_Berunka_

Křehký příběh o lásce na pozadí let padesátých, jenž se nám snaží přiblížit období vlády komunistů zase trochu z jiné stránky. Luboš, se svou naprosto nehodící se povahou pro tehdejší režim, je zatčen a uveden do žaláře na Pankráci. V nehostinných podmínkách místní věznice se jeho povaha rozhodně netlumí a jeho rebelství se i nadále projevuje hned v několika úsecích. Na scénu však přichází krásná Dana a s ní i mocná čarodějka láska, která Luboše okouzlí. Je vůbec možné, aby se na půdě tak odpuzujícícho prostředí rozvinul takový krásný a šlechetný cit? Před očima se nám vyvíjí milostný vztah, který oba mladí lidé krmí psaníčky a letmými pohledy. Něžné pouto lásky drží milence v jakési harmonii a díky němu je pro ně přežívání v úděsném prostředí snesitelné. Já se ptám, co je Kousek nebe? Snad kradmé okamžiky, snad možnost se alespoň na chvíli oprostit od zdí věznice s rudou hvězdou na střeše, snad pohled na blankytně modré nebe, nebo naděje, která umírá poslední.... Jeden z vynikajících filmů české kinematografie, jehož němé poselství mě na moment očarovalo.

Úvodní scéna na palubě houpající se lodi nastiňuje přesně, s jakou nestabilitou prožívá svůj vztah manželský pár s dětmi, který se společně vydává strávit prázdniny. Žena unavená stereotypem, věčným staráním se o domácnost, léčí svou vnitřní nenaplněnost utápěním se v alkoholu, nekonečnými večírky a častými flirty s Cadym. Manžel si jejích záletů všímá a trápí se nad vyhasínajícím vztahem. Ze všeho nejvíce jsou ale raněny děti. Dcera Janey vše bedlivě pozoruje a snad i proto je její vztah s matkou ještě chladnější... Děti trpí, protože s přirůstajícím napětím mezi rodiči, je péče o ně zanedbanější, ještěže vztah mezi sourozenci je na výborné úrovni. Měla jsem pocit, jakoby se Janey chtěla mermomocí vyrovnat své matce jak v kouření, nošení oblečení, tak ve flirtech s Cadym. Film sám o sobě nebyl nijak zajímavý, dokonce mi nepřivodil žádné emoce. Ve skutečnosti pro mě snad ani nemohl být více chladný. Kamera bravurně zachycuje krásy přírody, ale to je tak vše, co bych mohla vyzdvihnout. Co říct závěrem? Film nepotěší ani neurazí, toť vše.

Úsměvný příběh líčící problematické začlenění do společnosti. Jednou jsi nahoře, jednou dole... Tímto heslem se zřejmě řídí i Mamadi, africký student na Sorboně, který stejně jako jeho strýc utíká od nezaměstnanosti, nevzdělanosti a politického útlaku ze své země, aby získal lepší podmínky pro život. Nic není ideální a ve Francii nemá situaci nijak lehkou. Ztratí bydlení, práci a přítelkyni, je chudý jako kostelní myš. Nelehká situace ale střídá druhou a Mamadi dostává šanci. Získá slušné zaměstnání a po malých částkách vrací bytné nesplacený dluh za nájemné. Najde velkou sumu peněz a chystá se s kamarádem na cestu do Afriky. Jak už to ale na houpačce chodí, přichází moment klesání a po příjezdu do Burkiny Faso, zjišťují, že vše nepůjde úplně podle plánu. Protože je Francouz po cestě unaven, Mamadi ho ubytuje v hotelu .Recepční mu položí otázku : „ With light or without...?“ Záhy Franck zjistí, že v Africe na tom s elektřinou nejsou zase tak špatně:-) a v dalším poznávání černého kontinentu je pouze ve společnosti svého „světla“. Smůla se jim lepí na paty a peníze, které tak jednoduše získali, jsou jim zase stejně jednoduše ukradeny. Proč se zbytečně prudit? Však slunce svítí....

Režisér se snaží zachytit poměry na vesnici Guipúzcoa na přelomu 19. a 20. století, což se mu daří. Vyprávění bylo uvěřitelné a já neměla problém pobíhat v mysli po lukách a kopcích, nacházejíicích se v zeleném srdci Španělska. Ve filmu se prolíná historie země s baskickou kulturou a tvůrci nás seznamují s jednotlivými lidskými charaktery . Možná tak chtějí poukázat na samostatnost, o kterou Baskové už tak dlouho bojují, na jejich rozdílnost od ostatní části Španělska. Nádherné vypodobnění přírody, lehce plující příběh, u něhož mi délka filmu padla jako ušitá a krávy, které vše jen němě pozorují. Nechybí ani symbolika, která provází film od začátku do konce, z níž mne asi nejvíce zaujalo zachycení na první pohled mrtvého stromu. Příběh není nijak náročný, stačí se jen pohodlně usadit a nechat se unášet tóny dopadajících seker na dřevo.

