PavelU

Na přeskáčku vyprávěný film, v němž se vyskytuje málo postav, děj je spřízněn skrze zprávy z televize, motivace pachatele neznámá. Divák pouze ví, s jakými pocity se mísí onen mladý lékař, který zrovna nastupuje na noční do jedné z nemocnic. Tempo relativně pomalé, scény inklinují k tomu, že to celé zavání jakousi podivností, až bizarním zjevem. Záleží, za jakých okolností je snímek puštěn. S nevyspalostí to u mě příliš dobře nedopadlo. Nakonec ale přeci jen dokoukáno celé, což značí určitou snahu tvůrců o nevšední pojetí. Oceňuji hlavní představitele, stejně jako vedlejší postavy. Přesah odkazující na nekalosti světa, v němž žijeme, to ke konci drží solidně na výši. Jde o to, dobrat se pravdy a přijít věcem na kloub. Mohlo by se zdát, že je to natahováno více, než by bylo zdrávo. Způsob, jakým je motivace provedena, je do poslední chvíle tak uhrančivý, až mě fascinoval, že je s podivem, proč ve finále hodnotím pouze trojicí hvězdiček. No, bude to tím, že se tu ona pointa tak úplně nepovedla, náznaky byly málo. Tu správnou dynamiku to prostě postrádá, přestože to ty žánrově předpoklady má. Nějaké hlubší pouto mezi doktorem a rukojmím mi tam též chybělo. A je tu i to, co mě obecně na filmech baví nejvíce. Jeden z aspektů, mnou v reálu uctívaný, ačkoliv bych jeho otevřeným hlásáním mohl ošklivě pocítit zášť z okolí. Utvrzuje mě totiž v tom, že má smysl jej do filmů neustále cpát. Je to hnací motor lidské existence. Jen tak může být spravedlnosti učiněno za dost.

Zprvu to vypadalo na klasickou romanci, v níž je obvyklý propletenec vztahů. Tady ale dochází k něčemu jinému. K rozehrání partie, jejíž vrchol představuje ochutnání těch nejlepších jídel, která umíte uvařit. A i naservírovat, aby posléze rozkvetla přímo na talíři. Pojem požitek je tu transformován do úplně nového světla. Můžou za to dvě výrazné postavy, každá si prošla v životě svým, ale skrývají svá tajemství, co musí být rozpletena. Jen tak nabudou klidu na duši a dojde k jejich osvobození. Ona minulost, dodávající jim charakter osobnosti, stejně jako vážnost vráskami již poznamenané tváře, utvářela to, v co jako mladí a zamilovaní věřili. Byl to jejich hnací motor existence, upnout se jeden k druhému. Aby byl ale výčet stěžejních ingrediencí k lahodné podívané kompletní, nesmím zapomenout na vskutku kolosální hudební motivy, podtrhávající zde důležitost scén na pozadí krásné přírody. Vedle toho samozřejmě sledujeme i ony vztahy ostatních aktérů, ale poměrně nezvykle na to, jakým se tu prezentují pouze oni dva. Vše je dávkováno postupně, nejdříve se s každým důkladně seznámit, znát jeho motivace. Pak si jen užívat života plnými doušky a čekat, co se stane, když oslníte. Díky tomu se nelze nudit, tempo odsýpá, vše je na svém místě. Možná až na ta nepatřičná oslovení, sloužící tu nejspíše k jakémusi navození humorné vsuvky. Ve výsledku i tak velmi příjemný čas k relaxaci.

