major.warren

Underground je živelnou variací Všech dobrých rodáků po balkánsku (koneckonců Kusturica měl Jasného film velmi rád). Rozdíl tkví v tom, že zatímco "Rodáci" jsou filmem natočeným v pomalém, lyrickém, tak trochu nepřítomném duchu kulturní tradice západně-slovanské, Underground je hypertenzní, bláznovstvím, magií a jihoslovanskou horkokrevností protřenou epikou, kdy s hrdiny prožíváme nejen celé životy, ale předně celé dějiny. Kusturica ovšem netvoří nacionalistický pomník, nýbrž velkolepý, po felliniovsku postavami napěchovaný ohňostroj, který od začátku do konce skvěle baví, budí úžas, kolik nápadů a poetična v tom je, a v závěrečné sekci přirozeně jímá. Underground, nejspíš vůbec nejdrásavější vítěz Zlaté palmy, zkoumá přitom věčnou otázku, zda přátelství dokáže obstát bez ohledu na proměny doby.

Je až s podivem, jak přirozeně dokáže "Fellini Balkánu" Emir Kusturica propojit ve svých dílech bláznovství a spiritualitu (či lépe řečeno magii) s ryzím zájmem o člověka. Režie je absolutně precizní (koneckonců Vávrova filmová škola), herci jsou výborní, Bregovičova hudba úžas budící, celek je nesmírně mnohovrstevnatý. Kusturica zkoumá nejen kulturu cikánského etnika, ale též zkorumpovatělost systému, stejně jako sílu sourozeneckého pouta mezi titulním hrdinou Perhanem, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi, a jeho mladší sestrou.

Druhá strana jedné mince aneb kultovního Chungking Expressu mě baví snad ještě o něco více. Především u Padlých andělů vítám širší využití Wongových stylistických prostředků (širokoúhlá kamera, práce s mizanscénou, barevné schéma) a doslova úchvatný náraz dravé, avšak osudově nenaplněné lásky "oddané partnerky" k "línému zabijákovi." Je to svižné, časoprostorově nespoutané, svobodomyslné a ve výsledku neskutečně krásné. Akční krvák se tu mísí s úsměvnou tragikomedií, ale těžko lze Padlé anděli někam směrodatně zaškatulkovat. Wong Kar-wai zkrátka umí vyprávět romantické příběhy bez nadbytečného rámce. A v tom tkví jeho genialita.

