_Berunka_

Sonda života na malé francouzské vesničce tolik konzervativní v otázce náboženské. Byť jen sebemenší potěšení je pro ně tabu, té vísce uzavřené od světa, ve které žijí lidé se svými smutnými či veselými příběhy. Jsou tak nevšímaví ke svému okolí, nebo raději nechtějí vidět realitu? Nikdo nezasáhne a nezabrání dalšímu týrání mladé ženy svým manželem, nesnaží se spojit dohromady matku s dcerou. Když tu jednoho dne přivlaje vítr nové a neznámé osoby... Hned nám může být jasné, že přistěhovalkyně nebudou mít lehké vplutí do tamějších poměrů, jelikož Vianne v podání mé oblíbené Juliette Binoche, má jakési osobité kouzlo, brzy podlehnou.. Neústupná, plná elánu, mladá a pracovitá žena si otevře svůj obchod s čokoládovými delikatesami. Při pohledu na všechny ty sladké lahůdky se mi sbíhaly sliny a já se tak utvrzovala ve faktu, že jsem velký čokoládový nadšenec. Z povzdálí svého obchodu jen němě sleduje obyvatele, kteří jsou vůči ní ještě pořád dost skeptičtí. Postupem času si získá alespoň převážnou většinu z nich a odhaluje tak jejich skrytá tajemství, přání, touhy zraněné city a otevírá jejich tajemné komnaty. Čokoláda probouzí vášně a jen díky ní pookřívají srdce místních, procitá v nich život a zjevuje se pro ně jako pokušení. Jak už to bývá, když vzniká něco nového, netradičního, najdou se i nepřátelé a i těm musí Vianne s úsměvem a chytrostí horákyně čelit. Bere lidi, jací jsou...se všemi chybami. Ve skrytu duše je to ale osamělá, tajemná žena plná touhy po lásce, která spíš než před světem utíká sama před sebou. Film ve mně vyvolával takový zvláštní nepopsatelný pocit něčeho starého, kouzelně zabarveného. Přesvědčivé herecké výkony mých oblíbených herců, nádherná hudba. Přistupte, zhlédněte a nechte si obměkčit srdce :-)

Musím s potěšením přiznat, že si mne španělská kinematografie získává na svou palubu… Již dříve jsem dostala příležitost seznámit se s výbornými režiséry. Pány jako kupříkladu Amenábar, Almódovar a právě Medem, díky nimž mohu španělskou tvorbu zařadit do pomyslného žebříčku. Julio Medem opět nezklamal a i nyní potvrzuje své kvality…. Příběh, který vás oněmí a s úžasem zjistíte, jak hluboce se vám vryl pod kůži. Že ne? Ale ano! Nebraňte se, není se čeho bát, jen usedněte, nechte plynout čas a sledujte naplno milostné vyprávění osudové lásky viděný ze dvou rozdílných úhlů pohledu. Děj plný zvratů, vzpomínek na dětství, souhry náhod, očekávání. Čas změn a proměn střídající se se smutnými okamžiky. Křehký příběh lásky v ústřižcích, které mne tak bavilo skládat. Mladí lidé, svobodní a volní jako vlaštovky z papíru, jejichž utajená láska až za hrob hory přenáší, bláhoví milenci dorozumívající se beze slov pouze gesty a letmými pohledy. Láska si umí vytvořit pevné pouto, tudíž nacházejí skulinky a neustále si k sobě hledají cestu… Nastávají nečekané situace, kdy život proběhne před očima doslova v jedné vteřině… Kdo za to může? Osud? To on svedl je? Jen hraje si s nimi jako s loutkami a především na něm závisí, za jakou nitku zatahá. Jednou spojí je, podruhé rozdělí. Ne vždy jsou jim náhody nakloněny. A proto blízký člověk, o kterém si myslí, že je daleko, se ve skutečnosti nachází blíž, než by se dalo očekávat. Dost už slov, těch stačilo by. Jen závěrem přiznám se, že snímek zakotvil se v hlavě a neopustil myšlenky mé, dokud neusnula jsem.

Farellyovy nepotěšili jste mne, ani já vás nepotěším! Popravdě řečeno vás vůbec nepotěším... Co mělo znamenat tohle pomatení smyslů? Komedie? Ptám se, protože jsem se pousmála jen dvakrát, přičemž první úsměv byl z jisté dávky zoufalosti, druhé pousmání způsobil konec filmu. Tímhle humorem by mohli vymítat ďábla, protože trapnější a nechutnější vtípky by se pro nic jiného nehodily. Ovšem ještě jsem nebyla natolik znechucená, jelikož jsem film zhlédla v původním znění a tím pádem byla ochuzena o„sexy“hlas Martina Dejdara. Jediné světlé místečko ve filmu zaplnila Renée Zellweger, přičemž bych s jistotou mohla tvrdit, že si Jim Carrey asi šlehnul před podepisování smlouvy. Avšak když to beru kolem a kolem.... Kdo může říct, že strkal své přirození do Cadillacu?

