転校生 -さよなら あなた-
Switching - Goodbye Me
Obsahy(1)
Mladý student potká jednoho dne svou kamarádku z dětství. Nešťastnou náhodou spolu spadnou do pramene (jezírka) a prohodí si vzájemně těla. Tato událost jim poněkud naruší jejich dosud poklidné životy, způsobí mnoho netradičních situací a problémů v osobní oblasti i rodinném kruhu. Později se k tomu navíc přimíchají záležitosti citové i vážnější. Jak se s celou situací ti dva poperou a dokáží se vrátit zpět do svých vlastních fyzických schránek? (Tyckin)
(viac)Recenzie (12)
Je to dosť dobrý japonský film. Má celkom dobrý príbeh o dvoch študentoch, chlapcovi a dievčati, ktorí behom prechádzky lesom nechtiac spadnú do prameńa, v ktorom si vymenia telá. Tento nápad tu samozrejme nie je originálny, v amerických filmoch sa vyskytuje celkom často, ale tu je spracovanie a dokonca aj žáner iný. Zo začiatku ma film moc nezaujal, úvod na mńa dobrý dojem určite neurobil, po výmene sa to už vylepší, ale celá prvá polovica je taká zvláštna, nájde sa v nej viacero slabších, ale aj zaujímavých scén, ale hlavne ma prekvapilo konanie hlavných postáv, ktoré sa síce zo začiatku snažili presvedčiť svojich blízkych o tom, že sú v cudzom tele, samozrejme neúspešne, ale až príliš rýchlo s tým prestali a ochotne sa zaradili do tej druhej rodiny. Ale v druhej polovici sa to už podstatne vylepší, kvôli novým nečakaným okolnostiam prejde tento zatiaľ nejednoznačný film do drámy a táto časť už je inteligentnejšia, citlivejšia a samozrejme lepšia. A všetko to ukončí podľa mńa veľmi pekný koniec. Čo sa týka hereckého obsadenia, nikto ma moc nezaujal, ale ani nesklamal, takže nie som sklamaný a techická stránka je na tom presne rovnako, réžia, kamera alebo aj hudba sú na tom čisto priemerne. Síce to takmer vôbec nerobím, ale tento film som si pustil bez akejkoľvek znalosti o ńom, vedel som len, že to je novší japonský film, čo som zo začiatku aj celkom ľutoval, ale v konečnom dôsledku som dosť spokojný. Je to jednoducho iný pohľad na často používaný príbeh. Objektívna kvalita filmu- 70%, film sa páči mne na 72%. ()
Těm 4 hvězdičkám ode mě nejde moc věřit, protože já vůbec nevím, jak to číselně obodovat - ten film je bizarní i perfektní naráz. Když se začnu klonit k pěti, vyskáčou mi ty tuny šíleně působících scén, a kdybych se klonil naopak dolů, vyskočí mi tu ono geniální vyznění a naprostá neotřelá harmonie tohohle díla. Filmy s prohozením těl u mě vždycky bodovaly, ale jen Japonci mohli takovýhle téma vzít, udělat s ním tohle, a přesto dokázat, aby to fungovalo. Kladně bizarní podívaná. ()
Jsou filmy, které v podstatě nemají žádnou znatelnou atmosféru. Jsou filmy, které mají atmosféru, ale není moc silná, nebo už podobné "pocity" známe i z jiných filmů... A pak je ono minimum filmů, které mají svou vlastní výjimečnou atmosféru, a tu už u žádného jiného filmu nenajdeme. Takovým filmem je pro mě Tenkôsei: Sayonara anata. Je paradoxní, že krátce před tímto filmem jsem viděla jiný film z japonské tvorby - Sekai no chûshin de, ai o sakebu - film, od kterého jsem očekávala mnoho, ale který pro mě byl nakonec jedno z největších filmových zklamání. Zato od tohoto filmu jsem v podstatě nic neočekávala a pustila si ho jen tak... a nakonec se pro mě stal jedním z největších filmových překvapení. Tématem filmu je "prohození těl", tak jak jsme to mohli vidět třeba u amerického filmu Freaky Friday (Mezi námi děvčaty). Ovšem, oproti Freaky Friday se jedná o něco mnohem