Občas se nestačím divit, na co lze u Asie narazit. Teď je otázka, kdo od koho kopíroval, či zda to vůbec jedno a totéž bylo, nebo šlo o originalitu, ale tentokrát dotaženou do zdárného konce. Začalo to tím, že jsem viděl About Love, první příběh byl nesmírně zajímavý a vzbuzující příjemný pocit. Jenže, zbytku filmu už se to nijak netýkalo. Uplynul den, má mysl je silně ovlivněna existencí počinu Love of May. Aniž bych tušil herecké obsazení, natož pak vyznění příběhu, celkové pojetí a tak. A ono to tu má stejně nekompletní profil, co by mi to tak asi mělo prozradit, že? A tak se nechávám unášet plynoucím dobrodružstvím dvojice postav, a je mi to jasné. Tam, kde tvůrci v roce 2005 zklamali, tady v roce 2004 excelují. A jak už je každému jasné, osud jednoho mladíka ve dvou odlišných filmech tu nyní konečně dostává ty obrysy, co jsem v tom novějším díle o den dříve postrádal. Zajímavé je, že v obojím se chová naprosto stejně. Kamera to dokonce dává najevo identickým zpomalením záběrů. Sympatická holčina. Úchvatná scéna na kolejích, mající ve výsledku i nějaký smysl, ačkoli to zprvu nebylo zřejmé. To se ostatně ve druhé půli jen potvrdí. Film se dále věnuje zájmům obou postav, kým chtějí být, nějaké té podpoře z jejich strany a tak. A závěr je tak typický, doplněný i špetkou toho humoru. Květnový sníh, bílé květy jedné rostliny, co opadají v květnu a budí iluzi napadlého sněhu. Skvělá hudba.

Už od počátku jsem věděl, že toto je něco neobyčejného. Utvrdil mě v tom fakt, že si tak poklidně jeli vlakem a bavili se spolu, aby posléze ve škole onen klučina poznal svou kamarádku z dětství, jíž nečiní potíže se celé třídě rozpovídat o společných historkách s ním. Ale hlavně má film i dosti osobitou kameru, snímající dění šikmým úhlem. V kombinaci s trochou mystiky a krásné přírody, doplněné i úchvatným zpěvem a hudbou, tak divák má před sebou zcela jistě atmosférický film. Sloužící mu jako pohlazení na duši, o níž tu primárně jde, především. V úvodu pár vodítek je, stejně tak jméno románu a to metafyzično, ale mně to tedy vůbec nedošlo. Samotný aspekt je pojat originálně, a má jednoho společného jmenovatele. Umožnilo to dát postavám nový rozměr v jejich chování, co před tím uměly, nyní už neuměly a naopak. Zároveň jistá bezprostřednost i netušená svůdnost, zavdávající akorát příčinu k vyhroceným, až bizarním situacím. Z toho všeho příběh plynul, dodával tomu patřičnou jiskru, aby ke konci přehodil výhybku a stal se vážnějším, než by si bývali hrdinové přáli. Je to přeplněné láskou, ostýchavostí, vzájemným splynutím jeden v druhého, respektem sebe v sama a porozuměním. Zkrátka, tolik pocitů v jednom filmu. O čem jen život člověka je. Jít se rozloučit, nechat se unášet spadlým listím, zasnít se a vzpomínat. Na to dobré, co spolu prožili, jak nevšedně se měli.

Tři situace, které ho přesvědčily o tom, že stojí za ni bojovat a blíže se s ní seznámit. Nejdříve sebral ze země její vizitku v knihovně, jíž docela nestandardně zkoumal, pak se oba nacházeli v jednu chvíli v metru, kde on usnul a málem propásl vystoupení na zastávce. V tom důsledku si zapomněl svou knihu, jíž mu ona ochotně hodila, skrze se zavírající dveře. A sled těchto osudových okamžiků, co je oba navždy spojil, završil též fakt, že se na něho i krásně usmála. Později si on přečetl ve škole, že jsou spolu v jedné třídě a už nebylo návratu. Tak se v jeho hlavě zrodil geniální plán, jak ji blíže poznat a začít se s ní kamarádit. Příběhů tohoto typu jsem už viděl vícero, tento mi ale dost sedl. Fakt působil tak, že byl z jiného japonského filmu okopírován, vystřižen, nastylizován do identických kulis, lišil se tak jen rok výroby a herecké obsazení. Dramatická rovina, začínající se postupně vinout úskalími jejich přátelství, posléze sklouzává do smutných vod. Dá tak do popředí pozadí toho, co jeho přítelkyni kdysi vlastně potkalo a proč je pro ni tak těžké se s ostatními dát do řeči. Jde o dobře vrstvenou směs motivů, zajímavým způsobem ozvláštňující celý děj, z níž příběh mírně odbočí, aby se to vše ještě více zašmodrchalo. Typický závěr, efekt snímkové frekvence listováním v knize, úchvatná hudební melodie a potitulková scéna. To už je pouhá čtveřice formalit svědčících o tom, o jak pozoruhodné dílo jde.

