IvyH

Tak takovouhle bezduchou slátaninu jsem opravdu nečekala. Návod: Vystřihněte si Gerarda Butlera z filmu Ugly truth a vlepte ho sem, Jennifer Aniston si pro jistotu můžete vystřihnout z jakékoli její předešlé romantické komedie, k tomu domalujte pár pseudogangsterů, dopište pár siláckých řečí, nějak to poslepujte a leporelo máte hotové. Škoda jen, že vás za pět minut přestane bavit. Ano, to už tady bylo.

Reklama je prý navonělá zdechlina. O novém filmu Sherlock Holmes by se to dalo říct taky. Guy Ritchiemu se tentokrát svérázná akční jízda nepovedla a jeho výlet do Londýna 19. století vyznívá jako taškařice s ne příliš přesvědčivými digitálními triky (celý vyumělkovaný Londýn, různé přestřelky a souboje) a jediné, na co se tak dá dívat, je ústřední čtveřice hrdinů, samozřejmě s Downeym Jr. v čele. Zklamání však nepřekoná ani jeho brilantní analytické schopnosti a tolik opakovaná póza inteligentního rebela. Zevnitř navoněný a divácky podbízivý film, uvnitř mrtvo, jen nekonečné opakování sebe sama.

Jeden a půl roku snahy autorů vymanit se politickému nátlaku a poukázat na bezpráví v alžírské poušti se vešlo do pouhých osmdesáti minut promítacího času. Dokumentární pouť postupně střídá čtyři kontinenty a odkrývá čím dál víc nepříjemných pravd o politických i lidskoprávních poměrech v severní Africe. Většina scén je zvukově doplněna osobními zpověďmi obou tvůrců, a přestože chvíli trvá, než se v mnohovrstevnatém ději zorientujeme, snímek nás svou atmosférou a intimností všech výpovědí nakonec odzbrojí. Ano, tohle je opravdu jiný dokument, než na jaký jsme zvyklí. Ukradené životy se zkrátka bez zbytečného citového vydírání diváků či jakýchkoli moralizujících klišé snaží zachytit osudy lidí v alžírském uprchlickém táboře, aby už nebyly nadále ukradené...

Film z vojenského prostředí, kde hlavní postavou je žena, a nemá to žádnou pořádnou romantickou zápletku? Děkuji, Ridley Scotte! Demi Moore byla pro mě hrdinkou už tehdy někdy v deseti letech poté, co jsem film viděla poprvé. Film má rozhodně své mouchy, ale v momentě, kdy Demi zařve: "Vyhul si ho sám!", jde nějakých pár lehce prokouknutelných zvratů bokem... Protože, ruku na srdce, v Hollywoodu je snad všechno více či méně dobře odhadnutelné a vojenských dramat pro holky není nikdy dost.

Nevím proč, ale prostě nemůžu tomuto emerickému válečnému dramatu dát míň jak pět hvězdiček. Film mě chytl za srdce a doteď v něm zůstal. Zní to morbidně, ale se Smrtí, která čeká všude to byla láska na první pohled.

Časosběrný film, který získal Cenu Pavla Kouteckého je sondou do života pěti tělesně postižených lidí, kteří své mládí prožili v Jedličkově ústavu, aby se pak každý svou cestou pokusil osamostatnit a uplatnit se v normálním životě. Tito lidé byli odmítnuti jak svými rodiči hned po porodu, tak i společností - výrustali za komunismu, v ústavu izolujícím je od okolního světa. Přesto všichni zvládli svůj "návrat" do normálního života, mají rodiny i naprosto zdravé děti. Tomáš Šrdklant namixoval s velkou dávkou empatie (avšak bez jakéhokoli patosu) dokonalou mozaiku pěti osudů, výpovědi těchto "nevítaných" dětí se mísí s jejich dospělými já a každý má tak možnost sledovat společně s režisérem jejich cestu životem, jejich pokusy poznat své rodiče, jejich vztahy i nevztahy, jejich pocity. Jaké je to být uvězněný v takovém těle? Nevítaní ví. "Ptala jsem se, proč mám jednu nožičku zakrslou a zkroucenou, ale nikdo mi na to neodpověděl."

