major.warren

Ještě nikdy jsem asi neviděl film, jenž by definoval vztahy mezi nebem a zemí s takovou silou prožitku jako Dreyerovo Slovo. A přitom je to zcela prostinký příběh. Už teď se nemůžu dočkat až zhlédnu Utrpení Panny Orleánské. Masterpiece!

💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀

Doslova mystické rozloučení se italského filmového mistra Michelangela Antonioniho s filmovou tvorbou, které v mnoha rovinách působí rovněž jako stvrzení věčného odkazu umělce (hloubavé pozastavení se a splynutí s dílem režisérova jmenovce; sochou Mojžíše a náhrobkem papeže Julia II) v rámci kulturních dějin. Antonioniho epilog v bazilice svatého Petra v okovech je sic většinově těžce přístupnou, přesto v mnoha ohledech fascinujícím způsobem pronikavou závětí velké osobnosti světové kinematografie, jež nás obdarovala takovými tituly jako Dobrodružství, Noc či Zvětšenina. Nyní již přestárlý bard prožívá pouze tolik vytoužený klid na duši, jenž si zcela jistě zaslouží.

Pronikavá satira, jež nám umožňuje se syrovostí sobě vlastní nahlédnout za okna panelových domů a poodhalit nám závoj zdánlivě ideálního obrazu socialistického soužití. Chytilová zvolila tentokrát jako klíč formu copánku upleteného z několika epizodických příběhů různých postav společenského spektra, které dohromady propojuje sdílený život na rozkopaném sídlišti, jež se stává ústřední postavou.

Už chápu, čím se Renoirova Pravidla hry navždy zapsala do zlatého fondu kinematografie. Vedle modernistických děl jako Občan Kane či Hirošima, má láska působí možná trochu šablonovitě, avšak výsledek je nadmíru vyšperkovaný klenot, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla. Renoirova práce s prostorem a hloubkou ostrosti, rovněž jako s rozmístěním a pohybem figur v rámu, logicky navazuje na divadelní tradici, z níž příběh vychází. Renoir (představitel Octava) se divadelní předlohou však nenechá strhnout a buduje ryze filmový výraz. Celé je to neuvěřitelně kultivované a vyrovnané.

Fany je živoucím důkazem toho, že Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková byly největší herečky své generace; Bohdalka je koneckonců živoucím důkazem stále. Dokonalý psychologický střet rázné a odměřené primářky (Jirásková) a prostinké, ale vlastní srdce pro druhé rozdávající Fany (Bohdalová). V rámci skvělého scénáře Jiřího Hubače, jenž nikdy nesklouzl k lacinosti či plytkosti, a pod režijním vedením Karla Kachyni to ani jinak dopadnout nemohlo. Bohužel je to z mého pohledu trochu polozapomenutý klenot české filmové tvorby 90. let. Hubačův scénář vypráví neskonale dojemný příběh, který baví i dojímá, není v něm nic efektní ani vypočítané. Celek je jako ryzí zlato. A ten závěr? Hubačova tvorba by šla shrnout jednou větou: UMĚNÍ JE VÝRAZ CITU. V jeho pojetí tomu tak opravdu bylo...

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad.

