Disk

Nebyl jsem připraven. Touto větou bych zřejmě charakterizoval svůj celkový pocit po skončení tohoto snímku. Už jenom úvodní sekvence, kdy Briony dopíše svou hru a potom s ní běží za matkou a sestrou Cecilií, je tak krásně sestříhaná, že emoce se dostavily už po pěti minutách. Vlastně celý film ukazuje, jak to dopadne, když je po ruce talentovaný režisér a má neotřelé nápady, nad kterými užasne i ten, kdo současnou kinetomatografii nemá příliš v lásce. Je vidět, že Joe Wright to má všechno pěkně pod kontrolou - milostná scéna s oblečenými (!) milenci v knihovně vám nažene tolik emocí, že od této chvíle budete všechny milostné a erotické scény považovat za sterilní nudu. Nemá však cenu zmiňovat všechny dobré scény a raději pokračovat v tom, proč mě film strhl a zlákal k tomu, abych si zkusil přečíst původní knihu (nevím, kdy to dočtu, ale už od začátku je McEwanova předloha výborná). Můžou za to především tyto faktory: 1. hudba Daria Marianelliho, která zcela poprávu získala Oscara; 2. neuvěřitelná kamera, která velmi často používá dlouhé nepřerušované záběry (zvlášť jeden strčí do kapsy i onen legendární dvanáctiminutový záběr z Potomků lidí) a v dobrém slova smyslu se vyžívá v nádherných (nikoliv kýčovitých!) exteriérech a používání velmi jemných filtrů; 3. výborný scénář známého dramatika Christophera Hamptona, který stále dokazuje, že má co nabízet; 4. herecké obsazení, které je velmi pečlivě obsazeno, a výkony všech herců. Na plakátech jsou sice vyzdviženi Keira Knightly a James McAvoy, ovšem tu největší pozornost si zaslouží všechny tři herečky, které ztvárnily Briony. Právě Briony sehraje tu nejdůležitější úlohu, ať už jako třináctiletá či jako sedmasedmdesátiletá, od které se dozvíte, proč má film (a kniha) právě název Pokání. Právě konec způsobil, že dávám plný počet a nijak se za to nestydím, ačkoliv si myslím, že i po vícerém zhlédnutí (a přečtení knihy) budu pořád přemýšlet, za co jsem vlastně dal pět hvězdiček. Nevím to. Zaryje se to do kůže, pořád však budu tápat proč. A nezmění na tom nic ani ona skvostná filmařina.

Vánoční klasika.

Snímek vychází z jevištní podoby posledního románu Fjodora Michailoviče Dostojevského, kterou inscenoval Evald Schorm a režíroval Lukáš Hlavica. Zelenka však z jevištní inscenace vychází velmi volně. Je to příběh skupiny herců, kteří jedou odehrát Bratry Karamazovy do Nové huti v Polsku. Je to představení plné emocí, které se zaryje hluboko do vaší mysli. Pojďme si podrobněji rozebrat aspekty snímku. Avšak čím začít? Téměř všechno je zde perfektní, takže je těžké psát o jednotlivých částech tak, aniž byste chtěli snižovat kvalitu hereckého obsazení či hudby. Začněme herci, protože jsou nejvíc vidět. Jedná se o téměř celý ansámbl Dejvického divadla, který má hru naprosto v malíčku. Všichni z několikaleté zkušenosti tedy velmi dobře vědí, co hrají, věříte jim tudíž každý pohyb, každé gesto. Především trojice Ivan Trojan, David Novotný a Radek Holub jsou velmi žhavými kandidáty na Českého lva. Z jejich hraní pochopíte, co je to herecký koncert. Ne, o tomhle se těžko mluví, tohle se prostě musí vidět. Skvělá je vizuální stránka, ve které se protíná současnost ocelárny s 19. stoletím. Spojení přirozené a Dostojevskij nikdy nebyl nadčasovější (alespoň v českém prostředí). Právě nejen v této poloze je film velmi originální. Dialogy jsou velmi živé a o názorech na život budete po skončení debatovat dlouho. Velmi výrazná a nezapomenutelná je též hudba. Aby taky ne, když jejím autorem je oscarový skladetel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země-Nezemě, Úplné zatmění) a jehož rukopis jsem poznal hned po prvním tónu. Právě díky němu ve filmu stoupá napětí, aniž by to působilo nějak lacině. Jinými slovy, Kaczmarek je aspirant na dalšího Českého lva. Říkáte si: tak dobrý film a není na něm žádná chyba? Bohužel, byly dva momenty, které malinko kazily celkový dojem. Ten první, kdy Trojan coby starý Karamazov plivne na obrázek Jana Pavla II., se ještě dá s jistou tolerancí pochopit. Ovšem scénu s podepisováním DVD Samotáři si Zelenka mohl odpustit, jakoby vypadla z nějakého úplně jiného filmu. Scénu s mončičákem představucím Dostojevského a ukazujícím epileptický záchvat považuji za geniální. V naší české kotlině se jedná o výjimečný počin, kterým si Zelenka spravil chuť z rozpačitě přijatých Příběhů obyčejného šílenství a kterým překonal sám sebe. Tato látka je v českém filmu natolik výjimečná, že bude těžké přemluvit konzervativního diváka, aby vyrazil do kina. Pro milovníky divadla a čtenáře Dostojevského „povinná četba“. A teď už jenom zbývá položit si otázku: Co by s tím udělal Lars?

Čekal jsem řachandu, dostal jsem poctivou sprostou komedii. Nejlepší je samozřejmě začátek.

Průměr. Tak by znělo konečné hodnocení tohoto snímku. Na jedné straně skvělá hudba Bee Gees a Travoltovy taneční kreace, na straně druhé neskutečně infantilní scénář, který se tváří tak smrtelně vážně, že jsem mockrát měl touhu přepnout televizi na jiný kanál. Korunu tomu nasadil příšerný český dabing, kde Travoltu mluvil Jan Dolanský.

Na Nesmrtelnou tetu tato Zelenkova pohádka (opět podle K. J. Erbena) zdaleka nemá, to však neznamená, že by byla nekoukatelnou záležitostí. Škoda jen, že Jiřina Bohdalová nakonec dostala málo prostoru. Na nedělní odpoledne ze jen doporučit.

Scénář mi přišel divný, hudba byla příšerně monotónní a exteriéry krásné. Herci ušli. Na jedno podívání to stačí.

Nebylo to špatné, ale poté, co jsem si přečetl původní Andersenovu pohádku, musím hodnocení ze tří hvězdiček snížit na dvě. Mám rád pohádky H. Ch. Andersena, bohužel konec je typicky český. Opravdu doporučuji si tuto pohádku přečíst.

Klasická a zároveň moderní pohádka na motivy Boženy Němcové. Přestože děj by dal říct tak na čtvrt hodiny, Jiří Strach jej prodloužil ještě o hodinu, aniž by nastala nuda. Vše zachraňují herci, Jiří Strach má mimorádný cit pro výběr neznámých tváří. Dvojice Vojtěch Dyk a Filip Cíl byla fajn, Anička krásná i Anička posedlá byly úžasné. Jiří Dvořák je záporák k pohledání. Srovnání s Andělem Páně není podle mě na místě.

Divím se, že to vzniklo v roce 1984. Není to jen komedie, navíc v tom jasně vidím kritiku komunistického režimu, který vyžadoval jednotu a jakékoli odlišnosti likvidoval. Poslední půlhodina tuto moji teorii jen potvrzuje. PROČ JIM ŘÍKAT PRAVDU?