Bluntman

V pátek 25. 11. 2016 ve věku devadesáti let zemřel Fidel Castro, o kterém Putin řekl, že "ztělesňuje vysoké ideály politika, občana a patriota upřímně přesvědčeného o správnosti toho, čemu zasvětil život". Před třinácti lety o Commandantem natočil dokumentární portrét Oliver Stone, který to tehdy schytal zleva i zprava. Nyní je tvůrce, označovaný za černé svědomí Ameriky, kritizován za fikční biografii SNOWDEN o whistleblowerovi, o kterém Putin řekl, že je to "podivný, idealistický chlápek, který je v Rusku v bezpečí"._____ Časté výtky ohledně toho, že SNOWDEN na rozdíl od většiny Stoneových filmů není relevantním komentářem k dnešku, potažmo je překvapivě krotký, a že navzdory stylistické excesivnosti jde o nezvykle přehledné a umírněné vyprávění, jsou mimo. Stone vždy s postavami pracoval spíše jako s typy než s psychologicky definovanými jedinci, protože mu slouží k demonstrování určité teze o společnosti. SNOWDEN je o zklamání z víry v demokratický systém (představovaný jak bushovskou jestřábí politikou, tak obamovskou lživou nadějí v lepší zítřky), a tak ani nevypráví o přerodu patriotického republikána v liberálního "extremistu" díky aktivistické ženě, ale o muži mezi dvěma ideologiemi představovanými dvěma vedlejšími postavami (viz stejné schéma používající WALL STREET, WALL STREET: PENÍZE NIKDY NESPÍ, ČETA, DIVOŠI)._____ Jinak Stoneovi šlo vždy o jasnost, srozumitelnost a přehlednost vyprávění (snad až na U-TURN a do jisté míry DIVOCHY, kde ale v obou případech aktualizoval noirovou poetiku), zatímco blbnul se stylem. Převážně umělecky motivované stylistické postupy (různé typy kamer a filtrů, kombinace hraných a dokumentárních pasáží, střídání makrodetailů a větších celků, významotvorné montáže...) ozvláštňují stoneovsky typické nechronologické a místy nespolehlivé, zato dlouholeté hollywoodské tradice ctící vyprávění. Kdo od Stonea čekal něco jiného? A kdo vůbec věděl, že Castro byl včera ještě naživu?

Proč si myslím, že WESTWORLD revitalizuje zprofanovaný pojem quality TV, jsem se rozepsal v kontextové a analytické kritice pilotní epizody.

