Bluntman

NA HRANĚ ZÍTŘKA má velmi pozitivní ohlasy z domova i ze zahraniční, v nichž se dokola opakuje to stejné: údajně je patrný vliv videoherní estetiky a jedná se o inteligentní sci-fi. Pochvalná hodnocení ale nemají vyargumentovanou dvojici uvedených tvrzení. Jako kdyby stačil jediný styčný bod s videohrami v podobě "nesmrtelnosti", získávání skillů a utkání se s final bossem, což je ale princip příznačný i pro žánrově spřízněné počiny, které jsou staršího data, než se staly videohry populárními a byly z nich přebírány konkrétní postupy. Jako kdyby pro inteligenci postačilo, že protagonista nemá hlavu jenom na nošení helmy, kterou si v bojišti stejně sundává. (Hodnotící adjektiva stejně málokdy něco znamenala, takže "inteligentní" může být cokoliv, pokud je mu to přisouzeno - a vypovídá to hlavně o těch, kdo taková označení volí.)_____ Potíž s novým akčním sci-fi thrillerem s Tomem Cruisem je v tom, že není ozvláštňující, pokud jste už viděli nějaký snímek (anebo četli knihu, případně hráli hru atd.) s časovou smyčkou, kde by se události fikčního světa přepisovaly, aniž by vedly k vytvoření alternativní reality. Paradoxní je, že maximální vypravěčska efektivita, kdy je každý motiv dříve či později využit, může svou rezignací na jakoukoliv narativní komplexnost či satirický významový přesah působit mezi současnou ambiciózní blockbusterovou produkcí ozvláštňujícím "způsobem"._____ Nároky (alespoň některých diváků) se ovšem spolu s čím dál tím větší sofistikovaností vysokorozpočtových hollywoodských snímků posunuly, a tak NA HRANĚ ZÍTŘKA představuje zklamání. Má dobře odhadnutelný vývojový vzorec, a tak nemůže překvapovat jako GO od stejného režiséra (Douga Limana), kde se dohromady splétalo několik osudů postav. Má vyprávění omezené na ústřední postavu a pohrává si s mírou vědění a spolehlivostí některých poskytnutých informací, což je příznačné pro scenáristickou tvorbu Christophera McQuarriea. Žel je vyprávění vysoce komunikativní, a tak jsou zvraty snadno prokouknutelné (když se řekne, že záporák ví a dle toho taktizuje, nepřekvapí, že tomu tak je). Navíc to způsobuje nedostatek napětí, jelikož dopředu víme, co kde hrozí, nebo nebezpečí přijde nečekaně, a tak neni ani čas někomu fandit a uvažovat, jak by rozehraná situace mohla asi dopadnout._____ O zábavnou letní jízdu se jedná, protože akce je nápaditě inscenovaná a osobní linie odvislá od utvoření vztahu sympaticky potlačovaná, ale akční sci-fi thrillery i blockbustery jsou někde jinde než NA HRANĚ ZÍTŘKA. Tomuhle stylu odzvonilo, protože mu - jak výstižně poznamenal jeden zahraniční kolega - chybí hrana.

