_Berunka_

Proč jen tři hvězdy? Jednoduše vysvětlím… Jelikož jsem už před jistou dobou viděla remake tohoto filmu, nemělo mě co překvapit. Vím, špatný argument, ale jak jinak to vysvětlit. Možná kdybych tento film zhlédla v opačném pořadí, hodnotila bych lépe, ale takhle nemůžu jinak. Přiznávám, že ze zpracování jsem mírně zklamaná, nelíbilo se mi obsazení ani celkový způsob pojetí, a to říkám i za předpokladu, že Alejandro Aménabar je pro mne jedním z významých zástupců španělské kinematografie. Scénář je vynikající, líbí se mi to zamotání se do příběhu a přiznávám, že mne nenechal chladným, poněvadž jsem i dlouho dobu po zhlédnutí skládala střípky a snažila se utvořit si jakýsi ucelený obraz a i přesto jsem měla v hlavě docela slušný maglajs. Očekávala jsem větší smršť a ta se nekonala, co už…

Nemyslím si, že by Medvídek byl nějak špatně zpracovaný. Ano, občas umělý a kýčovitý, ale pokud se člověk ztotožní s hlavními postavami a pochopí je, zjistí, že příběh není nijak zlý. Tvůrci se zaměřovali spíše na mužskou část populace a ukázali tak, že ženy nejsou vůbec takoví andílci, jak by se mohlo zdát. Představila se nám trojice přátel a nastínění jejich městských životů. Lidé znudění penězi, prací, světem,… Zabředávající do jakési krize středního věku, musí řešit problémy s jejich partnerkami. O tom, jak jdou lidé k srabu, nedokážou si udržet vztah, což v dnešní uspěchané době není vůbec jednoduché. Neumí si vážit toho, co mají a hledají něco jiného, aby náhodou o něco nepřišli. Vyplývá tak vnitřní nenaplněnost a věčné materialistické uspokojování. Příběh o tom, jak spolu lidé neumí komunikovat, jak si navzájem lžou, nejsou upřímní ani sami k sobě, natož k někomu dalšímu. Pohár tolerance je u dna, sobectví přetéká. Mohla bych tu udělat další výčet, ale asi by to bylo zbytečné. Zřejmě je tento film nepochopen, ale to nevadí… JÁ :-) si z toho odnesla dobrý pocit, načerpání energie a zjištění, že vždycky je na tom někdo hůř.

V tomto psychologickém dramatu je nám představována nelítostná realita… V běžném životě se až tak úplně nesetkám s podobnými případy (obzvláště u nás na vísce), ovšem i tak se mě příběh této dívky dotkl. Teena trpící poruchou osobnosti a pocitem, že se narodila ve špatném těle, je vlastně typický úkaz toho, že člověk musí mít dobré rodinné zázemí, jež ona ostatně postrádá. Její problémy se ale netýkají „jen“ sexuální identity, ale i začlenění do společnosti. Vše se ale odvíjí z minulosti, kdy s mladou dívkou zřejmě nebylo dobře zacházeno a ona se s tím dosud nevyrovnala, a proto se často dostává do problémů. Musí být těžké žít s pocitem, že vlastně nejste to, co jste a vnitřně se sebou neustále bojovat. Jenže Teena ani v nejmenším není pochopena svým okolím. Musí bojovat za svá přesvědčení a za to, že je trochu jiná. Stává se obětí dalšího nelidského zacházení, které poukazuje na krutost, jež se v nás bere. Hilary Swank se zde představila jako velice talentovaná herečka, což nám prokazuje dodnes, její pojetí bylo přesvědčivé, až mrazivé a já mohu oznámit, že jsem těch pár půlhodinek nestrávila jen tak pro nic, za nic.

Kdyby mi někdo oznámil, že v brzké době uvidím western, nejspíš bych zakroutila nevěřícně hlavou. Pokud by mi stejná osoba předpověděla, že na tento filmový žánr půjdu do kina, pomyslela bych si, že se pomátl… A víte, co je „nejhorší“? Rozhoduji se zda skutečnost, že já v tom kině na westernu opravdu byla a co víc, dokonce jsem se příjemně bavila, i když pravda, občas se momenty napětí střídaly s momenty nudy. Nebylo to dokonalé, ale překvapení se dostavilo a já s hrstkou napětí a hrůzou v očích marně uhýbala před možných svistem kulek a následným zasažením. Hrdlo vyprahlé jako místní krajina, se mi svíralo a já nemohla vydat ani hlásky…  Výborné herecké obsazení, kamera snímající každý detail, zachycující ty drsné chlápky, jejichž odér dlouho nemytých těl se líně line krajem. Sic scénář mohl být lépe zpracován, avšak jakési pounaučení v závěru a náběh na „pohádku“ tam byl. Vždyť záporná postava může ukázat i své světlé stránky, ne?