„Běžte se na novou pohádku Strašidla podívat. Je to báječné pohlazení, budete nadšení jako já,“ řekla Lucinka Bílá a už zapomněla dodat, že jde o pohlazení... ocelovou trubkou... po hlavě. O STRAŠIDLECH panuje názor, že jsou nejlepším Troškovým filmem za víc než dekádu, což je ovšem stále hodnocení z kategorie "lepší být umlácen velkými gumovými robertky než ocelovou trubkou". Právě to, že STRAŠIDLA nejsou z hlediska stylu až tak diletantská jako dvě výrazné Troškovy trilogie, je na nich nejhrůznější. Zastírají tím zdegenerovanost všeho ostatního. Nechám stranou, že sloučení dvou tradic české kinematografie (normalizační vorlíčkovsko-macourkovské pohádky jakožto únik a taky trochu úlitba režimu a devadesátkové privatizační komedie s prvky komunální satiry) je nesmyslné už v samotném základu, potažmo při nejlepším těžce zpozdilé._____ Hlavním problémem není nesmyslné skloubení dvou poetik či rezignování na zcela základní pravidla vyprávění (utnutí v polovině závěrečného aktu, wau, žádný konflikt, týjo) a výstavby děl, ale amorálnost celku, vydávaná právě za to pohlazení. Přitom šťastný konec (spoilery, ofkóz) pro řadu ústředních postav spočívá v tom, že (a) vodník se dá dohromady s ženou, jejíhož manžela utopil (a ona o tom ví a je s tím za ok); (b) čarodějnice se vrátí ke svému manželovi hejkalovi, kterého opustila kvůli milenci, přičemž manžel žije dál v omylu o ženině návštěvě vzdálené příbuzné; (c) potomkovi čarodějnice a hejkala a jeho kamarádovi-sígrovi jsou prominuty tresty a hrozící vyloučení, když řediteli seženou lektvar na zapůsobení na jednu z učitelek; (d) víla se dá dohromady s úředníkem, ale odmítá potrestání režiséra divadelní hry, který se jí snažil znásilnit, protože chce dál hrát v divadle; (e) znásilnění (!) babičky je ponecháno nevyřešené, pouze policista, který odmítl ono znásilnění řešit a tzv. mamá se vysmál, zůstává přeměněn na kocoura a držen v zajetí babičkou._____ Na druhou stranu je to svět, ve kterém lidé i strašidla neposlouchají nic jiného než rádio Impuls a informace získávají z Parlamentních listů, děti nejí nic jiného než Pribináčka a nikdo nečte nic jiného než Sedmičku apod. plátky. Vlastně si umím představit, že v takovém světě a pro lidi s daným mentálním obzorem začínající Parlamentními listy a končící Sedmičkou je tohle přijatelné pohlazení, protože předsudky je třeba potvrzovat._____ Něco pozitivního: STRAŠIDLA nejsou až takový estetický a morální teror jako divácky úspěšnější ŘACHANDA.

Jistoty jsou v životě nejdůležitější. Dalík do vězení nenastoupil (ok, tak na konec překvapivě ano), Babiš v rámci předvolebního xenofobního populismu zašel až k popření holocaustu (ok, tak prý se jenom nepřesně vyjádřil a nezná rozdíl mezi pracovním a internačním táborem) a Steven Spielberg zrežíroval další výborný film, byť se u nás OBR DOBR na rozdíl od zahraničí nedočkal příliš příznivé divácké a kritické odezvy. Mezi nejčastější výtky patří, že jde o špatně odvyprávěný počin, potažmo že závěr není kompatibilní s (pohádkovým) zbytkem. Důvody těchto dvou nesmyslných kritických připomínek jsou dle mého následující._____ OBR DOBR (THE BFG) není skutečně odvyprávěn jako jiné rodinné spielbergoviny (E.T. - MIMOZEMŠŤAN, HOOK, případně i ten JURSKÝ PARK). Na místo příčinné provázanosti jednotlivých bloků upřednostňuje uspořádání typické pro poslední spielbergoviny (LINCOLN, MOST ŠPIÓNŮ). Staví na paralelismech na rovině vyprávění (střídání holčičí a obří perspektivy, rytmizující prozkoumávání obou světů) i stylu (různé typy svícení pro každý svět, delší záběr kontinuálně sledující hrdinku v ohrožení každou cca půlhodinu). Propojuje spíše jednotlivé motivické (od postav odvislé - klukův kabátek, holčičí deka, veganská obří pochoutka a pití...) a na nich napojené tematické (od významu odvislé - slabší by se neměli nechat požírat silnějšími, humanistické řešení situace) linie. Celou dobu to přitom nezapomíná být nesmírně hravé, blbnoucí s perspektivou (3D efekt, nadhledy a podhledy, průchody mezi světy, running gagy založené na odlišné velikosti apod.), odkazující se na jiné Spielbergovy snímky (E. T. - MIMOZEMŠŤAN, 1941, BLÍZKÁ SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU, INDIANA JONES A POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA, JURSKÝ PARK, ZTRACENÝ SVĚT, ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA...) a reflektující tvorbu (kinematografických - viz stínohra) snů._____ A ten poslední akt? Spielberg vždy kombinoval několik poetických tradic, za jejichž slučování byl mnohdy kritizován (naposledy nejvýrazněji asi za spojení artového štafetového způsobu vyprávění se stylem klasických hollywoodských děl ve VÁLEČNÉM KONI). V OBR DOBR to je od Dickense odpíchnuté a z Dahla vycházející fantasy (ba že pohádka - na to se příliš soustředí na definování fikčního světa) s britskou fraškou (královský dvůr). Kompatibilní to je nejenom díky stejné zemi původu obou kombinovaných tradic, ale i pro zužitkování všech předtím nastíněných tematických (např. povstání proti větším, ale mírovou cestou, rozumná domluva mezi lidmi různých národností i velikostí), motivických (např. kabát jako připomínka ztracené osoby i dlouhodobého problému s lidojedy...) i narativních (např. chytání snů a jejich šíření) otázek. Jinak: OBR DOBR je další spielbergovskou okamžitou klasikou a dosavadní převažující výtky vychází pouze z necitlivosti k filmové formě a neznalosti poetických tradic. Jeden z kinofilmů roku 2016.

