Disk

Tak trochu jiná romantika. Velmi roztomilý filmeček. A Christině a Hankovi to moc slušelo. Někdy k potěšení stačí tak málo...

Ještě tak před dvěma lety jsem pojem "mexický film" neslyšel, resp. neměl jsem ponětí, že se v Mexiku kromě telenovel točí ještě něco jiného. Byl to právě tento snímek, který ukázal, že se tam filmy nejen točí, ale jsou tak svérázné, že je těžko můžeme přirovnávat k něčemu jinému. I film Amorres perros - Láska je kurva je jiný, lépe řečeno jiný než filmy, které se točí v Hollywoodu. Liší se vším, pojetím, příběhy, formou. Pro diváka, který sleduje jen mainstreamové filmy se známým hereckým obsazením, musí být Amores perros nutně zjevením. Jsou zde tři povídky, tři příběhy, které spojí dohromady jedna dopravní nehoda. V první povídece máme Octavia, jenž miluje Susanu, která je však provdána za jeho bratra Ramira. Ramiro se jako příkladný manžel nechová: vykrádá banky a Susanu občas bije. Ta však od něj nemůže odejít, protože je ještě studentkou a navíc má malé dítě. Aby mohl se Susanou žít, účastní se Octavio se svým psem Cofim nelegálních psích zápasů. Cofi sice pravidelně vyhrává, vzbudí zášť konkurenčního majitele psů, jejichž miláčky při zápasech zabil. Katastrofa je neodvratitelná... Emocionálně asi nejsilnější povídka. Ve druhém příběhu je hlavní postavou modelka, která nade vše miluje svého malého pejska. Se svým milencem se ubytuje v ještě nedokončeném bytě, kterému na některých místech chybí podlaha. A stane se to, co se stát stejně muselo - pejsek do jené díry spadne. Z jeho paničky se stane osoba, která má starost o pejska i za cenu bolestivých hádek s milencem. Pro někoho možná nejslabší příběh, pro mě ona komornost vyvážila drsnost ostatních povídek. Třetí povídka je sice nejdelší (pocitově i fakticky), pro některé diváky však bude nejzajímavější. Je o bezdomoci El Chivovi, jenž "partyzánsky" likviduje podnikatele, kteří se znelíbili šéfům místního podsvětí. Až se jednoho dne setká s bratry, kteří se navzájem chtějí pozabíjet... Pro někoho možná tuctové příběhy, ovšem forma z nich dělá zážitek, na který se nezapomíná. Režisér AGI totiž povídky vypráví neotřele, nikoli však chaoticky, vše má perfektně promyšlené. Nejprve vidíme onu autonehodu, která propojí všechny aktéry. Celá sekvence utíká rychle kupředu a je natočena jakoby jen tak mimochodem. Posléze je zase uplatňována pozice policejních záběrů. Srážka automobilů působí velmi autenticky i díky tomu, že je natočena zdálky a z pohledu běžného smrtelníka. Samotné povídky jsou sice vyprávěny chronologicky, občas se tam vyskytne záběr, který sem na první pohled nepatří. To však oceníte až při dalším sledování snímku. Co naopak musí divák ocenit při prvním promítání, je drnost a autenticita prostředí. AGI se s tím nepáře a mnohé záběry (především ty z první povídky) citlivější povahy možná neustojí. Dále musím ocenit jedinečné herecké výkony a to i přesto, že mnozí herci přišli na plac přímo z ulice To se týká hlavně Gaela Garcíi Bernala, který, než se stal slavným a uznávaným hercem, prodaával na ulici žvýkačky. Vlastně je nutné dodat, že snímek plně oceníte teprve po několikerém zhlédnutí. Je to sice klišé, ale i po pátém promítnutí objevíte ve filmu něco, čeho jste si při čtvrtém sledování nepovšimli. Je to jedno z děl, které se prostě neokouká.

Nebyl jsem připraven. Touto větou bych zřejmě charakterizoval svůj celkový pocit po skončení tohoto snímku. Už jenom úvodní sekvence, kdy Briony dopíše svou hru a potom s ní běží za matkou a sestrou Cecilií, je tak krásně sestříhaná, že emoce se dostavily už po pěti minutách. Vlastně celý film ukazuje, jak to dopadne, když je po ruce talentovaný režisér a má neotřelé nápady, nad kterými užasne i ten, kdo současnou kinetomatografii nemá příliš v lásce. Je vidět, že Joe Wright to má všechno pěkně pod kontrolou - milostná scéna s oblečenými (!) milenci v knihovně vám nažene tolik emocí, že od této chvíle budete všechny milostné a erotické scény považovat za sterilní nudu. Nemá však cenu zmiňovat všechny dobré scény a raději pokračovat v tom, proč mě film strhl a zlákal k tomu, abych si zkusil přečíst původní knihu (nevím, kdy to dočtu, ale už od začátku je McEwanova předloha výborná). Můžou za to především tyto faktory: 1. hudba Daria Marianelliho, která zcela poprávu získala Oscara; 2. neuvěřitelná kamera, která velmi často používá dlouhé nepřerušované záběry (zvlášť jeden strčí do kapsy i onen legendární dvanáctiminutový záběr z Potomků lidí) a v dobrém slova smyslu se vyžívá v nádherných (nikoliv kýčovitých!) exteriérech a používání velmi jemných filtrů; 3. výborný scénář známého dramatika Christophera Hamptona, který stále dokazuje, že má co nabízet; 4. herecké obsazení, které je velmi pečlivě obsazeno, a výkony všech herců. Na plakátech jsou sice vyzdviženi Keira Knightly a James McAvoy, ovšem tu největší pozornost si zaslouží všechny tři herečky, které ztvárnily Briony. Právě Briony sehraje tu nejdůležitější úlohu, ať už jako třináctiletá či jako sedmasedmdesátiletá, od které se dozvíte, proč má film (a kniha) právě název Pokání. Právě konec způsobil, že dávám plný počet a nijak se za to nestydím, ačkoliv si myslím, že i po vícerém zhlédnutí (a přečtení knihy) budu pořád přemýšlet, za co jsem vlastně dal pět hvězdiček. Nevím to. Zaryje se to do kůže, pořád však budu tápat proč. A nezmění na tom nic ani ona skvostná filmařina.