Před zhlédnutím tohoto smutného snímku jsem zjišťovala hodnocení a zjistila, že to není zase taková sláva. Nečekala jsem tedy žádné zázraky… O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila opak. Příběh zoufalého muže, který se čerstvě ocitne v důchodu a ztrácí tak své veškeré návyky. Musí se přeozganizovat, zvyknout si na spoustu novinek a jako starému člověku to dělá nemalé potíže. Vše podtrhuje samota, která je snad to nejhorší, co vás ve stáří může potkat. Rezignuje a přestává o sebe dbát, nevidí v ničem smysl. Skrze dopisy adoptovanému chlapci dochází k jakési sebereflexi a rozhodne se, že podnikne cestu za svou dcerou. Jack Nicholson opět potvzuje své místo u mě a žebříčku nejoblíbenějších herců…

S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se.

Příběh odehrávající se v malé vesničce, dokonale demonstrující situaci za socialismu, mi posloužil jako věrný ukazatel a potvrdil mi tamější dobu tak, jak jsem si ji představovala. Děj je směřován na zámek, dávné působiště Bílé paní nebo chcete-li modly, k níž se po dlouhou dobu obracejí místní obyvatelé se svými prosbami a strastmi. Ve filmu se vyskytuje tolik hlášek, dvojsmyslů a symboliky, což mi trochu připomínalo zamotanou síť, ale já s radostí objevovala a přemýšlela nad jejich pravým jádrem. Už sama víra v Bílou paní se tehdejšímu režimu nijak nezamlouvala a já v ní viděla pronásledování církve a prosazovaní čehokoli, co by mohlo ohrozit pevné postavení komunistické strany. Všudypřítomné degradování svobodné lidské mysli, omezování režimem, potlačování svých přesvědčení, názorů, všeobecný strach z pravdy. Nesmyslná ideologie, ovlivňování a oblbování lidí, doslova divadlo v každodenním životě, které místy připomíná slušnou komedii či frašku. Neskutečně odvážné pojetí, jehož poselství rudí páni neodhalili… Vystupuje zde herecká smetánka tehdejší doby, ať už je to Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký či Rudolf Hrušínský, přičemž nejsympatičtější postavu filmu pro mne představuje Brodský s rolí člověka, který se snaží jít proti proudu, tedy něco nejen neobvyklého, ale naprosto nepřípustného. „Věř, ale komu věříš věř.“

Jakmile jsem zjistila, že dnešní večerní program bude zajišťovat tento malý televizní film, zmocnil se mě jistý druh skepse. Jakýmsi způsobem jsem byla přesvědčena, že půjde jen o průměrnou podívanou, která mne nebude schopna ničím překvapit. Ašak opak byl pravdou a já se příjemně zmýlila... Nejenže film krásně utíkal, ale dokonce jsem se i bavila. Tvůrci se nám zde snaží nastínit vztahy v ne zrovna fungujícím rodinném jádře. Rozpadnuté manželství dvou nevyrovaných partnerů, děti vyrůstající v této nestabilní rodině a nemocný děda, jehož zdravotní stav nemá příliš pozitivní vyhlídky. Je zde vylíčen vztah mezi rodičem x potomkem, a to hned ve dvou generačních liniích, převážně však namířen na Ivana Trojana a Radoslava Brzobohatého, jejichž city jsou navzájem ochladlé. Bohužel je díky výchově vztah přenášen i na děti, jejichž citové pouto k prarodiči nenabývá oné pevnosti... Ve hře je také zkouška partnerstkého vztahu s krásnou a tolerantní Táňou Pauhofovou, která je mimochodem spíš takovým okořeněním filmu samotného. V podtextu je však ukryté jiné poselství... Kvůli zázračným pilulkám se totiž dědův zdravotní stav výrazně zlepší a dojde k přehodnocení jeho dosavadního života. Člověk musí být vděčný za každou chvíli, která mu byla dopřána a na to by se nemělo zapomínat... Je na místě zmínit skvělé herecké výkony a tak trochu magickou scénu s Pavlem Liškou. P.S. Radku99, tak přece jsem Tě trumfla:-)