hlubšího (není se čemu divit, Freaky Friday je komedie, tohle je převážně drama, i když vtipné scény zde taky najdeme). Udělalo to na mě takový dojem, že jsem to v druhé polovině sledovala, ani nedutala. V druhé polovině se od tématu prohození těl a propojení duší dostává film k tématu rozloučení, které je nevyhnutelné. A v této části, mezi tóny písničky "Sayonara no uta" (=Píseň na rozloučenou) jsem se už naprosto ztratila. Moje duševní rozpoložení se dostalo na stejnou vlnu, hlavně z důvodu, že doba, kdy jsem to viděla, pro mě znamenala také loučení s několika lidmi, o kterých nevím, jestli je ještě někdy uvidím, a s prostředím, do kterého se jen tak nevrátím. V té chvíli měl tedy na dojem z filmu vliv i můj sentiment. Ale jsem si jistá, že nebýt doby, ve které jsem to viděla, bych tento film i tak hodnotila téměř stejně. Sentiment nesentiment, atmosféra a pocity, které film vyjadřoval, byly prostě nádherné. ~(4,9★)~ ()
Viděl jsem už přes sto japonských filmů, ale tohle je originální, jedinečné a nové. Nový student na škole, potkává kamarádku z dětství, spadnou do pramene, vymění si těla. To samo o sobě jedinečné není. Ale. Už od začátku slibuje kamera, že by se nemuselo jednat o běžný kus. Dojem zvláštnosti je pomalu a zvolna potvrzován. Co z námětu vzešlo, je jedinečné. Pro pozorovatele je těžké to uchopit - co pak scénář, režije a herci. Promyšlenost musela být nesmírná, aby se to celé nesesypalo. I drobnosti, jako herci kočovného divadla, pocit umocňují. ()
Když se jednou potkají dva přátelé z dětství, Kazumi a Kazuo, rodiny obou z nich u nich zaznamenají zvláštní zvyky, například Kazumi oslovuje svou matku jako babičku a po večeři se jí nechce připravovat čaj, zatímco Kazuo se vyptává, kdy se vrátí již zemřelý otec a používá dívčí japonštinu. Samozřejmě, jejich duše si vyměnily těla a po prvních nesnázích se začne objevovat skutečné nebezpečí. Mám ráda filmy, které dokáží skloubit vážnost a humor, aniž by to vyznělo nepřirozeně. To se skvěle podařilo Tenkósei: Sajónara anata, protože skýtá spoustu milých scén a i napříč smíchu, který ve mně vyvolal, řeší také vážnější témata. Ty dvě hodiny se nezdály ani trochu dlouhé, protože film dokázal perfektně zabavit a ještě přidal silné pocity, které daly znát, že jsem viděla dobrý film. ()
Obayashi po 25-ti letech natočil remake svého diváckého hitu. A poněvadž jde o režiséra, který by se podruhé v téže řece patrně nudil, změnila se od základu celá koncepce - zůstal jen ústřední motiv výměny těl. Byť humorné scény nechybí, je pojetí oproti předchůdci mnohem vážnější a především komplexnější. Spíše než uceleného, dokonale vyprojektovaného sdělení, se divák dočká stupňujícího se přívalu myšlenek a inspirace, se kterými mu nezbývá, než naložit po svém. Kadence, se kterou režisér atakuje vyplývající témata (vztah duše a těla, identita jako taková..), je skutečně obdivuhodná a můj dík mu patří za to, že odolal trendu doby a nezredukoval většinu obsahu na otázku pohlavní identity (byť ani ta samozřejmě není opominuta). Humor, citové prvky, sexualita apod. - to vše je ztvárněno nepodlézavě, s maximálním vkusem a uvolněností (byť z čistě formálního hlediska by se asi některé dějové prvky daly označit za trochu křečovité). Naoyuki Morita a Misako Renbutsu podávají sympatický výkon (o něco lépe si vede (stejně jako v předchozí verzi) právě Misako v roli Kazumi), a to i v konkurenci známých veteránů (Hiroyuki Nagato, Joe Shishido, Keiju Kobayashi...) ()