X-MEN: BUDOUCÍ MINULOST je nejlepším příspěvkem do x-menovského universa a zároveň nejlepším snímkem ve filmografii původně indie režiséra Bryana Singera. Mohl bych následující řádky věnovat vymezení díla vůči jiným (předchozím mutantským dobrodružstvím, předešlé Singerově tvorbě), abych extatické hodnocení předchozí věty prokázal._____ Pak bych nejspíš psal, že BUDOUCÍ MINULOST je povedenější než PRVNÍ TŘÍDA. Na rozdíl od ní se vypravěčsky nerozpadá, postavy mají svou jasnou funkci v celkovém systému a významově se zvládá vztahovat jak k uměleckým dílům (reflexe žánrových schémat a stylistických postupů období, do kterého je příběh zasazen), tak i skutečnosti (hnutí za občanská práva ostrakizovaných společenských skupin). V porovnání s X-MEN 2 má BUDOUCÍ MINULOST vyrovnanější tempo a není natolik významově návodná (viz často citovaná věta "Zkoušel jsi nebýt mutant?" jakožto doklad toho, že jde o gay film a mutanti jsou zástupným symbolem pro homosexuály)._____ Především je ale z hlediska stylu nesmírně opojná, přestože předchozí filmy režírované Singerem až na několik montáží (každému nejspíš utkvěl v paměti závěr OBVYKLÝCH PODEZŘELÝCH a NADANÉHO ŽÁKA, že?) nebyly nijak výrazné. V tomto se přitom v úvodní čtvrthodině vytváří návaznost napříč časem a prostorem na základě podobných prvků v záběrech, později se mění formáty i kamery (užití šestnáctky) a stylizace koresponduje s tím, jak dle vzpomínek vypadala americká kinematografie 70. let._____ Byla by ale při vší komparaci škoda nevyjádřit se k nejčastější výtce, která na adresu mutantské týmovky padá. Je pravda, že první dva díly dopomohly k docenění komiksových adaptací jakožto svébytného žánru, jenž si zaslouží uznání. Stály mimo jakékoliv vývojové trendy, a tak je poněkud od věci vytýkat tento fakt BUDOUCÍ MINULOSTI. Už proto, že zapadá do obou dominujících poetik spojených s komiksovými adaptacemi. Je jak "marvelovkou", protože je místy sebeironickou pastiší jiných uměleckých děl a dobových postupů, tak "nolanovkou", zakládající si na vztažení komiksu k uznávanějším žánrům (politický thriller, útěkářské drama ad.) a vyjadřující se ke společenské problematice._____ BUDOUCÍ MINULOST je v linii v (ehm) minulosti zasazena do 70. let, kdy probíhaly protesty o zrovnoprávnění diskriminových skupin, a to zejména žen a homosexuálů. Obojí přitom kongeniálně spojuje do osoby Mystique (jíž se podřizuje i vyprávění, protože dílčí i větší strukturní body jsou odvíjeny od ní), jež prochází vývojem, který má mít obecnou platnost vzhledem k současnosti. Je to poprvé, co X-Meni nejsou filmem pro buzeranty vyznávajícím politiku asimilace (začlenění do společnosti, první dva díly se k tomuto přikláněly), ale queer snímkem stavícím se na stranu progresivnějšího a radikálnějšího názorového spektra žádajícího afirmaci (uznání jinakosti). A je to poprvé, co některý z příspěvků do x-meního universa není "gay", ale - v nejlepším slova smyslu - queer. Možná tato evoluce série je tím, co vadí spíš než údajná poetická vykořeněnost.

GODZILLA je nihilistický blockbuster, který dá zakusit existenciální tíži o váze titulního stvoření. Více v kritice.

AMAZING SPIDER-MAN 2 si povýšenecké odsouzení, založené na srovnání s předchozími i očekávanými superhrdinskými dobrodružstvími, nezaslouží. Přece jenom je určen pro o něco mladší publikum a svým odklonem od poetiky temných komiksových adaptací dostatečně vyčnívá z daného produkčního cyklu. Neznamená to ale, že právě proto by měl být brán na lehkou váhu, protože je překvapivě vypravěčsky i významově nápaditý, aniž by pozbýval soudržnosti. Více v recenzi.

V květnu mají premiéru dva nové české filmy, přičemž jeden z nich rozhodně stojí za návštěvu kina... a Olmerův návrat jím (nejspíš) není. HANY není typický HEČ (Hezký Český Film), přestože jde o místy vtipnou podívanou se stylizovanými dialogy, za nimiž se ale skrývá dobře odposlouchaný způsob vyjadřování určitých generačních a třídních skupin. Je také formálně výlučným, ale rozhodně ne divácky nepřístupným dílem, jehož - s výjimkou epilogu - zdánlivá jednozáběrovost není tím největším náporem na udržení pozornosti. Rytmu je dosahováno jednak auditivními flashforwardy, které člení dění do jednotlivých aktů, jednak pečlivě načasovanými příchody nových postav (v první půlhodině jsou nové postavy uváděny na scénu zprvu po sedmi minutách) či variacemi stylu (přechod ze steadicamu na ruční kameru ve zlomovém okamžiku v první hodině, který je zároveň příkladem díky postprodukci "neviditelného" střihu). Překvapivě na pozornost náročnější je vyprávění s několika protagonisty, které střídá ohniska zájmu, je uskupeno do vzorců a má metafikční rozměr. Rozhodně ale nejde o nic nepřístupného, protože sebeuvědomělé pasáže jsou v tomto velmi návodné (pokud Foll v cameo roli hovoří o A - B - A1, jde zároveň o strukturu na sebe navazující trojice scén, kdy v první je spor mladého páru /A/, v druhé je odbočka ke starší generaci s vysvětlením /B/ a ve třetí se dostáváme k dalším partnerům v krizi /A1/). A zmiňovaný metafikční rozměr není nic, co by stíralo hranice mezi klasickým a uměleckým vyprávěním, pouze umožňuje významům volně putovat a nabývat nové podoby (symbolika hnijícího království je, doufám, více než jasná, že?). Epilog pak tne do živého, když ukáže, že postavy obývají uzavřený mikrokosmos, z kterého nejsou schopni vystoupit ani umělci, kteří na tento problém svými díly poukazují. Více v exkluzivní kritice.