Prvně se mi nabízí otázka, zda se vůbec dá nazývat třicetileté trápení na lůžku, závislý na druhých a neschopen pohybu,kdy překonání dvou metrů je nesnadný úkol, životem? Odpověď by se pro některé zdála jasná, někdo by se sáhodlouze rozmýšlel... Stejně asi tak v případě uzákonění euthanasie, protože vždy je v závěsu riziko zneužití. Moře se mu stalo osudným, jako mu hodně dalo, tak mu i vzalo. Co mu zbývá, je pouze pohled na vlny a touha nechat se unášet jeho proudy, být svobodný stejně jako v jeho představách, které ho značnou mírou drží nad vodou. Můžeme tento problém sledovat z různých úhlů pohledu, předsouvána je nám však volba euthanasie, se kterou bych mimochodem v tomto případě souhlasila. Vždyť i sebevrah si může o svém životě rozhodnout sám, zatímco tento člověk nemá ani tuto možnost, jen žadoní o svou smrt, o své vysvobození. Zoufalost, která ho doprovází, nepochopení, bezbrannost, smích, jenž je vlastně odrazem smutku. Jako pavučinky se mu do života připletou dvě ženy, silné a milující. Ty mohou utéci před problémy, mohou se bránit, ,on je ale uvězněn sám. I přes spousty lidí, kteří ho obklopují, je pořád se sebou, neustále omílá stejné a přemítá, ovšem smířen s osudem. Je to dospělý muž, potřebuje ukojit své sexuální potřeby, přeje si kapku soukromí, která mu není ani v nejmenším dopřána. Nikdo se nesmíří s parazitováním a popravdě, i když má milující rodinu je pro ně Ramónovo postižení zátěží. Ve skutečnosti je to uvnitř nádherný člověk, tak čistý a plně při smyslech, právě tím mu přežívání trpí ještě větší bolest. Při výletech jeho fantazií se mi tajil dech, přičemž doprovod naprosto špičkovou hudbou neměl chybu. O to horší pro něho musí být návraty do reality.Vskutku výborný kousek jak už po stránce obsazení, kamery, hudby a scénáře. Je zde viět kus práce a mé přesvědčení, že španělská kinematografie je na velmi vysoké úrovni. Nebraňťe se a nakoukněte do těch očí, co řeknou vše – smutek, touhu a zklamání

Jako na jaře probouzí se příroda, tak i v člověku počne probublávat pramínek života počínající dětstvím. Jaro střídá léto, pro někoho nejkrásnější roční období, které považuje většina z nás za nejúžasnější část života. Z dítěte se stává dospělý člověk, jenž musí čelit radostem a strastem, které mu byly postaveny do cesty. Všechno ale jednou končí, a proto jak čas plyne, léto překlene podzim, známý pro svou nevlídnou náruč. Nezmínila jsem však jednu část roku…babí léto. Stejně jako to chodí v přírodě a v babím létě rozkvétají poslední květiny, tak i lidská duše přijímá poslední zbytky paprsků. Tragikomický příběh o stáří, se kterým se hlavní hrdina Fanda odmítá smířit. Bojuje proti stereotypu, naplňuje své sny, zkrátka se pokouší navrátit do let raného mládí. Proč ne? Vždyť koho by bavilo věčné stěžování si na život, čekání na smrt, které je tak depresivní. Aneb staří jsme natolik, nakolik se cítíme, a proto mi byla postava Fandy obzvláště sympatická. Ve filmu se prolínají špičkové herecké výkony postavené především na Vlastimilu Brodském a Stele Zázvorkové, jejichž filmový vztah mne dokonale odzbrojil. To dokonalé soužití, pochopení, obrovská míra tolerance, která je pro úspěšný vztah hodně důležitá a vlastně i zvyk jednoho na druhého…Jak je možné, aby se tolik odlišní lidé milovali po celý život? On s věčným optimismem, ona úplný opak. Po partnerské krizi se Fanda naprosto změní, snaží se vyhovět manželčiným požadavkům, proto ztrácí elán, chuť do života a vše mu začíná být lhostejné. Nic ho netěší, jen tupě zírá z okna… Žena záhy zjistí, že ho miluje takového, jaký je. Dojemné vyprávění dvou starých lidí, který otevřel dvířka do mého nitra.