Zhlédnutí tohoto snímku mne přivedlo k zamyšlení... Nutné rozjímání nad nesmrtelností, po které někteří z nás tak touží, ale o níž netušíme, co vlastně obnáší, neboť stačí deštivý den a my nevíme co dělat. Zda je nesmrtelnost výhra či prohra? Vždyť právě proto, že je život tak krátký si musíme vážit každého okamžiku, každé chviličky. Proto je nám tak vzácný... Vždyť kdybychom byli nesmrtelní, ztratili bychom jedinou jistotu, kterou nám představuje smrt. Ztráceli bychom blízké, sami přežívali a cítili bychom se osamělí. I když o něco snesitelnější by bylo, kdybychom v tohle prokletí sdíleli s někým.Vynikající dílo Karla Čapka s úžasnou myšlenkou, jehož filmové zpracování rozhodně stojí za zhlédnutí. O ději samotném je zbytečné vyprávět, jelikož ten si každý musí „prožít“ sám. Vyzdvihla bych ale skvělé herecké výkony tak přesvědčivé a uvěřitelné. Přesto hodnotím čtyřmi hvězdami, i když k vyššímu stupínku chybí jen kousek...

Film umožňující nám znovu se přesvědčit, jak těžké je dospívání. Naskýtá se nám pohled do několika rodin, na různé formy vyspívání. Není jednoduché vyvinout se z kukly na motýla, o to více když se od společnosti něčím odlišujete. Hrdinové filmu Dvanáctiletí tuto podmínku splňují… Nejdou v závěsu jako stádo oveček, ale jejich cesty směřují proti proudu, i když by si sebevíc přáli, aby tomu bylo jinak. Chlapec se znamínkem přes půl obličeje, se snaží svůj handicap krýt maskou a stává se terčem posměchu. Nešťastnou náhodou je zabit jeho bratr a před jeho rodinou teď stojí otázka, jak se s bolestnou ztrátou vyrovná, přičemž on sám touží po pomstě… Dalším aktérem je tlustý chlapec, který se jednoho dne rozhodne změnit svůj životní styl a zhubnout, přestože ho v jeho rozhodnutí rodina vůbec nepodporuje… Jako poslední je nám představena dívka, která žalostně volá o pomoc. Potřebuje otce, jako náhradu hledá jiný užský vzor… Pozorujeme, jak se děti srovnávájí sami se sebou, zvedají si svá pošramocená sebevědomí, ještě nedozrálé myšlení, či způsob, jakým řeší problémy. Jak jsou kruté a zárověň tvrdé na ostatní. Otevírá se nám třináctá komnata, v níž ukrývá každý svá tajemství, tajný koutek z minulosti, kde hledají otázky na odpovědi. Podaří se jim překlenout most a opustit dětství? Jedno je jisté, nic nebude jako dřív…

Jako se poupátko rozvíjí z pupene, stejně tak se stejným způsobem vyvíjí i krásný příběh lásky dvou lidí. Unikátní Gwyneth Paltrow, jejíž okouzlující krása očaruje nejednoho muže, však touží po zcela jiném nápadníkovi. Jako každá romanticky založená mladá žena čeká na svého prince, který jí přinese střevíček a bude jí skládat nádherné básně o ničím nepřekonané lásce. I ona se jednoho dne dočká a dojde ke střetu dvou mileneckých duší, splynutí těl i myslí v jedno. Na scéně se nám prolínají veselé, ale i dojemné obrazy a střídají se překvapujícími. Nikdy není cesta k osudové lásce vysypána okvětními lístky, ba právě trny nás nasměrují k překonávání překážek a vytváří ještě větší touhu po milované osobě. Spalující vášeň milenců ve vzduchu šumí jako dopadající kapky, jenže nic není dokonalé. Přichází momenty rozčarování a jejich bláznivá láska musí čelit nepříznivým skutečnostem... Odpudivý Wessex, bezchybné kostýmy, tajemné pootevření oken do soukromí Williama Shakespeara, jednoho z nejúžasnějších dramatiků vůbec. Celkový dojem je dechberoucí, avšak je tu pár nedokonalostí. Nelíbil se mi výběr herce do hlavní role a mírně přeslazený konec, ale bez něj by to nebyla ta správná třešnička na dortu...