RECENZE: Mikkelsenův Bastard pěstuje brambory a jde na dřeň vyčerpání - Českokrumlovský deník Nejen v rámci festivalu Scandifest, ale i v běžných kinech můžete od 18. ledna zhlédnout dánského kandidáta na Oscara, koprodukční snímek Bastard. Mimo to, že vznikal i v České republice (např. na zámku Libochovice), zaujme především svou surovostí a také kabátem historického dramatu s prvky westernu. Evropa, 18. století, vyhaslé jutské vřesoviště. Zasmušilý, samotou zmítaný, ovšem o to odhodlanější kapitán Ludvig Kahlen (nedostižný Mads Mikkelsen) neúnavně zdolává zdánlivě neúrodnou půdu. Na místě chce vybudovat kolonii a získat tak od krále přízeň i šlechtický titul. Prvních dvacet minut Bastarda svojí atmosférou připomene oscarové Až na krev, kde se pro změnu antihrdina v podání Daniela Day-Lewise pokoušel dobýt ladem ležící pole s ropou. Od Day-Lewisova kapitalisty Mikkelsenova donkichotsky umanutého protagonistu však dělí zejména vyšší principy mravní, jež jdou ruku v ruce s Kahlenovým důstojnickým postavením. Režisér Nikolaj Arcel a scenárista Anders Thomas Jensen divákům nic nevysvětlují. Zkrátka zaútočí a nedají vydechnout. Jejich Bastard je komplexním portrétem vůle a zarputilosti, stejně jako zkaženosti a úpadku. Kahlen zde stojí nejen napospas nemilosrdné přírodě, díky níž jeho sen přijde mnohokrát málem vniveč, ale také proti rozmáchlosti aristokracie. Klíčovým protivníkem v realizaci promyšleného plánu se mu stává psychopatický šlechtic, další z oněch nenasytných mocipánů, jenž se nezdráhá uškvařit uprchlého poddaného, natož pak požádat o ruku vlastní sestřenku. Je pastvou pro oči sledovat vynikajícího Madse Mikkelsena ve zcela netradiční roli, zvláště když je hlavním tahounem; koneckonců samotný režisér během propagace filmu připustil, že teprve s obsazením dánské hvězdy se podařilo projekt finančně zajistit. Rozpětí Mikkelsenova hereckého profilu je neuvěřitelné. Herec je zde docela jiný, než jak ho známe ze snímků Casino Royale, Chlast či Indiana Jones a Nástroj osudu. Vyprávění je nazíráno z pohledu Kahlena, do jehož cesty postupně vplouvají další figurky od dobráckého kněze přes neukojitelnou služebnou až po nikam nepatřící dívku, jejíž mrštnost křížená dětskou nevinností zasáhne i jinak nepřístupného kapitána. Například když je podroben srdcervoucímu rozhodnutí, zda pro klid německých osadníků poslat holčičku s barvou pleti symbolizující neštěstí pryč do kláštera. Formálně vyniknou nápadité dekorace přepychových sídel, vyváženě se střídající s chladnými obrazy liduprázdné pustiny. I skvělá hudba skladatele Dana Romera zde získává svou roli. Nadbytečně vyznívá snad až jen příliš rozvláčný epilog, který jako by mermomocí toužil objasnit, jak to s vřesovištěm skončilo. Přitom Kahlenovo prozření, značené návratem pro domorodou svěřenkyni, by k finálnímu dojmu sedělo lépe. Celkově však Bastard patří mezi díla pevná a přímá, takže každý náznak tklivosti vykoupí buďto zobrazením všedních děsů či strohou poznámkou vizionáře, jenž striktně odmítá, byť jen o milimetr uhnout ze své představy: „Na brambory se sahat nebude!“ 80%

Abnormálně účinkující fluidum, jehož funkce a možnosti mě tázavě vzrušují stejně jako vytříbené pásmo obrazů, skrze než Chris Marker vypráví pochmurný příběh o dystopické budoucnosti křížené nezvratnou stopou minulosti.

Panahí je king! Taxi Teherán vypráví navzdory své kamufláži "rutinní jízdy" neskrytě a s půvabnou vehemencí, přičemž více než cokoliv jiného zkoumá reálné možnosti kinematografie jako média. Vzhledem k neblahým politickým podmínkám inscenuje režisér svou autorskou cestu jako nahodilý dokument, leč je jasné, že situace byly dopředu napsané a alespoň zběžně ozkoušené. Z hrůzných i groteskních výjevů každodennosti utkává Panahí dohromady zábavnou koláž postav i situací, jejichž humor se často potkává s paradoxní osudovostí. Třeba když neteř peskuje svého strýce šoféra a poučuje ho o dějinách tamního filmu; strýce, který stojí za tituly jako Bílý balónek či Zrcadlo. Poselstvím Taxi Teherán není konkrétní vyhranění se proti diktátu mlčení, nýbrž snaha ukázat, že vzdor nesmyslným zákazům a omezením zůstává touha a radost z tvorby vítězně nade vším.