Komedie z Nového Zélandu. Dva naprosto ujetí hlavní hrdinové. Nebo vlastně nehrdinové. Eagle vs Shark je příběhem o vztahu dvou obyčejných outsiderů ("Do you wanna kiss now?" -"Yep." So they're kissing. "Do you wanna have sex?" -"Yep". So then they're having sex.), kdy celou dobu, co je sledujete, buď mlátíte hlavou do zdi, proč je ona tak strašně uťáplá a on takový arogantní debílek, nebo prostě přistoupíte na to, že Novozélanďanům to myslí jinak, a mlátíte se rukama do kolen, jak je to výborná komedie ze života. No tak si Jarrodova sestra se svým manželem ulítává na šusťácích a Jarrod ve svých 30-či-kolika-letech pořádá house párty v kostýmech s malými dětmi a plánuje odvetný souboj se svým šikanátorem ze střední školy, vždyť všichni máme něco....

Meryl Streep je, dá se říct, šťastně rozvedená, když v tom to zase zajiskří s jejím bývalým manželem Alecem Baldwinem a mají spolu románek. Do toho se objeví architekt Steve Martin a komplikace jsou na světě. Je to právě ústřední trojice hrdinů, která dává jinak celkem tuctové romantické komedii neotřelý nádech. Když k tomu ještě přidáte Meryliny úžasné (a krásné) dospívající či už dospělé děti, vznikne vám zajímavý příběh o rozvodu, dětech, rodičích a lásce v pozdějším věku. Tento film proto sice není pro každého, přesto tihle staří a neklidní (a bohatí) mají něco do sebe a kdyby film neměl dlouhé dvě hodiny, postavy nebyly tak provplánové (ať žijí škatulky) a konec nevyzněl do ztracena, bylo by to na hvězdičky čtyři. Takhle je k tomu jen slušně nakročeno.

Čtyři roky života na střední škole múzických umění. Jeden film, který vlastně nezačíná ani nekončí. V různých etapách studentského života je zachyceno pár nadaných středoškoláků, není zde jedna hlavní postava - těch, kteří se, i přesto, že někdy neví, co se svým talentem, snaží prorazit a najít své místo ve světě i ve škole, je tu spousta. Snad proto je těžké vcítit se do problémů aspoň jednoho z nich, ač film trvá přes dvě hodiny. Alanu Parkerovi však nejde tak o identifikaci diváka s postavou, jako mu jde o zachycení atmosféry tehdejšího mládí, prvních nadějích a pádů, prvních lásek, prvního střetu s krutou realitou. Příkladem budiž nejlepší scéna filmu: nespoutané taneční divočení v ulicích New Yorku na píseň Fame od Irene Cara. Výborný film o pár teenagerech, jaký to hřejivý protiklad oproti těm dnešním vyprázdněným karikaturám.

Velmi zajímavý, spletitý film, který však přesto, že ho točilo tolik odlišných režisérů, vyznívá velmi jednotně a koherentně. Snad je to tím, že některé postavy se prolínají, některé momenty jsou takřka totožné a New York je tak dominantní prvek filmu, že ono to prostě funguje. Ty příběhy nemusíte chápat, oni prostě jsou. Jde o to cítit to napětí, když se zlodějíček s francouzským přízvukem snaží sbalit sexy kočku a on do toho vstoupí její starší milenec... a ona ho nakonec kvůli tomu pseudoFrancouzuvi opustí... Jde o ten dlouhý moment, kdy čekáte, jak se vyvrbí vztah, který začal před pár sekundami tím, že další sexy kočka si potřebovala na ulici zapálit a jeden spisovatel měl náhodou zapalovač, a pak se ji on snaží kouzelně ukecat... jenže to ještě netuší, že ona je šlapka... Jde o ten dlouhý moment, kdy čekáte, jak se vyvrbí vztah, který začal před pár sekundami tím, že další sexy kočka si potřebovala na ulici zapálit a jeden postarší chlap měl náhodou zapalovač, a pak se ho ona snaží ukecat... jenže to ještě divák netuší, že ti dva jsou manželé. A pak vám prostě nedá, aby jste ještě hodnou chvíli po skončení filmu nepřemýšleli o fyzicky postiženém poslíčkovi v hotelu nebo holohlavé krásce vdávající se za ortodoxního Žida...