Jak pár větami přiblížit tuhle bláznivinu? Svéráz národního rybolovu aneb dokonalá reklama na vodku a jistá cirhóza jater. Smršť ulítlých scén, vtipných hlášek, nekonečných náhod a věčně nažhaveného doutníku pana generála. Pohodoví chlapíci, kteří mohou jen děkovat Bohu, že jejich vyvolený nápoj není pivo, protože to by to jejich „vypracovaná“ bříška setskramentsky odnesla. Překvapilo mne, jak si ze sebe Rusové dokáží udělat legraci a smekám... Povedený snímek mně dokonale padnoucí, na zlepšení nálady vyhovující:-)

Tedy, dnes mám docela smůlu na výběr filmů, ale možná jsem si tento kousek vybrala právě kvůli tomu, aby už konečně dostal puntík a zmizel z domácí filmotéky. Začátek je docela slibný a příběh celkem svižně plyne, co však přichází po smrti Alexandrovy přítelkyně a jeho následné proměně v ještě většího workoholika, je....nudné. V druhé části filmu dojde k přesunu o 800 000 let do budoucnosti, navíc pak přichází moment zásadní chyby, která mě dohnala až k lehkému selhání víček a následné vracení se do minulosti skoro o 20 minut:-) Co tak asi mohlo způsobit útlum? Stroj času nemá duši, je to jen taková prázdná skořápka bez života. Neměla jsem možnost se vžít do role hlavního hrdiny a přišla tak o příležitos projevit své (už opravdu výborně) natrénované povzbuzovací techniky typu : BĚŽ, UTÍKEJ, POZOR ZA TEBOU. Tvůrci sáhli vedle i co se hudby týče, ale co už teď naděláme? Na závěr bych ještě dodala, že film není taková hrůza a jako oddychovka s cílem dobře se prospat poslouží výtečně.

Těsně před projekcí Coenovic nového snímku mi v mysli zakotvila myšlenka, zda po skončení filmu nebudu sklesle mlátit hlavou o zeď. Vážení, nic takového se ale nekonalo.Už při prvních záběrech mi bylo jasné, že zřejmě nepůjde o typický humor, na který jsem od Ethana a Joela zvyklá a jak děj postupoval, cosi mi napovídalo, že nakonec budu velmi mile překvapená. Krajina vyschlá jako samo Chigurhovo srdce... Na scéně dsrňák s „pumpičkou“ v ruce, což je mimochodem převratný vynález, jehož šikovné funkce mi usnadní život, jelikož dost často zapomínám klíče... Pohled, připomínající ledový klid ve tváři mé uprchlé želvy Amálky, mi při různých odrazech světla naháněl i odlišný stupeň strachu. Hlas podobný rozevírajícímu se zipu mých starých riflí, se mi hluboce vryl do paměti. Mrtvoly vpředu, vzadu sázel jako zjara topoly, tudíž snad i proto jsem šerifovi a jeho spolupracovníkovi ťulpasovi přála, aby neměli tu čest se poznat. Děj se pomalu přesouval ke konci a na zem i nadále dopadala mrtvá těla jako shnilé hrušky... Když v tom mě napadla myšlenka, jejíž pointa by mohla dost zásadním způsobem ovlivnit můj budoucí život. Uvědomila jsem si, že budu muset být důslednější při výběru partnera, aby se nestalo, že bych brzy dědila a počet členů naší rodiny se výrazně zredukoval:-) První polovina filmu mě naladila tak, že jsem uvažovala i o 5*, ale druhá, slabší část mě postavila nohama pevně na zem. Viděla bych to tak na 75,5%

Koukám do své domácí filmotéky, když tu mé oko zachytí onen název. Už dlouho dobu jsem tento film odstrkovala, ale teď bylo na čase vzít ho na milost.... Jak já si teď vyčítám tuto přímo grandiózní chybu. Nejenže film byl děsný, on byl dokonce otřesný. Dialogy byly servírovány do placu jako na běžícím páse, aby se ubohý divák čtoucí titulky, nemohl věnovat ději, dá-li se mu tak honosně říkat. Upřímně lituji ty, co viděli film v dabingu nebo původním znění, jelikož přišli o možnost si alespoň procvičit čtení...Laciný humor by snad pobavil leda šestileté dítě, a to ještě v případě, že bych ho podplatila lízátkem. Série úrazů mi přišla natolik trapná, že jsem se zařekla a zahořkla k byť jen malému, zoufalému pousmání. Film nudný, přeplácaný, zbytečně překombinovaný a jediné, čemu jsem schopna uvěřit, je fakt, že tvůrce těsně před natáčením pustili z blázince.