Příběh, odehrávající se na ropné plošině uprostřed němého oceánu, plný hledání se a porozumění. Setkání s Hannou, hluchou dívkou, jejímž hlavním nepřítelem je čas, proti němuž tak usilovně bojuje, ve mně vyvolal cosi nepopsatelného. Nechce být zastižena byť jen chviličkou, ve které by se vracela ke hrůzným vzpomínkám. Její neúprosný zápas s časem je vypodobňován v několika scénách, kdy dívka dělá věci naprosto bezúčelně. Proč kostky mýdla vyskládané až příliš pečlivě? Proč následně po vyšití ubrousku látku vyhodí? Jen prázdný nudný život plný stereotypu a žalostného volání o pomoc, který mi přivodil zvláštní pocit na duši. Snad se ten druh prázdnoty přesunul i na mě, snad to byla lítost či náznak bolesti...Když žena dostane příležitost pečovat o popáleného a dočasně neslyšícího muže, nabídku ihned přijímá. Hanna, skoupá na slovo, jen málokdy odpoví zvědavému Josefovi. Je nám servírován intimní rozhovor, který jsem hltala plnými doušky a s nadějí hledala mezi řádky. Možná že právě handicap těchto dvou úplně odlišných lidí je natolik sblížil. Jako voda v moři, dál plyne i příběh dvou smutných postav, tak alarmujících lidských životů. Vyvíjející se vztah mezi nimi je křehký jako motýlí křídla. Odhalují svá tajemství, až nakonec zjistí, že by navzájem mohli zasytit ten citový hlad.

Snímek, díky kterému si vážím svého „písečku“. Syrová ukázka toho, že může být setsakramentsky hůř. Vidíme děti bez rodičů těžko se vyrovnávající z jejich ztráty. Sirotky, z nichž jen malé procento nepřišlo o nějakou tu končetinu. Ti, kteří musí pod vedením chlapce přezdívaného Satelit sbírat nášlapné miny, což tvoří jejich jedinou obživu a vystavovat se tak každodennímu nebezpečí. Jsme zavedeni do míst, kde děti obstarávají práci za dospělé, předčasně dospívají a jejich dětsví je nenávratně odváto. Do žil je nám městnána krutá realita, která není nijak příjemná. Jsme v zemi, kde je vysoká cenzura a cena informací je nevyčíslitelná....Na trzích se místo chleba a jiných obvyklých potravin prodávají zbraně viděné v rukou dětí častěji než-li hračka. Objevuje se zde dívka se sebevražednými sklony, kdy mi při vzpomínkách na krutost vojáků doslova naskakuje husí kůže. Při scéně, v níž se Satelit pokouší zachránit malého chlapce před nášlapnou minou, mi v žilách tuhne krev. Obyvatelům nezbývá nic, než naděje, jenže po příchodu amerických vojsk záhy zjistí, že se nic nezmění.

V plné polní jsou nám opět představeni Pat a Mat, borci v akci. Tentokrát je v televizi přenos důležitého fotbalového utkání, jenže co čert nechtěl, zlobí anténa. Obětavý Mat se s vervou pouští do oprav. Ale i mistr tesař se někdy utne a moc se mu nedaří. Co je horší...Pat se z nenadálé situace dostává do varu a nervózně pobíhá po pokoji, divže si infarkt neužene. Jak scénka dopadne se přesvědčte sami...Tolikrát mi v mysli proběhla myšlenka...Proč jen tato scénka patří mezi mé nejoblíbenější? Nyní přicházím s jednoduchým vysvětlením. Stejný tyjátr se totiž děje při sledování fotbalu u nás pouze s rozdílem, že na střechu lítám já:-)

Krásné dílo z prostředí města lásky prostě musí potěšit a zahřát u srdce. Protože pokud ne, tak jste beznadějný případ. Nahlížíme do tajů lásky z mnoha úhlů pohledu, ač nemuselo by se zdát, je každý naprosto rozdílný. Ocitáme se v kůži matky, která přišla o dítě. Jsme při tom, kdy muž znovuobjeví lásku ke své ženě a v dojemném příběhu o černochovi zjišťujeme, že nikdy nevíme, zda dnešní den nebude poslední. Osmnáct kratičkých ukázek z životů lidí, navléknutých jako korálky na niti.Vyprávění o vztahu mezi slepým chlapcem a začínající herečkou je dokonalou souhrou hudby a obrazu, koloběhu života. V tom, že tento vydařený snímek je neobyčejný, mne však utvrzuje zcela jiný příběh. Nic jiného než seznámení dvou mimů, postav, které jsou od společnosti tak odlišné. Pohled na svět mimy mě doslova okouzlil, především sálající optimismus a věčný úsměv na tváři. Co teprve ty cupitající nožičky:-)

Dílo, které si s divákem pohrává jako kočka s myší. Děj nás přenáší do období druhé světové války spolu s jejími hrůzami, utrpeními a smutnými lidskými osudy. Příběh o lásce, intrikách a lži je tak snadno uvěřitelný, že jsem se v závěrečných titulkách jen těžce probouzela ze sna, zjišťujíc, že se oči zalily slzami. Samotný závěr jen podtrhuje tuhle celovečerní nádheru. Nemohu ani opomenout soundtrack, který pro film ztvárnil Dario Marianelli, jehož tóny mne nejednou převáděly přes řeku bdění do království spánku.