Tenkôsei: Sayonara anata je velice osobitý film, který má spoustu skvělých lidských momentů a postav, jen škoda, že ke konci musel opět někdo onemocnět nevyléčitelnou nemocí. To mě trochu zklamalo. V Tenkôsei: Sayonara anata se objevuje výměna těl, která už byla ve filmu mnohokrát, jenomže příběh s nímž se pracuje je jiný, je svůj a nese si s sebou vlastní jedinečnou atmosféru. ()
Mám rád snímky se studenty jako hlavními aktéry a právě tenhle kousek krásně vyhověl mým aktuálním potřebám ohledně žánru i stylu podání. Skoro bych řekl, že jde o dva filmy v jednom - v první části jde o parádní komedii stojící na výměně těl, která pobaví nejen mnoha hláškami o počůránkovi, zabitím babičky či nekonečnými problémy s jistými orgány :-) Velmi překvapen jsem pak ale byl tím obratem od pohodové komedie k vážnému dramatu o nemoci i lásce, což ale snímku absolutně vůbec neškodí, i tato část má rozhodně své kouzlo a půvab. Hudební podklad filmu je velmi příjemný, hodně dojemná je pak skladba u piana i v samotném závěru. ()
Neviem čo mala znamenať tá kamera... V celom filme nie je jediný rovný záber - všetky sú viac alebo menej nahnuté... Niekedy si to sotva uvedomíte, no inokedy to ruší... Film je však pekný, zaujímavý, miestami aj trochu dojemný... ()
Co to ten Jirka_Šč tady píše? Jedinečný film?! Bez větších očekávání jsem si jej pustil. Neuvěřitelné, že tento zážitek mi byl dopřán na Štědrý den. Dopadl jsem podobně jako Tsuki, ale hlavně tenhle film se mnou otřásl, promítl mi v duši moje selhávání, moje touhy, které se asi nikdy nenaplní a moje trápení. A hlavně skončil neskutečně pozitivně. A to i tváří v tvář tomu nejhoršímu co člověka v životě čeká. Neutěšuje, neupadá do bojů, výčitek, melancholie, nedává rozhřešení. Je prostě pozitivní. Kašlu na chyby či nedokonalosti ve filmu. Myslím i na to, jak se na film asi díval Sysel_CZ. (Přečtěte si jeho komentář, možná, že už tehdy znal svoji diagnózu a kouněte se na jeho profil, kdy byl naposledy přihlášen. Bylo to den před jeho odchodem na věčnost). ()
Už od počátku jsem věděl, že toto je něco neobyčejného. Utvrdil mě v tom fakt, že si tak poklidně jeli vlakem a bavili se spolu, aby posléze ve škole onen klučina poznal svou kamarádku z dětství, jíž nečiní potíže se celé třídě rozpovídat o společných historkách s ním. Ale hlavně má film i dosti osobitou kameru, snímající dění šikmým úhlem. V kombinaci s trochou mystiky a krásné přírody, doplněné i úchvatným zpěvem a hudbou, tak divák má před sebou zcela jistě atmosférický film. Sloužící mu jako pohlazení na duši, o níž tu primárně jde, především. V úvodu pár vodítek je, stejně tak jméno románu a to metafyzično, ale mně to tedy vůbec nedošlo. Samotný aspekt je pojat originálně, a má jednoho společného jmenovatele. Umožnilo to dát postavám nový rozměr v jejich chování, co před tím uměly, nyní už neuměly a naopak. Zároveň jistá bezprostřednost i netušená svůdnost, zavdávající akorát příčinu k vyhroceným, až bizarním situacím. Z toho všeho příběh plynul, dodával tomu patřičnou jiskru, aby ke konci přehodil výhybku a stal se vážnějším, než by si bývali hrdinové přáli. Je to přeplněné láskou, ostýchavostí, vzájemným splynutím jeden v druhého, respektem sebe v sama a porozuměním. Zkrátka, tolik pocitů v jednom filmu. O čem jen život člověka je. Jít se rozloučit, nechat se unášet spadlým listím, zasnít se a vzpomínat. Na to dobré, co spolu prožili, jak nevšedně se měli. ()