Rover

Český divák se neubrání srovnání s klasikou od Zemana, která nad německou adaptací vítězí ve všech kategoriích. Krabat je neskutečně povrchní a nudný film - celá řada scén mi přišla jako předehra porna. Hudba: Annette Focks - Německu snad všichni schopní skladatelé odešli do USA. Hudba je velmi špatná, odpadový ekvivalent filmu.

Snímek na pomezí filmařského klišé, a to zejména v technických záležitostech. Režisér se učil v USA, kde získal i peníze na natáčení, a je to na filmu znát. Kombinace hraného filmu a dokumentu však sympaticky narušuje vyprávěcí strukturu, takže nechává diváka pozorného. Překvapí malebné etiopské scenérie, stejně jako severský závod psích spřežení. Hudba: Christian Meyer - patří k nejsilnějším atributům filmu. Je na pomezí post-rocku, ambientu a world music a klidně bych si poslechl i samotný soundtrack. Potěší pak Sigur Rós na závěr, i když dávají tušit přílišný zahraniční kapitál.

Netuším, co k tomuto "filmu" napsat. Pocta filmovému řemeslu? Stesk nad osudy tradičních biografů? Pocit vykořeněnosti po ztrátě zaměstnání? Jo, to tam asi všechny být mělo. Viděli jsme však totálně nudnou změť absolutně nezajímavých záběrů a obvyklé lidské činnosti v čele s velmi nehezkým hlavním "hrdinou", nad jehož odpudivostí a vlastně i neumětelstvím hrát se můžeme jen smát. Hudba: Eduardo Fabini, Macunaima, Leo Masliah - hudební doprovod filmu byl jednoduše řečeno šílený - obsahoval disharmonickou změť několika melodií a nástrojů, což nakonec na celém filmu působilo nejzajímavěji. Jedinou dobrou pasáž filmu má na svědomí rovněž hudba, a to opouštění zaměstnání za dramatické mnohohlasné písně.

Řemeslně bravurně zvládnutý snímek, na kterém mi mimořádně vadilo, jak tlačil na pilu. Snaha vyvolat v divákovi emoce je tak očividná, až to není hezké. Neustále někdo pláče, umírá, afektovaně řve, objímá se... Souhlasím, že předsudky a AIDS jsou velkými problémy současné Afriky, ale způsob, jakým nám toto téma tvůrci servírují, se mi líbil pramálo. Hudba: Ali N. Askin, Ian Osrin - je užitá velmi střídmě a zdá se, že brnkací trylky snad svou šablonovostí brzy nahradí burácející orchetrálky.

Nadpřirozenem okořeněný snímek řeší otázky vypořádání se s vlastní identitou v tradičně uvažující společnosti. Film je velmi citlivě natočen tak, že se můžeme přiklonit na stranu všech protagonistů, film tak nemá žádné záporné role. Prolnutí tradice a odlišnosti je v Proti proudu zpodobeno velmi přesvědčivě a emotivně silně. Hudba: Selma Mutal Vermeulen - brnkání na kytaru a na klavír se občas prolíná s tklivými smyčci. Hudba je vcelku podařená, její jednotvárnost je však časem únavná.

Nevím, co si o tom mám myslet. Možná to je jeden z filmů, který ve mně musí nějak dozrát, abych ho náležitě docenil. Což se možná děje... On má Strýček totiž docela dost zvláštní snovou atmosféru, která je v určitých momentech hodně jímavá (třeba sekvence s princeznou, i když jinak netuším, proč byla součástí filmu). Fajn je i celé ladění snímku do jakéhosi magického realismu, který vychází z tradic a náboženství Thajska - kloubí se tu budhismus a hinduismus (asi). Co se mi nelíbilo byli příliš okatě hrající protagonisté, a to, že velká část filmu byla jedna velká uspávací nuda. Hudba: ve filmu se vyskytují spíš všelijaký ruchy a dunění, což je v určitých momentech až rušivé a znepokojivé.

Jistě se mohu rozplývat nad "genialitou mladého tvůrce", ale pokud k filmu přistupuji objektivně, musím přiznat, že mě nijak zvlášť neohromil. Snaha být co nejvíce artový, cool, queer apod. je prostě moc očividná a často rušivá. Líbilo se civilní herectví a Xavierův obličej. HUDBA: je jednou z nejsilnějších stránek filmu. Obsahuje pouze převzaté písně, které jsou skvěle vybrané. Potěšilo mě především užití Pass This On od The Knife - tenhle song jsem si, bez ohledu na klip, vždy představoval v podobném snímku. Dolan využil i sólovou desku Fever Ray.

(1. a 2. řada)

Mám rád vcelku osobitý styl Sofie, takže je vcelku jasný, že se mi film líbil. Je fajn, že nic není sděleno polopaticky a celek se utváří postupně, aby náhle vyplul napovrch. Film pak končí právě včas a nechal mě příjemně ukolébaného a snad šťastného z drobného filmového zážitku. Barový tanečnice byly nejvtipnější :-) HUDBA: Phoenix - je jen málo režisérů, kteří dovedou pracovat ve filmu s hudbou tak, jak se mi to líbí. Jedním z nich je M. Mann, druhou Sofia Coppola. Hudba hraje prakticky jen reprodukované nebo živá, takže do snímku přesně padne. Trochu mě zklamalo, že režisérka poprvé nevyužila žádné písničky od Air, ale bohatě to vynahradila Sebastianem Tellierem na večírku, který od nich není zas až tak daleko.

(1. série 4*, 2. série 3,5*)