Pilot FARGA je ozvláštňující tím, že oba coenovské přístupy (příčinně provázanou sérii černohumorných epizod a spíše umělecky odvyprávěnou a žánrově obtížně kategorizovatelnou tragikomickou existenciální nálož) spojuje do jednoho soudržného celku, jenž nejvíc potěší ty, kteří mají filmografii bratří nakoukanou horem spodem. Více v recenzi pro FilmServer.

Po prvních novinářských projekcích se ozývaly názory, že CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA je nejlepší "marvelovkou". Z Fáze I ho ale překonávají AVENGERS , kteří jsou formálně opojnější (protože jsou soudržnější), a z Fáze II IRON MAN 3, který je důmyslněji odvyprávěný (protože většina dění je Starkova ne zcela spolehlivá retrospektiva). S velkou mírou nadsázky by se chtělo napsat, že pokračování nejpatriotičtějšího superhrdiny z marvelovského universa je alespoň nejlepším filmem o skoro stoletém panicovi, který na místo randění s kolegyní z práce honí svého bývalého přítele, s nímž měl blízký vztah založený na bázi dominance a submisivity._____ Sarkasmus a podvratné queer čtení - které se nabízí, jelikož film nenaplňuje normy klasického vyprávění - ale není fér. Přece jenom je CAPTAIN AMERICA s původním podtitulem WINTER SOLDIER třetí nejlepší marvelovkou (po Avengers a Iron Manovi 3), která potěší hlavně znalce hollywoodské kinematografie. Zatímco první díl byl stylizován do podoby retra napodobující a zároveň odhalující postupy americké válečné propagandy 40. let, druhý díl svou inspiraci čerpá především z thrillerů napříč filmovou historií. (Nechme stranou, jak se vztahuje k blaxploatacím, když dvě výrazné afroamerické postavy projdou vývojem a upomíná se v dialozích i na soundtracku k jednomu kultu, protože na tato béčka se u nás málokdo zaměřuje, přestože v USA může jít o způsob oslovení jednoho segmentu publika.)_____ CAPTAIN AMERICA přejímá vzorec vyprávění o neprávem obviněném muži na útěku (což je příznačné pro hitchcockovky 50. let), který zasazuje do širšího rámce nedůvěry vůči počínání státních institucí (což je příznačné pro paranoidní thrillery 70. let) a zabývá se snadnou dostupností veškerých informací a ztrátou identity v digitální éře (což je příznačné pro bourneovky a následovníky). V thrillerech je přitom napětí obvykle vytvářeno tím, že víme víc než protagonista, což v tomto případě tak úplně neplatí. Kombinace několika poetických tradic jednoho produkčního žánrového cyklu proto funguje spíše na úrovni jednotlivých scén obsahujících pomrknutí pro zasvěcené (všechny odkazy mířící k sedmdesátkám, zejména ironický casting Roberta Redforda), než že by obstála s ohledem na celek (některé zvraty jsou předvídatelné a ne vše do sebe zcela logicky zapadá)._____ Nesoulad se projevuje i na rovině stylu, a tak spíš než o nedostatek jde o (sebe)vědomou strategii díla. Míchání odlišných způsobů snímání, čerpající z různých kinematografických tradic, je nemálo opojné. Poučenému divákovi snad nebude vadit, že za bílého dne po Chrisi Evansovi nejde práškovací letadlo jako tehdy po Cary Grantovi, ale "letoun", přičemž akce je dokonale přehledná díky dominanci polocelků a celků. Znalý člověk se pousměje tomu, že rozmístění postav v předkamerovém prostoru a jejich snímání zpoza objektu (skla) upomíná na éru, které vládli idealističtí policisté a novináři, nikoliv superhrdinové. A není třeba být pamětník, aby roztřesená kamera, dezorientující rychlý střih, zvuk vytvářející kontinuitu a bližší rámování v kontaktních soubojích i přestřelkách dala vzpomenout na agenta bez minulosti._____ CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA je nápodoba snažící se překonat své předobrazy (sprostým slovem se tomu říká "pastiš"), ale dělá tak formou hry na velmi vysoké úrovni. Hry s vyprávěním, které vedle proměňujícího se počtu protagonistů a způsobu uspořádání je rozprostřeno napříč několika médii. Do prequel komiksu ustanovujícím téma (např. zpochybňování autorit) i formální postupy (jako záchrana na poslední chvíli) rozvíjené dále ve filmu, jehož vyústění bude mít dopad na vysílaný seriál AGENTS OF S.H.I.E.L.D. Hry se stylem, kdy akční scény jsou i přes svou záměrnou podobnost pokaždé jinak natočeny a pořád přitom mají pevnou funkci ve vyprávění, protože je v nich příčinně rozvíjena proměna charakteru Kapitána Ameriky (v návaznosti na způsob jeho boje a vztah ke kostýmu a štítu jako symbolu). Hry, za kterou se ale něco skrývá, protože vede k poznání a jasně formulovanému stanovisku ohledně nedávných afér s WikiLeaks a NSA. Vyprávění a styl, dvě strany jedné mince, kterou nemá smysl si házet, protože černobílé dělení na "panna" a "orel" se smazává.