Vánoční klasika.

Snímek vychází z jevištní podoby posledního románu Fjodora Michailoviče Dostojevského, kterou inscenoval Evald Schorm a režíroval Lukáš Hlavica. Zelenka však z jevištní inscenace vychází velmi volně. Je to příběh skupiny herců, kteří jedou odehrát Bratry Karamazovy do Nové huti v Polsku. Je to představení plné emocí, které se zaryje hluboko do vaší mysli. Pojďme si podrobněji rozebrat aspekty snímku. Avšak čím začít? Téměř všechno je zde perfektní, takže je těžké psát o jednotlivých částech tak, aniž byste chtěli snižovat kvalitu hereckého obsazení či hudby. Začněme herci, protože jsou nejvíc vidět. Jedná se o téměř celý ansámbl Dejvického divadla, který má hru naprosto v malíčku. Všichni z několikaleté zkušenosti tedy velmi dobře vědí, co hrají, věříte jim tudíž každý pohyb, každé gesto. Především trojice Ivan Trojan, David Novotný a Radek Holub jsou velmi žhavými kandidáty na Českého lva. Z jejich hraní pochopíte, co je to herecký koncert. Ne, o tomhle se těžko mluví, tohle se prostě musí vidět. Skvělá je vizuální stránka, ve které se protíná současnost ocelárny s 19. stoletím. Spojení přirozené a Dostojevskij nikdy nebyl nadčasovější (alespoň v českém prostředí). Právě nejen v této poloze je film velmi originální. Dialogy jsou velmi živé a o názorech na život budete po skončení debatovat dlouho. Velmi výrazná a nezapomenutelná je též hudba. Aby taky ne, když jejím autorem je oscarový skladetel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země-Nezemě, Úplné zatmění) a jehož rukopis jsem poznal hned po prvním tónu. Právě díky němu ve filmu stoupá napětí, aniž by to působilo nějak lacině. Jinými slovy, Kaczmarek je aspirant na dalšího Českého lva. Říkáte si: tak dobrý film a není na něm žádná chyba? Bohužel, byly dva momenty, které malinko kazily celkový dojem. Ten první, kdy Trojan coby starý Karamazov plivne na obrázek Jana Pavla II., se ještě dá s jistou tolerancí pochopit. Ovšem scénu s podepisováním DVD Samotáři si Zelenka mohl odpustit, jakoby vypadla z nějakého úplně jiného filmu. Scénu s mončičákem představucím Dostojevského a ukazujícím epileptický záchvat považuji za geniální. V naší české kotlině se jedná o výjimečný počin, kterým si Zelenka spravil chuť z rozpačitě přijatých Příběhů obyčejného šílenství a kterým překonal sám sebe. Tato látka je v českém filmu natolik výjimečná, že bude těžké přemluvit konzervativního diváka, aby vyrazil do kina. Pro milovníky divadla a čtenáře Dostojevského „povinná četba“. A teď už jenom zbývá položit si otázku: Co by s tím udělal Lars?

Čekal jsem řachandu, dostal jsem poctivou sprostou komedii. Nejlepší je samozřejmě začátek.

Průměr. Tak by znělo konečné hodnocení tohoto snímku. Na jedné straně skvělá hudba Bee Gees a Travoltovy taneční kreace, na straně druhé neskutečně infantilní scénář, který se tváří tak smrtelně vážně, že jsem mockrát měl touhu přepnout televizi na jiný kanál. Korunu tomu nasadil příšerný český dabing, kde Travoltu mluvil Jan Dolanský.

Na Nesmrtelnou tetu tato Zelenkova pohádka (opět podle K. J. Erbena) zdaleka nemá, to však neznamená, že by byla nekoukatelnou záležitostí. Škoda jen, že Jiřina Bohdalová nakonec dostala málo prostoru. Na nedělní odpoledne ze jen doporučit.

Scénář mi přišel divný, hudba byla příšerně monotónní a exteriéry krásné. Herci ušli. Na jedno podívání to stačí.

Nebylo to špatné, ale poté, co jsem si přečetl původní Andersenovu pohádku, musím hodnocení ze tří hvězdiček snížit na dvě. Mám rád pohádky H. Ch. Andersena, bohužel konec je typicky český. Opravdu doporučuji si tuto pohádku přečíst.