Fifer

Zatímco celovečerní queer romance už se mi zajídají -těch filmů o coming outech už je prostě moc, už z toho nelze dělat hlavní zápletku- tak tahle krátká gay romance (animák) o dvou chlapcích ze základy je skvělá. Film zde: https://www.youtube.com/watch?v=2REkk9SCRn0

Neříkám, že jsem se nezasmál, ale bylo mi to doporučeno fanoušky Cimrmana, a tak jsem celkem zklamaný. Ta parodie mi přijde taková obyčejná až troškovská, nic chytrého ani promyšleného jsem v ní nenalezl.

Jako portrét doby je to přínosné. Ačkoliv to samozřejmě více vypovídá o době než o uměleckém talentu režisérky. Je tam všechno: disco, móda, mladí čeští herci, skvělé taneční kreace a do toho nekonečně pseudo-hloubavé debaty o dnešní zkažené mládeži. Myslel jsem, že Rosák byl mimoň až v Riskuj. Marek Vašut roztáčející break-dance na kapotě embéčka je nezapomenutelný.

Blbé je, že kdo Němce zná, tomu ty kamerové experimenty nepřijdou ničím nové, známe ty filmy, kde je použil. Co lze ocenit, jsou ukázky z Němcovy Proměny, kterou točil pro německou televizi - ten film bych chtěl vidět. Ale to všechno bych bral, kámen úrazu je věčný voice-over. Voice-over je totiž ta nejméně invenční metoda, je to pravý opak Němcovy hravosti. Je škoda, že velký experimentátor zvolil zrovna tento způsob vyprávění. Abych to shrnul: není to žádný průšvih, ale nic, co by stálo za vidění. Raději si přečtěte tu knihu (Nepodávej ruku číšníkovi), zdá se, že na sklonku života byl Němec lepším spisovatelem než režisérem. Zamrzí taky, že opominul svůj vztah s Martou Kubišovou a Ester Krumbachovou.

Čekal jsem hloupé akční béčko, dostal jsem dé a scenárista byl šimpanz nebo Trump. Možná to psali spolu.

Nolan chtěl natočit realistický prožitek války obyčejných pěšáků. Záměrně rezignoval na dramatické oblouky a vývoj postav. Povedlo se mu to, ale oslavné recenze nesdílím. Logicky jsem si k postavám nenašel vztah a film mi přišel poměrně dlouhý na tak krátkou stopáž. Je to výborné řemeslo, ale nic, co by se zapsalo do historie. Každý to má rád jinak. Já se rád nechám omámit příběhem postav.

Na Helgeho Samotu jsem čekal asi 5 let, než ji konečně vysílala ČT. Helge ji rád nemá, byl totiž nucen změnit konec na povinný komunistický happyend, což logicky bral jako svoji osobní prohru. Jelikož Helgův Stud považuju za mistrovské dílo, hodně jsem se těšil. Navíc jsem četl i předlohu Ivana Kříže, která je dobrá. Je však vidět, že se Helge teprve hledal. Pochopitelně je potřeba brát v úvahu kontext: jsme v roce 1959 a velikáni nové vlny se teprve hlásí na FAMU. První opravdový umělecký snímek přijde v roce 62 (Slnko v sieti). Helge rozehrává souboj komunistů se sedláky, aniž by příliš jednoznačně stranil komunistům, což je v roce 59 veliká odvaha, která ho mohla stát kariéru. Nicméně zápletka z knihy není podána dostatečně věrohodně: Helge jakoby úplně ignoroval fakt, že s mocí přichází i „přátelství“ okolí. Hrdina Martin se stane předsedou a dokáže navzdory vzpurnému lidu postavit vesnici zpátky na nohy, ale lidé ho přitom nesnášejí. Martin má moc a moc láká lidi, logicky by tedy měl i své příznivce a nápadnice, jeho vyloučenost a ostrakizace nedává příliš smysl a není moc věrohodná. Takže motiv Aničky, která neví, zda si může vzít komunistu, je rozehrán příliš mdle a divák příliš nechápe, proč si tedy Martina nechce vzít, když celou dobu nestála o nic jiného. Dalším dobovým neduhem je tklivá hudba ve všech melodramatických momentech – to už je dnes manýra, která „tahá za uši“. Ale teď ke kladům: odvážné politické téma, výborní herci (Pántik, Hrušínský a Lohinský) a krásná příroda moravské vesnice. V neposlední řadě je to výborné nářečí většiny herců, to jsem snad v českém filmu od té doby nezažil: tradičním neduhem valašských a moravských filmů je fakt, že hlavní postavy hrají čeští herci, kteří nedokáží mluvit nářečím, což narušuje autenticitu prožitku. Pántik je Slovák, ale přesto či právě proto, nářečí zvládl.

Krásná, pomalá, post-apokalyptická dystopie. Die Antwoord nezní jen z repráků, ale režisérka se zřejmě inspirovala i výtvarnou stylizací. Děj je klasický a vlastně dost přímočarý, ale to nevadí. 5% dialogů, 95% misanscéna. Perfektní soundtrack. Jedinou nevýhodou je, že režisérka nenalezla vlastní rukopis. Je to mix Rodrigueze (Od soumraku do úsvitu), a Mad Maxe.

Na IMDB má film dobré hodnocení, takže jsem tajně doufal, že by mohlo jít o skrytý klenot režiséra, který "předběhl dobu" a nebyl pochopen, ale není tomu tak. Navíc každý, kdo si přečte obsah zde na ČSFD nebo příběh Dorothy, už bude vědět zápletku. A nic jiného příběh nenabízí. Eric Bana jako manžel postupně magoří a magoří a Dorothy se od něj odcizuje. Bana nehraje špatně, inspirace byla zřejmá, například tu jsou dvě samomluvné scény u zrcadla (Taxikář), ale jeho postava postrádá kouzlo De Nirova Taxikáře či Nicholsonova blázna z Osvícení. Bob Fosse natočil několik vynikajících filmů, jeho poslední snímek ale můžete s klidem vynechat.

Parádní nářež. Člověk občas zapomene, že Lynch je také malíř, tak nám to 8.dílem připomněl. David si maluje a divák nechápe. Naprosto bezdějová 50minutová jízda časem a uměleckými epochami, ano je to onanistické a možná lehce manýristické (což je ostatně také umělecký směr), ale mě to bavilo. Němý film, Georges Méliès a jeho Cesta na měsíc, impresionismus a surrealismus, atomová bomba, Hiroshima, 50. léta v USA, vinyl, noir estetika, to všechno v jedné šílené koláži a Nine Inch Nails k tomu jako vkusný dezert. Samozřejmě, kdyby takovej byl každej díl, tak na to kašlu, ale Lynch umí diváka povodit, takže se zase vrátí k zápletce -tedy v tom lychnovském slova smyslu, hihi.