RECENZE: Hýřivě estrádní Chudáčci křísí Emmu Stone sexem - Českokrumlovský deník  Yorgos Lanthimos (Humr, Favoritka) získal pověst tvůrce, jehož díla spadají do hledáčku konzumního i festivalového publika. Tenkou hranici mezi mainstreamem a uměním dokáže Lanthimos skutečně obratně vybalancovat. Své o tom vědí i Chudáčci, režisérova novinka, která se již nyní může pyšnit Zlatým glóbem pro nejlepší komedii. Jsou navíc stvrzujícím důkazem toho, že filmové umění může být zábavné, a ještě k tomu chytré. Stylizovaná hříčka, odehrávající se na sklonku 19. století, vypráví poutavý příběh Belly Baxterové, vědeckého výplodu slavného chirurga v podání Willema Dafoea (s vizáží připomínající „sloního muže“). Bella má implantovaný mozek dítěte, tudíž navzdory fyzické vyspělosti stále prochází mentálním vývojem. Jednoho dne se ale nevyzrálá divoška vydá od svého „Boha“ na cestu za dobrodružstvím… Geniální nápad v kontrastu s vyčpělým schématem tradiční road movie Lanthimos skvěle zaobaluje do kabátku hýřivých nápadů. Divákům poskytuje nesčetné množství vodítek, jež zážitek ještě umocňují. V kontextu proměny a dospění hlavní hrdinky se mění nejen barvy, ale rovněž i výběr objektivů, přičemž vynikne zejména práce s širokoúhlými skly, které deformují scénický prostor. Největším zjevením Chudáčků je však znovuzrození hereckého talentu Emmy Stone, která jako by ušla mílové kroky od rolí v Birdmanovi a La La Landu. Její projev je v souladu s náladou vyprávění stylizovaný, hořce vtipný, fyziognomicky podmanivý, s přehledem zvládá i silnější psychologické scény, rovněž jako sexuální orgie pod střechou pařížského nevěstince. Krom tradičně vynikajícího Dafoea jí přihrává zejména bonvivánský hrubián, jehož ztvárnil Mark Ruffalo. Film jako takový nicméně patří herečce.  O čem Chudáčci vlastně pojednávají? Těžko je lze převyprávět, či dokonce shrnout do jedné věty. Lanthimos na základě literární předlohy Alasdaira Graye namíchal svěží koktejl anatomie, sexu a emancipace. Ve chvíli, kdy fanatický důstojník Belle připomene její společenské postavení, vyvstane na paměti legendární Pygmalion. Narážek je zde vůbec mnoho, ale Lanthimos naštěstí nepatří k těm, co pouze slepě následují, ale raději klasiku pozvedává a aktualizuje. Vymezit Chudáčky v rámci žánrové šablony je zhola nemožné, stejně jako vstřebat všechny detaily na první dobrou. Se závěrečným obrazem stavu iracionálního světa zalije pozorné diváky příjemný pocit radosti z toho, že pořád lze stvořit inteligentní srandu s dojemně věcnou myšlenkou. A to se naštěstí pořád cení.

Hongkongský mág a náruživý vypravěč milostných vztahů Wong Kar-wai ve filmu Šťastni spolu proměnil schéma vyprávění romantického příběhu. Zajímavé je, že tak učinil metodou záměrného podvracení a obcházení klasických vývojových vzorců spjatých s romantickým žánrem; na místo "dvě postavy k sobě hledají cestu" Wong vypráví o postavách dvou mužů, jejichž cesty se pro jejich rozdílnost od začátku postupně rozcházejí. Přes klamný název se jedná paradoxně o rozchodový film, ale to nijak nemění jeho účinek. Kamera a stylizace prostředí je tradičně pestrá, kmenový herec Tony Leung je zde možná ještě lepší než v kultovním Chungking Expressu.

Underground je živelnou variací Všech dobrých rodáků po balkánsku (koneckonců Kusturica měl Jasného film velmi rád). Rozdíl tkví v tom, že zatímco "Rodáci" jsou filmem natočeným v pomalém, lyrickém, tak trochu nepřítomném duchu kulturní tradice západně-slovanské, Underground je hypertenzní, bláznovstvím, magií a jihoslovanskou horkokrevností protřenou epikou, kdy s hrdiny prožíváme nejen celé životy, ale předně celé dějiny. Kusturica ovšem netvoří nacionalistický pomník, nýbrž velkolepý, po felliniovsku postavami napěchovaný ohňostroj, který od začátku do konce skvěle baví, budí úžas, kolik nápadů a poetična v tom je, a v závěrečné sekci přirozeně jímá. Underground, nejspíš vůbec nejdrásavější vítěz Zlaté palmy, zkoumá přitom věčnou otázku, zda přátelství dokáže obstát bez ohledu na proměny doby.