Kde sní zelení mravenci

Páni, letos už druhý film Wernera Herzoga, který jsem viděl, a opět tak skvělý zážitek, že uděluji plné hodnocení? Jestli to takhle půjde dál, asi si Herzoga jako režiséra hodně oblíbím. Podobně jako ve Fitzcarraldovi, i v tomto filmu nás Herzog fascinujícím způsobem zavádí s hlavní postavou do exotického prostředí mimo tradiční moderní civilizaci, ačkoliv tímto podobnost obou těchto filmů končí. Střet zapáleného geologa a jeho plánů s duchovně vzdálenou náboženskou kulturou australských domorodců Herzog nejenže vystavěl jako napínavý příběh vrcholící mj. ojedinělým soudním procesem, ale zároveň jej protkal nenásilně dokumentárními prvky a navrch vytvořil úžasnou, chvílemi až mystickou atmosférou (ta obzvlášť na mě zapůsobila v navazujících scénách z hotelového výtahu a restaurace). Už dlouho jsem neviděl ve filmu tolik naplněné dlouhé, zdánlivě obyčejné záběry např. na město s továrnou, na australskou přírodu nebo práci bagrů v poušti, z nichž by díky přesnému zařazení do děje sálala taková myšlenková hloubka. Poutavě natočenému dramatu zároveň vedle toho nechybí výborný spád a občas ani humorná odlehčení, díky čemuž Zelení mravenci (naštěstí) nespadnou do vyloženě agitační nebo přehnaně intelektuální záležitosti. Já v té mysteriózní atmosféře už i začínal normálně věřit, že jestli těm mravencům ublíží, vážně se cosi nadpřirozeně tragického stane... [95%] (18.07.2021)

Jen dvěma filmařům jejich eko-agitátorství žeru - Peteru Weirovi a Werneru Herzogovi. Každému z jiných důvodů. Weirovi proto, že jako rodilý Australan chápe situaci s domorodými obyvateli tak, jak ji jen bílý muž chápat může. Herzogovi proto, že ji nechápe vůbec, je jí fascinován a coby Středoevropan se do ní neustále snaží pronikat, přičemž přiznává, že v mnoha ohledech neúspěšně. Jeho filmy proto mnohem víc vypovídají o nás než o aboridžincích, v čemž ale právě tkví jejich síla. (23.04.2013)

Austrálski domorodí obyvatelia, akosi nie sú teda príliš extra natešení najmä z toho klasicky prostého hľadiska, že akási ťažobná spoločnosť Ayers, sa akurátne rozhodla vo vskutku ozaj väčšom pomere - [vy]ťažiť urán na ich »katastrálnom území«, kde ["údajne"] zelené mravce snívajú, ako mimochodom stále vyznieva i samotný názov tohto pomerne dosť «environmentálne zaťaženého» titulu → od nemeckého autora v podobe W. Herzoga; aspoň podľa ústredných myšlienok domorodých obyvateľov z kmeňa Miliritbi - to rozhodne platilo, pričom režisér bol počas toho »zaťažený« takmer úplne obdobne, podobne ako i ústredný protagonista Lance Hackett v podaní nie príliš výrazného Brucea Spencea; akéhosi okuliarnatého, a k tomu zároveň i intelektuálne zameraného ekológa, ktorý sa spočiatku stával akýmsi očitým svedkom aktuálnych a nasledujúcich, austrálskych udalostí, skrátka aktívnym «mediátorom»; sprvoti možno len povrchným, no neskoršie zrejme už predsa trocha viacej zainteresovaným v danej veci, keď sa bude následne snažiť prehodnotiť svoj doterajší postoj. • Myslím si, že tohto, pôvodom austrálskeho herca narodeného na Novom Zélande, naprosto a úplne zatienili dvaja poprední a pôvodní predstavitelia: Roy a Wandjuk Marikovci [asi niečo ako bratanci?], ktorí pritom ani nie sú vôbec uvedení v miestnom [ČSFD] obsadení!, a podľa toho, čo som sa o nich predsa trocha málo dočítal, tak v podstate stelesnili samých seba, t.j. „i v skutočnosti bojovali za práva o domorodú pôdu,” tak práve preto pôsobili tak mimoriadne a extrémne autentickým spôsobom, že namiesto toho, aby im režisér ponúkol ešte viac hereckého priestoru sa plne realizovať, tak nevkusne prestrihával - na chvíľu trebárs - do metropoly, kde sa zasekol výťah, alebo s príchodom toho vojenského lietadla, sa moje celkové dojmy začali máličko zadrhávať, čo naostatok predstavovalo akýsi, rušivý element, ktorý ma postupne začal vytrhávať zo zavedených zvykov, ako tomu bolo vlastne zo začiatku, keď som sa pomaličky dostával do ponúkajúceho sa prostredia so zaujímavou atmosférou, ako pridanou hodnotou. • Danú situáciu na úplný záver podtrhnem v tom zmysle, že táto "herzogovina" bola síce mierne roztržitou, nedotiahnutou a mätúcou v rámci celku, no i napriek tomu mi dokázala naozaj pozoruhodnou formou sprostredkovať predovšetkým azda to, čo najviac trápilo domácich príslušníkov daného územia, ku ktorým sa spoločnosť stavala nevšímavým postojom, a v celom svojom rozsahu na to režisérova optika sústavne nazerala akousi kritickou optikou, nad ktorou by sa mali určite mnohí, 'čelní predstavitelia' mocností, hlboko zamyslieť, resp. nazrieť do svojich temných minulostí... PS: Na autorove najväčšie filmové opusy: Aguirre, der Zorn Gottes, Jeder für sich und Gott gegen alle zo 70. rokov, a Fitzcarraldo z 80. rokov XX. storočia, sa príslušný titul ani zďaleka vonkoncom nechytal; totižto, to je celkom iná l-i-g-a. (12.04.2024)

Komorní snímek o střetu dvou odlišných kultur (koneckonců Herzogovo životní téma), jehož coby sluníčkářsky hrozící agitku o proradnosti zlého kolonialismu značně převyšuje vnitřní filosoficko-existenciální rozměr. Kde by jiní spotřebovali prázdných tezí, filmař Herzog spoléhá na sugesci obrazu a po čertech svéráznou poetiku, jež jde ruku v ruce se zachycením Aborižinců a jejich dojemně směšných, přesto v mnoha ohledech zásadních návyků. Film s tak prazvláštní atmosférou by smrtelník těžko pohledal. Domorodci pilotující letadlo nemají chybu. Jsou to vlastně tak trochu Ropáci o pár let dříve. Herzog je nenahraditelný mág. A i když Where the Green Ants Dream nepatří po výrobní stránce k jeho nejoslnivějším snímkům (nikdo zde netahá stovky tun vážící parník přes kopec uprostřed Amazonie), a už vůbec ne k těm divácky nejznámějším, v určitém smyslu je to pro mě dokonalý úkaz meditatitivní filmové podívané, jejíž ekumenický přínos by neměl zůstat opomenut. (09.01.2024)

Myslím, že nejčastěji používaným hudebním nástrojem ve filmech, na které jsem se naposled díval, nebyla kytara, housle ani klavír. Werner Herzog nenatočí pro svou matku běžný film, možná by jeho hrdinům nerozumněla. Proto se také mluví o mravencích a ne termitech. Proto také je tu spousta náznaků a žádný náznak odpovědi či řešení - dokonce ani ten zatoulaný pes se nenašel. Ale když už musíme předpokládat, že tomu rozumněla Herzogova máma, pak tomu přece musíme rozumnět také! (24.02.2019)