Brutální vedro vzbuzuje možná tak brutální zívnutí. Experiment je to sic nadmíru zajímavý, zejména s ohledem na otázku, jak se český tvůrce - debutant Albert Hospodářský vypořádá s tématem ne menším než je samotný konec světa. Ale výsledek je nejenže trucovitě nedivácký a zauzlující se sám do sebe, do své pseudogeniality, ale také extrémně vyumělkovaný. Hlavní hrdina je nesympatický od první chvíle, protlouká se nebetyčně světem, jediné co se o něm dozvíme je, že pociťuje vyprahlost fyzickou i duševní. Prázdnota je vůbec pro Brutální vedro příznačná (viz. dialogy, totální statika a absence výrazu). Vše je inscenované jen jako. Náhodou někdo někam jede, náhodou někdo někoho mlátí. Ano, to vše by se dalo svést na pravidla existencialismu, kde se bezcílné bloudění a nahodilost stávají normou, avšak např. Camusovo Cizinec funguje i bez toho, aniž by ho autor musel po vydání čtenářům interpretovat či doplňovat. Vidím tu pouze drolící se organickou bytost, jež se zmítá v krajině ničeho, a u níž v dobrém smyslu slova zaujme možná tak úvodní masturbační okénko. Jestli tohle má být ten slibovaný progres českého filmu, s nímž se mladí tvůrci tak rádi před novináři chvástají, pak to jde celé pěkně do... Chválu si nicméně zaslouží hudební složka, která alespoň nepříjemně zarezonuje v uších. To je však první a taky poslední dotyk, jaký Brutální vedro na diváky přenese. Škoda. Slabých 50% a to ještě zohledňuji, že jde o debut.

Film filmů! Jafar Panahí je geniální vypravěč. Pod vlivem látky dalšího íránského režijního barda Abbase Kiarostámiho inscenuje nekomplikovaně prostý, všeobecně srozumitelný, přesto kulturně pevně zakotvený příběh o naději malé holčičky, že přes všechna příkoří získá k oslavám Nového roku svou zlatou rybku. Další z filmů, jež vypráví o ničem a zároveň o všem a jež si diváky získává nikoliv vyumělkovaností a citovou podlézavostí, nýbrž přirozenou jímavostí a tichou osudovostí. Ryzí krása, kterou si pustím asi vždycky, když budu smutný, že jsem něco v životě ztratil.

Skokan na lyžích, mistr světa a ikona 70. let Walter Steiner pohledem Wernera Herzoga, jenž ze zdánlivě omezeného formátu sportovní reportáže učinil poetickou esej, v jejímž centru stojí úvaha o úspěchu a vytrvání. Herzog nezapře svůj obdiv ke Steinerovi, s nímž ho pojí zejména nezkrotná vášeň a touha, ale jako skvělý filmař, který navíc disponuje nesmírným talentem, buduje namísto pomníku komplexní portrét člověka, jehož láska a snění o tom, co dělá a pro co žije, zůstávají neporazitelné i navzdory všem pádům. Herzog do jisté míry stvořil největší filmovou "lekci vůle a vytrvalosti," jež je nadčasově přínosná nejen pro budoucí i současné sportovce. Magického účinku režisér dosahuje především využitím vysokorychlostních kamer (až 20x zpomalené Steinerovy skoky) a také hudby spiritualistické skupiny Popol Vuh. Geniální dílo, které diváka v lecčem obohatí.

Stroszek je živoucím důkazem toho, že nejzajímavější pohled na Ameriku přinášejí pravidelně hlavně neameričtí filmaři (Lee - Ice Storm, Wenders - Paris, Texas, Mendes - American Beauty). Werner Herzog se v čele skupiny s Brunem S, prostitukou Evou a snícím dědou vydává na bohabojnou pouť z prázdného a prostopášného Berlína do ještě prázdnějšího a prostopášnějšího Wisconsinu s cílem naplnit svůj americký sen, jehož realita, na níž hrdinové postupně narazí, je však zcela pomíjivá. Herzog, jak je u něj tradičně zvykem, téma zkoumá tzv. až na dřeň, ironizuje ho a ve finále koncipuje pesimistickou pointu. Sílu bláznivě poetické tragikomedii lomeno roadmovie dodává stylová Atkinsova hudba, ale především působivý klid hlavního představitele Bruna S.