Snímek je sice v dosti ponurém duchu, dávající na odiv tu trochu lásky, co v něm ještě zůstala. Zároveň ale i ukazuje, jak se vyrovnat s nepřízní osudu. A co se všechno může stát, vydá-li se člověk na již zmapovanou cestu, která dopadne jinak, než sám předpokládal. Co to je vlastně definice náhody, jak funguje podstata děje ve filmech, proč je to tak poutavé, vzbuzuje v divákovi ten správný pocit mrazení a nechává jej u obrazovky, dokud nepadne poslední klapka? To je právě to, oč tu běží. Díky tomu jde fakt o neuvěřitelně komplexně vyprávěný film, byť možná komornějšího rázu. Jeho soustředěnost na flashbacky dává vzpomenout na o něco starší Slzy lásky na konci světa, tím se to začíná prolínat metaforami a výsledné finále nemůže zklamat. A jak jsem z toho byl poté konsternován a šokován. A to mi prvně činilo potíže se na to dále dívat. Zejména k výhradám příběhu a ztrácení se v některých postavách. Pak mi nicméně došlo, že je nutné ty dvě sympatické ženy nějak odlišit a soustředit se na jejich rozdílný účes. Tím to bylo rázem o poznání snazší. Nádherné lokace, vykreslení beznaděje. Jen tak si bloumat, být zahleděn do sebe, nic a nikoho nevnímat. Koneckonců, tohle by poznamenalo asi každého. Zase jednou film, kterému se to povedlo. Mě dojmout, dát i závěrečné titulky, poslechnout si tu úchvatnou melodii. O další můj oblíbený počin z Asie v profilu navíc. Tyckinovi děkuji.

Z počátku nebylo jisté, že mě to zaujme, ale naštěstí to mělo tradiční styl vyprávění. Plynulo to velmi nenuceně, nechávalo prostor k plnému soustředění a herci byli sympatičtí, stejně jako zbylé složky filmu. Tak opěvovaných u těch z asijské produkce. Vyskytují se tu jen tři osoby, které drží děj po hromadě. Mám rád sníh, takže v tomto ohledu fakt lahůdka. Příběh je protnutý astrologií a tím, jaké se k ní vážou legendy, to tvoří základní symboliku všeho. Na počátku jsou ještě děti, něco si slíbí, ale život se pro každého z nich vyvíjel dost odlišně. O několik let později se ti dva opět setkávají, a i když to vypadá na typickou romanci, dojde ke smutnému průběhu. Z toho divákovi dojde, že se ona dívka chová oprávněně tak, jak ji lze pozorovat. I ostatní z nich to též nemají snadné, ačkoli to nedávají před sebou příliš najevo. Ve výsledku si ona trojice bude muset být vzájemně oporou, aby ty situace a nástrahy osudu zvládla. Vztahová linka svůj prostor dostane, ale je samozřejmě ovlivněna těmi nenadálými nesnázemi. Z nichž pak celkově plyne ona atmosféra snímku, zachovávajícího si nějakou nevšednost, jakoby vystřiženou z pohádky. A právě to mě na tom bavilo asi nejvíce. Co vše může člověk prožít, byť se to zdá zprvu nemožné.

