy komentujícího průvodce bdí zkušený "dobrodruh s kamerou," jenž pro bláznivého snílka nachází pochopení alespoň z pozice filmaře ("O takovém materiálu se mi ani nesnilo"). Werner opět dokázal předčit všechno a všechny a znovustvrdil gró své tvorby "odvracet se s kamerou od západu slunce." Skrze osud Grizzly Mana nás motivuje k tomu, pozastavit se nad otázkou, je-li vůbec možné totální splynutí člověka s přírodou, a také nad reálnými možnostmi filmového média v praxi.

RECENZE: Hotel Palace přeje šťastný nový rok s Polańskim - Českokrumlovský deník  Sláva nebesům, pořád to jde! Skeptikům to nejspíše uštědří pořádný úder, ale jeden zázrak nový rok již nadělil. Inteligentní silvestrovskou komedii, jejíž hrdinové se netrpělivě připravují na přivítání nastupujícího milénia. Novoroční nadílka nicméně překvapí více návštěvníky z řad nezasvěcených, zkušení diváci totiž ví, že Roman Polański špatné filmy netočí. Berličkou nesoucí riziko byl v tomto případě snad jen režisérův věk. Výsledek ovšem nedává v potaz, že by devadesátiletá legenda, jež natočila Čínskou čtvrť a Pianistu, ztratila cokoliv ze svého umění, jak tomu u přezrálých bardů hrozí. Polańského režie je oproti jeho poslednímu snímku Žaluji! plná mladické energie, hraničního humoru a bláznivých nápadů. Hotel Palace je z kategorie děl, v nichž si jejich tvůrci vybírají oddechový čas a těží zejména z vlastního potěšení. Polański a jeho dvorní scenárista Jerzy Skolimowski se na stará kolena poctivě činí a humorem skutečně nešetří, leč se jedná spíše o drobné chuťovky, které si publikum za odměnu vyzobává (Jelcinův projev, pejsek krmený kaviárem). Silvestr 1999, přípravy oslav Nového roku (a s ním nového tisíciletí) v alpském hotelu Palace jsou v plném proudu a do luxusního sídla se začínají sjíždět více či méně významné osobnosti. Na hladký průběh večera dohlíží nadmíru respektovaný a diskrétní hotelový manažer (v úžasném podání Olivera Masucciho), jenž svým podřízeným hned z kraje připomene, že právě oni nesou lví podíl na tom, s jakou náladou se jejich hosté probudí do roku 2000. Dále se vyprávění soustředí na představování samotných hostů, což nabízí vůbec nejzábavnější pasáže. Hýřivá estráda barevných postaviček, od plastického chirurga přes ruské mafiány, bývalou pornohvězdu a vyhlížející dědičku po zatoulanou rodinku z Čech, chvílemi připomíná přehlídku téměř felliniovskou. Polański tentokrát neopomíjí nikoho a nic, přičemž jednotlivé figurky glosuje a příběh tak příjemně koření. Kritikou rozmáchlých „buržousů,“ oligarchů a jejich mazlíčků navíc Hotel Palace připomene předloňského vítěze Cannes, cenami ověnčený Trojúhelník smutku, s nímž sdílí i rafinované kroužení kolem početnější skupiny hrdinů. S ohledem na kouzelnost hotelového prostředí zase vyvstává na paměti poetika Grandhotelu Budapešť. Co je v Hotelu Palace jedinečné, je svérázně specifické postižení stylu, náladou se pak blíží lehké nadpřirozenosti. Pravda, některé situace jsou zbytečně nadnesené, ne-li vyloženě přehnané, a v rámci celku zavání laciným odérem, jaký do dobré komedie nepatří. Jinak se ale v Hotelu Palace pěstuje smích, za nějž se může stydět jen málokdo. Zavilí vyznavači hyperkorektnosti budou kašlat, avšak běžní smrtelníci mohou v Polańského novoročním přání vyčíst i nostalgické ohlédnutí za časy, kdy byl svět i přes svou ztřeštěnost ještě v pořádku. 75%.

Vyrovnanost... to je první slovo, co mě napadlo, když jsem se zaujetím sledoval snímek Cleó od 5 do 7. Trvání filmové osnovy a skutečný čas projekce nebyly v kinematografii snad nikdy takto vyvážené; minimálně jsem žádný takový film ještě neviděl. Agnes Varda (představitelka tzv. levého břehu francouzské nové vlny) uchopila příběh mladé zpěvačky, vystrašené hrozivou předpovědí smrtelné nemoci, jako hranou (v duchu cinema-verité laděnou) esej o bariérách komunikace a možnostech x nemožnostech zúžitkování tikajícího času existence jednotlivce. Je to dílo velmi otevřené, živé a stále se tvarující do nových a nových forem. Scéna projekce němé romantiky (v hlavních rolích s Godardem a Karinovou), výklad tarotových karet, všudypřítomné svědectví o alžírském válčení... všechny tyto segmenty utváří dohromady komplexní studii člověka pohybujícího se v čase. Kam a proč jeho pohyb směřuje je věcí druhou.