NOE je ambiciózním projektem. Střetává se v něm studiový blockbuster zúročující trendy poslední dekády s autorským přístupem obsahujícím postupy známé z předchozích režisérových děl. Mísí se v něm několik žánrů, přičemž ten odpovídající biblické epice je určen pro sjednocení naplňovaných a/či podvracených vývojových vzorců. Vypráví mj. o vyprávění a jeho odlišných výkladech. Potíž je v tom, že i když jde v dílčích ohledech o pozoruhodné dílo, nefunguje jako celek a některé prvky jdou velmi obtížně dohromady._____ Aronofského poetika se projevuje u montážních sekvencí, které mají přemostit delší časový úsek, v subjektivizaci vyprávění důsledným užíváním nejprve hlediskových záběrů a později snových projekcí a při závěrečné konfrontaci, při které je zesilován efekt přestříháváním mezi několika ohnisky zájmu (na palubě a v podpalubí). Jeho rukopis se ale tře s požadavky na klasické hollywoodské vyprávění, protože selhává ve vytváření prostorových vztahů srozumitelných pro diváka a v profilaci postav, které jsou motivovány pouze s ohledem na potřeby vyprávění a na zdrojový text, nikoliv realisticky._____ Zdrojovým textem je míněn Starý i Nový zákon, protože nejde pouze o adaptaci příběhu o Noemově arše, nýbrž kombinaci hned několika biblických narativů (o vyhnání z Ráje, o Kainovi a Abelovi, o Sodomě a Gomoře, o Noemově arše...). Přitom z hlediska žánrového zařazení není Noe ani tak biblickou epikou, jako spíš ve své první polovině kombinací fantasy a katastrofického filmu a ve druhé postkapokalyptického díla a filmu o pomstě. A to zastřešeno rodinným dramatem. Činí přitom několik odvážných voleb, když u fantasy části rezignuje na prokreslení fikčního světa (jelikož ten si ve stávající podobě nezaslouží nic jiného než zkázu), v katastrofické pasáží na místo trikových atrakcí klade důraz na traumata přeživších jedinců a nenaplňuje vzorce postapo a revenge flicku, protože ty slouží pouze jako katalyzátory pro hodnotové střety protagonisty/antagonisty s druhými._____ Lomítko bylo použito záměrně, protože vyprávění strukturované podle proměňujících se cílů Noema z něj za polovinou z protagonisty učiní antagonistu. (Je tomu uzpůsoben i jeho vzhled a způsob inscenování v předkamerovém prostoru, v obou případech evokující krále Kaina, jenž byl jako záporák vykreslován předtím.) A z vyprávění naplňující a zesilující vzorce fantasy a katastrofického bijáku (na potopu dojde, na střet lidí s nadpozemskými bytostmi taktéž, a to najednou) se stane vyprávění o vyprávění (o orálně předávaných příbězích ovlivňujících lidské jednání podle toho, jak odlišně jsou každým interpretována)._____ Snímek se tak rozevře do široké interpretační šíře bavící svou podvratností (např. mnohými zmiňovaný kreacionistický komentář o vzniku Země, který je doplněn obrazy přitakávajícími evoluční teorii lidstva). Hřeší ale tím, že vypravěčská nejednoznačnost ústí do nezvykle dlouhého a nepatřičně působícího epilogu, ve kterém je vše zbytečně dovyprávěno a významové přesahy jsou sděleny explicitně ústy postav. NOE tak v posledních deseti minutách vyblil bibli, a to i s vaničkou (archou).

U FROM DUSK TILL DAWN: THE SERIES se Rodriguez, vnímaný jako eklektik vršící za sebou jednotlivé atrakce do nesoudržného celku, ukázal být nápaditým vypravěčem pohrávajícím si s chronologií a nahlížející na jednu a tu stejnou událost z více perspektiv. Podrobné zhodnocení pilotní epizody v recenzi.

Více o tom, proč mě Čeští lvi neserou a čím se HOŘÍCÍ liší od dosavadních nejvíce ceněných titulů, ZDE.