Jakkoliv jsou mnohé příběhy smutné a velmi bolestné, nevidím důvod, proč o nich nenatočit film. V tomto případě jde o zfilmování úspěšné literární novely. Občas se poštěstí a vidím něco, co mě opravdu zaujme. Z diváckého hlediska je to zvládnuté dobře, s ohledem na to, v jak vážných vodách zde tvůrci plavou. A to doslova, neboť je retrospektivní děj o tom, co se přihodilo, aby se ti dva potkali. A mohli tak spolu následně počít dítě. Balancuje to na hraně toho, jak neodhadnutelný osud a život člověka je. Líbilo se mi, jak plynul život jeho očima. Musel to mít těžké, toužil jen po nějakém spříznění s někým. Dnešní doba je obecně krutá v tom, jak vnímá a posuzuje druhé. Co to znamená být v záři reflektorů, mít trému před kamerou, jen se mihnout v televizi, být středem nežádoucí pozornosti. Vyrovnat se s tím vším není vždy úplně jednoduché. A v neposlední řadě byly veškeré záběry kouzelně a citlivě nasnímány, čímž pozvedly přítomné reálie i atmosféru jako takovou. On se mohl opřít o své rodiče, souseda, svou neexistující či skutečnou přítelkyni. Uměl též i v něčem vynikat, podařilo se mu po sobě něco zanechat. Hýří to sice již ohranými klišé, která jistě k podobným snímkům patří, ale tady zkrátka došlo k tomu, že jsem konečně viděl i něco takového. Lidsky a emocionálně dojemné. Na Jižní Koreu typický počin.

Druhý díl této ikonické série, který považuji za nejlepší film samotného režiséra, začíná dost nenápadně. Jackie je převelen k řízení dopravy, načež se rozhodne rezignovat na práci policisty. Poté ale víceméně omylem zachrání nákupní středisko. Celé je to totiž velmi komplikované, minulost se stále vrací, nemají s přítelkyní chvíli klidu. Typické bitky, vyhrožování, vychytané dialogy s nadřízenými. A tím začne to pravé, co druhý Police Story definuje. Promyšlená dějová zápletka, v níž se to hraje hned z několika stran. Nikdo neví, kdo je kdo, co má v plánu a jak to dopadne. Jisté je, že si bude mít hrdina kde hrát, aby se dostatečně vyblbnul a předvedl opět několikero úchvatných kousků. Na rok vzniku fakt luxus, tématicky dobře zapadající, poskytující adekvátní motivaci k práci všech policejních složek. Bojová umění tu umí i něžnější pohlaví, čímž je o argument ke sledování více. Mnou viděna a upřednostněna japonská 122 min. trvající verze. Než si vychutnám úplný začátek, navnadí mě tvůrci krátkým shrnutím, čím si prošel onen detektiv v díle prvním. Je to geniálně sestříhané, doplněné podmanivou melodií. Osmdesátková dekáda měla styl. A je to znát na jejím vzezření zdejší atmosféry, stejně jako výtečné reálie Hongkongu.

Koukalo se na to jedna báseň. K ucelenému zážitku je nutná 167 min. verze, která poskytuje adekvátní odvyprávění všeho podstatného, stejně jako zprostředkování obrazovou formou veškerých milostných scén. V závěrečných titulcích navíc i podmanivou písničku. Struktura vyprávění není ničím novým, ale naopak důvěrně známým konstruktem. Divák má být namlsán, zmaten, potěšen, znechucen, obohacen a především okouzlen. To Komorná do puntíku splňuje. Je to samotná symfonie filmového umění, jak docílit nikdy nekončící katarze z toho, co se na plátně děje. Ať už přes sofistikované dialogy, sympatické a zajímavé postavy, každý pečlivě nasnímaný záběr, kapku deště, nebo jen ten pocit, když vás někdo nepokrytě svádí, je vám to nepříjemné a ať děláte cokoli, nemáte situaci vůbec pod kontrolou. Dobové zasazení tomu vyhovuje tím více, jakou výpravu si mohli návrháři dovolit a dát hercům patřičný lesk slušivým oblečením a účesy. Je ale pravda, že je film spíše pro zkušenější diváky. Sám nevím, proč jsem jej kdysi nedokoukal. Možná menší pozornost, nepodchycen nějaký detail.. Faktem je, že napodruhé již udržena pozornost po celou dobu, těch necelých tří hodin, aniž bych se kroutil nudou. Zajímalo mě, jak to dopadne. Fandil jim. A to nejlepší na konec, jak to tak bývá.