IvyH

Hlavní hrdina filmu Leonard Shelby trpí ztrátou krátkodobé paměti – nemá žádné vzpomínky na události, které se odehrály po vraždě jeho ženy. Leonardův cíl najít vraha své manželky a pomstít její smrt se tak vzhledem k tomu, že si nepamatuje události starší než pár minut, ukáže jako nelehký úkol. Nejenže tak Leonard podstupuje nekonečný proces rozpomínání se na to, kdo je a co se s ním stalo, ale i divák jakoby trpěl touto ztrátou paměti – musí se neustále rozpomínat na sekvence zobrazované retrográdně, aby si je mohl chronologicky seřadit a vytvořit tím kontinuální příběh. Film Memento je hlavně o zapamatovávání si. Při jeho sledování musí divák plně zapojit svou paměť a využít veškerých kognitivních schopností, aby dokázal pochopit to, co Leonard nedokáže.. Film ponechává prostor pro další debaty a interpretaci. Komplikovanou narací Memento vybočuje z tradiční škatulky hollywoodských thrillerů a stává se učebnicovým příkladem pouţití flashforwardů a retrográdní narace. Za úspěchem Mementa však nestojí jen zajímavá naratologická rovina, ale i režisérský talent Christophera Nolana a také herecký talent hlavních postav, které dodávají příběhu onu potřebnou citovou a psychologickou hloubku. Experimentováním s časem se Nolanovi podařilo ozvláštnit jednoduchou kriminální zápletku. Tento americký nezávislý film svou hrou s vypravěčskou technikou představil na konci 90. let stále nový směr, kterým se může kinematografie stále ubírat.

Film, který mě dokázal rozesmutnit už v první třetině. Neskutečně odvyprávěný, citlivý příběh, kde není špatný, nebo dobrý rodič, kde není jednoho viníka za rozpad manželství a kde prakticky není žádného vítěze sporu o péči o syna. Jeden ze smutně nejkrásnějších filmů, které jsem kdy viděla.

Colin Firth je sexy i v roli homosexuála, na rozdíl od těch jeho filmových zajíčků... Krásný příběh o jednom dni a nevyléčitelné samotě. Poučení: Nechoďte nazí, ale radši si dejte župan. Nikdy nevíte...

Přesně tak. Jeden dialog ještě nedělá z Blade Runnera hlubokomyslné dílo. Veškeré nosné myšlenky zazděny pod papundeklovými kulisami a umělým kouřem, viz například protetickou paměť u replikantů. Naštěstí jsem viděla Director's Cut, představa, že se dívám na původní verzi, která šla do kin a ve které je Fordovi přidán voice-over, je příliš absurdní - co by tak na plátně asi komentoval? "Teď se budu plížit. A za chvíli zahnu do prava." Film, který mě minul.

Další z řady snímků o outsiderovi v armádě. Nic, co bychom už někdy neviděli. A i ten James Franco mívá jinde lepší účesy.

První díl Před úsvitem jsem neviděla, Před soumrakem jsem shodou okolností byla nucena shlédnout dvakrát během jednoho dne, kupodivu ani jednou mě to nenudilo, naopak. Ethan Hawke a Julie Delpy se znovu osudově setkali a během těch necelých dvou hodin si stihli říct víc, než vůbec chtěli. Jednou se chci na tento film podívat s přítelem a říct si: "Jsme lepší pár než oni." Což ale bude zatraceně těžké.

Film, u kterého plakalo celé Turecko.

Po zhlédnutí traileru jsem čekala něco ve stylu Bournea, na to se však film ukázal být až příliš romantickým. Nečekejte zde vysvětlení, jak to teda s tím Adjustment Bureau funguje, nečekejte žádné červené šaty na Emily Blunt, jakými se pyšní na plakátě, nečekejte zde Morgana Freemana v roli Boha (díky bohu), nečekejte od konce nic více, než pár scenáristických pomrknutí na až příliš digitální střeše (řekla jsem příliš?). Film je krásně nablýskaná pohádka o mladém politikovi a nadějné tanečnici, která může fungovat opravdu jen v rovině science fiction. Čtyři hvězdičky za poctivé řemeslo. I toho je potřeba.

Mikulášovy patálie jako by byly francouzské Bylo nás pět, mající větší potenciál právě kdyby se film přeměnil na seriál. Jistá epizodičnost vyprávěcího stylu sice evokuje roztříštěné dětské vyprávění a může byt u snímku o dětech opodstatněná, bohužel rámcový příběh o tom, jak se Mikuláš snaží zabránit svým rodičům, aby mu dali mladšího brášku, nedokáže věrohodně pojmout všechny zápletky v něm obsažené. Přesto jsem ráda, že moje milovaná dětská knížka neztratila nic na své vtipnosti ani ve filmové adaptaci. A nechci se tu rozplývat nad roztomilostí malých Francouzů, ale Maxime Godart není nic jiného, než jejich prototyp.

Mladý turecký učitel Emre je státem poslán vyučovat na základní školu do malé kurdské vesnice. Děti ve třídě však neumí mluvit turecky a Emre zase kurdsky. Dokument zachycuje roční "soupeření" dvou jazyků na jednom místě, tvůrci se však přitom vyhýbají jakémukoli hodnocení práce učitele či snahy dětí. Není zde žádný voiceover či rozhovory s účinkujícími, Emre nám své pocity sděluje přes jeho telefonáty matce, ze kterých vyznívá jeho beznadějnost, ale i trpělivost s dětmi. Z asi třiceti dětí ve třídě (a vlastně i v celé škole) pak blíže sledujeme čtyři z nich, jejich pokroky v turečtině i jejich první pokusy psát a číst. Nelze popsat všechny motivy, které jsou v dokumenty obsaženy; prostředí kurdské vesnice, cizí jazyk, chudoba obyvatel a samotný přístup dětí a učitele dělá z filmu neobyčejnou sondu nejen do vzdělávacího procesu Turecka, ale i do kurdské otázky... Z debaty s režisérem jsem se dozvěděla, že z dokumentu byla vystřižena například scéna, ve které turecký učitel mlátí jedno dítě po hlavě knížkou, vystřiženy byly i všechny záběry, na kterých je vidět, že spousta dětí chodí do školy bosky. Většina dětí film nemohlo zhlédnout, protože dosud neumí turecky. Jeden z hlavních dětských protagonistů se z vesnice odstěhoval a nyní pracuje na bavlnovém poli. Avšak právě bez těchto scén a dalších informací si dokument zachovává své, dejme tomu pozitivní, vyznění.