Slarque

Naprosto průměrný válečný film. Postavy jsou pietně jednorozměrné, situace přehledně rozdělená na hodné a zlé a válečná akce probíhá pouze v závěru. Japonci mluví občas po svém, častěji anglicky (i mezi sebou). Joseph Fiennes hraje hlavně umírajícího na malárii, Connie Nielsen je pouze na ozdobu, alespoň Benjamin Bratt a hlavně James Franco dokázali své postavy trochu oživit (50%).

Pierce Brosnan jako agent MI6, který ojede, co potká. Nebylo to tu už? Alespoň nemá povolení zabíjet a hraje spíš sám za sebe než za Anglii. Zajímavější je Geoffrey Rush v roli krejčího, kterému jeho lži přerostou přes hlavu. Škoda, že se tvůrci nerozhodli, zda chtějí natočit vážný film nebo komedii. Takhle se to občas trochu tluče.

Jak je zřejmé z názvu, film je postavený na dialozích. Ty jsou naštěstí parádně vybroušené a nejenže mají hlavu a patu, ale člověk se z nich mnohé dozví o protagonistech a dokonce někam vedou. Auteuil i Darroussin předvádějí perfektní herecké výkony. Režisér naštěstí věděl, že nenatáčí rozhlasovou hru, takže (nejen jejich) rozhovory dokázal celkem nápaditě oživit. Není to žádný milník kinematografie, ale za pozornost to rozhodně stojí.

Martin Lawrence je na zabití (jako ostatně prakticky pořád), Steve Zahn nejspíš nevěděl, že mělo jít o komedii. Dennis Dugan je natolik schopný režisér, že zvládl natočit i slušné množství akčních scén tak, aby se u nich diváci zbytečně neprobouzeli.

Julia Stiles i Larisa Oleynik sice vypadaly dobře, ale „humor“ této „komedie“ mi připadal mimořádně nevtipný. I díky tomu mi nakonec nejživější a nejlepší připadla scéna s muzikálovým vyznáním Heatha Ledgera. Jestli tohle je film pro teenagery, tak kdykoli zapřu, že jsem mezi ně někdy patřil.

Tenhle dokument nebyl ani zdaleka tak zajímavý, jak jsem čekal. Dílo předního architekta je opravdu v mnoha ohledech pozoruhodné, ale jeho syn zjišťoval, kdo byl jeho otec a jeho úhel pohledu tudíž byl natolik osobní, že mě spousta dojemných rodinných pasáží spíše otravovala. Nakonec jen trochu lepší průměr.

Další z mnoha příkladů komedií, které jsou chvílemi vtipné a chvílemi romantické. Od okamžiku, kdy se Josh Hartnett zamiluje, kdykoli se na plátně objeví Shannyn Sossamon, jde okamžitě veškerá legrace stranou. Proč? Vždyť existují mraky snímků, ve kterých se romantika a vtip nevylučují. 50%, nahoru jdu s bodováním za květinovou erotickou scénu bez sexu.

Letní remake Snowboarďáků mě moc nenadchnul. Holky sice vypadají velmi dobře, soundtrack je také opět povedený, Jiří Mádl už kámoše Kotka herecky strká do kapsy dávno, ale dokud nebude film mít nějaký pořádný scénář, je to pořád málo. Semtam se objeví nějaká ta humorná situace, ale čím dál víc mi to připadá jako film POUZE pro puberťáky. Škoda.

Zajímavý krátký dokument o ještě zajímavější české písničkářce. Radůza vypadá naprosto civilně, neškrobeně, nekašírovaně, na nic si nehraje. Její hudba sice není zrovna mým šálkem kávy, ale je natolik různorodá, že se jím nakonec i může stát.

Režisér bruslil na sakra tenkém ledě, a kdyby cokoli odfláknul, dostal by to určitě parádně sežrat. Základem je hrstka dobře napsaných postav a jednoduchá zápletka, která uvolní všechny negativní emoce nastřádané nesmyslně dlouhým přetvařováním se ve jménu pozitivismu. K tomu přidejte pár opravdu hodně černých gagů a máte takový malý velký film (90%).