Slarque

Ne náhodou si Ridley Scott odvezl z Cannes cenu za nejlepší debut. Příběh dvou důstojníků Napoleonovy armády, pro které se vzájemný souboj časem stal posedlostí. V době, kdy už sami nevědí, proč se vlastně bijí, působí jejich rivalství absurdně. Keith Carradine i Harvey Keitel zvládli své role bravurně. Snad ještě parádnější je podmanivá krása obrazu (90%).

Tragikomicko-poetické podobenství o dvou náhodně se seznámivších kamarádech a jejich životě po skončení druhé světové války. Tenhle film mi kupodivu nepřišel tak výrazně výtvarně stylizovaný jako jiné Jakubiskovy snímky. Výborná ústřední dvojice Pavelka a Polívka (90%).

Stephen Sommers vzal šablonu, která se osvědčila u obou Mumií, a narval ji obsahem spíchnutým z klasických hororů Universalu ze 30. let. Máme tu hrdinu (Jackman), hrdinku (Beckinsale), humornou figurku (Wenham) i nadpřirozeného padoucha (Roxburgh), ale z nějakého důvodu to dvakrát dobře nefunguje. Silvestriho hudba do toho také jen neustále akčně duní. A konec je jednoduše pitomej. Pro našince jako bonus je tu pár nesmyslů typu Karlův most v Budapešti, ale to dojem taky nevylepší.

Velice zajímavý film o ženách, které se vzepřou barbarským tradicím, které už stály příliš mnoho lidských životů. Muži, kteří na nich lpějí, pak vypadají jako přežilý anachronismus, který se brání pokroku jakýmkoli způsobem (občas i směšným). Silný příběh sice občas scénáristicky trochu zaskřípe, ale naštěstí je to poměrně zručně natočené a rozhodně to stojí za vidění.

Parazitování na odkazu geniálního Friedkinova hororu pokračuje prequelem. Vzhledem k pohnutým okolnostem jeho vzniku těžko říct, komu by se měl omlátit o hlavu. Stellan Skarsgård se celkem snaží a ani režisér si nevede nejhůř. Na druhé straně máme ale neuvěřitelně pitomý scénář a trapné triky (obzvlášť digitální hyeny byly vyloženě k smíchu). Bát se není čeho a je to dlouhé...

Dá se to brát jako bizarní hudební film, ve kterém se sešli Elton John, Queen Latifah, Wyclef Jean, Willie Nelson, Xzibit a další. Horší možností je, dívat se na to jako na rodinnou komedii. Ta kromě střelené zápletky nabízí jen dalšího směšného padoucha Christophera Walkena, dvojici neschopných policistů, snesitelnou porci morálních ponaučení a hudební čísla, u kterých se budou nejspíš děti nudit. Tedy pokud místo na Večerníček nekoukají na MTV a neumějí dobře anglicky.

Naprosto průměrný válečný film. Postavy jsou pietně jednorozměrné, situace přehledně rozdělená na hodné a zlé a válečná akce probíhá pouze v závěru. Japonci mluví občas po svém, častěji anglicky (i mezi sebou). Joseph Fiennes hraje hlavně umírajícího na malárii, Connie Nielsen je pouze na ozdobu, alespoň Benjamin Bratt a hlavně James Franco dokázali své postavy trochu oživit (50%).

Pierce Brosnan jako agent MI6, který ojede, co potká. Nebylo to tu už? Alespoň nemá povolení zabíjet a hraje spíš sám za sebe než za Anglii. Zajímavější je Geoffrey Rush v roli krejčího, kterému jeho lži přerostou přes hlavu. Škoda, že se tvůrci nerozhodli, zda chtějí natočit vážný film nebo komedii. Takhle se to občas trochu tluče.

Jak je zřejmé z názvu, film je postavený na dialozích. Ty jsou naštěstí parádně vybroušené a nejenže mají hlavu a patu, ale člověk se z nich mnohé dozví o protagonistech a dokonce někam vedou. Auteuil i Darroussin předvádějí perfektní herecké výkony. Režisér naštěstí věděl, že nenatáčí rozhlasovou hru, takže (nejen jejich) rozhovory dokázal celkem nápaditě oživit. Není to žádný milník kinematografie, ale za pozornost to rozhodně stojí.

Martin Lawrence je na zabití (jako ostatně prakticky pořád), Steve Zahn nejspíš nevěděl, že mělo jít o komedii. Dennis Dugan je natolik schopný režisér, že zvládl natočit i slušné množství akčních scén tak, aby se u nich diváci zbytečně neprobouzeli.