Filmová adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? letos slaví padesát let od svého uvedení v kinech. Při té příležitosti společnost Warner Bros. snímek s patřičnou péči uvedla na (modré) nosiče pro domácí kino, a tak stojí za připomenutí, proč i po těch pěti dekádách zůstává tím nejlepším, co Mike Nichols zrežíroval.

MOST ŠPIÓNŮ je na jednu stranu pozitivně přijímán jako pastiš, která je oceňována za napodobování vypravěčských a žánrových vzorů z dob klasického Hollywoodu, na druhou stranu je kritizován jako retro, které je archaické a za svůj dobový kabátek skrývající, že v podstatě nic relevantního nesděluje k současnosti. Ani s jedním ze dvou převládajících názorů nesouhlasím a v Blu-ray kritice rozebírám, proč je poslední Spielbergův počin pozoruhodným experimentem s konvencemi klasického Hollywoodu a jak díky onomu subtilnímu vymezení se vůči jistým kinematografickým normám něco "sděluje" o žité skutečnosti.

CREED bitvu s ROCKYHO odkazem neprohrál, protože není pouhým těšitelem fanoušků původní série, který by nepřinášel do sportovního (boxerského) subžánru nic nového. Dané zhodnocení jsem rozvedl a vyargumentoval v kritice filmu a jeho BD vydání.

V čem je NEVĚSTIN OTEC navzdory předpokladům (žánr, černobílá kamera) stejný jako ostatní celovečerní snímky Vincente Minnelliho a v čem je jiný (a ve výsledku vlastně lepší) než remake HLAVA RODINY, píšu v recenzi při příležitosti Blu-ray vydání na tuzemském trhu.

"V místech, kdy film nesmlouvavě rve velkou černou mambu do chřtánu bělošské historie, je pouze zneklidňující a zábavný. V místech, kde subtilně a soustavně pracuje s odkazem (kinematografickým, skutečným), není hrozný, ale naopak výborný," píšu v kritice pojednávající o tom, jak OSM HROZNÝCH reviduje skutečnou i kinematografickou historii. A v Blu-ray recenzi se vedle zhodnocení disku samotného zamýšlím, proč poslední tarantinovka schytala negativní ohlasy i ze strany některých příznivců a příznivkyň Tarantinovy tvorby.

DEN NEZÁVISLOSTI: NOVÝ ÚTOK je přesně tím, v co člověk doufal, že bude. A zároveň potvrzuje obavy, které je možné v souvislosti s pokračováním po letech mít. Co přesně znamenají obě floskule, se dozvíte v této kontextové kritice, v níž rozebírám, v čem pokračování není oproti jedničce již ozvláštňující, v čem v porovnání s ostatními současnými velkofilmy ozvláštňující je... a proč jsou elitisti ve svých (nad)interpretacích tak mimo.