Bluntman

Při zvolení Klause prezidentem jsem si říkal, že jedno funkční období to člověk nějak přežije. Při zvolení Klause prezidentem do druhého období jsem si říkal, že horší to být nemůže, aby pak po něm nastoupil Zeman. Chci tím dát najevo, že mě život přivykl na "velký špatný", ale nic, zdaleka nic mě nepřipravilo na CATS (2019). Z pozitiv po zhlédnutí se dá zmínit leda to, že už mi nevadí hrozící třetí světová válka, protože nic nemůže být horší než filmová adaptace broadwayského muzikálu v režii Toma Hoopera._____ Při otočení vnímání lze CATS ocenit, ovšem nikoliv jako muzikál, nýbrž jako eco-horor, ve kterém zvířecí monstra neohrožují lidské postavy, nýbrž publikum v sále. Zjevně jsme zavedeni do světa příběhu, ve kterém Dr. Moreau proměnil všechny lidi na zvířata, přičemž děti na myši, dospívající na šváby a dospělé na kočky - a jelikož dochází potrava v podobě odpadků, kočky žerou myši a šváby. Jako publikum jsme neustále vyváděni z míry nejenom ukázkovým tzv. uncanny valley (jak to někdo výstižně nazval, "výsledek je vskutku děsivý, jako snapchatový filtr stvořený Davidem Cronenbergem"), ale i narušováním veškerých norem. Prostředí se střídá, velikost objektů se proměňuje, postupuje se od jednoho vystoupení k dalšímu, ale vyprávění je nahodile organizováno jednou zjevováním se antagonisty, jindy hlavní číči, z uzavřených prostor a v nich se odehrávajících pěveckých vystoupení se najednou stává videoklip, postavy se náhodně objevují (doslova se snáší z nebes), poté nevysvětlitelně mizí, kočky si svlékají kočičí kostým, pod nímž jsou zase kočky, některá nosí kočičí kožich, jiné mají lidské ruce s hodinkami, další zase boty.... Všechno je nestálé, jediným vykoupením je touha všech po smrti, včetně publika v sále. Hooper své vyvádění diváků a divaček z míry filmařskými volbami (umísťování herců nikoliv do zlatého řezu, ale spodního kvadrantu v KRÁLOVĚ ŘEČI, dlouhými a detailními záběry se zpěvy v autentickém prostředí v BÍDNÍCÍCH) dovedl k dokonalosti, a proto dávám 88%, 9/11 a přeji tomu 666 diváků v českých kinech._____ P. S. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji drinking game, kdy si koupíte mléko a napijete se pokaždé, kdy někdo řekne nebo zazpívá "jelicall". Raději si na projekci vezměte psa, házejte na plátno CDčka s Taylor Swift, povzbuzujte postavy sborovým mňoukáním apod. Tohle vážně není ve své době z počátku nedoceněné mistrovské dílo, jakými jsou na znalce béček z třicátých až padesátých let cílící ROCKY HORROR PICTURE SHOW či satira Hollywoodu SHOWGIRLS. Tohle jsou do skutečnosti převedení muzikáloví PRODUCENTI, jejichž jevištní verze se dostala do kin, akorát zpívajícího Hitlera nahradily kočky.

Ode dneška je díky Netflixu dostupná na monitorech počítačů a tabletů geriatrická gangsterka (či močopudný mafiánský movie, jak chcete) pojednávající o okolnostech vedoucích k zavraždění americké verze Josefa Středuly. Na české obdobě streamovací služby se dá dočíst, že jde o kritiky uznávaný film, na agregátoru recenzí se zase člověk v jedné ze záporných dočte, že IRČAN je jako dlouho zadržovaný prd důchodce, který po dobu tří a půl hodin zamořuje pokoj bez oken, ve kterém je člověk zavřený._____ Já bych po zhlédnutí prosil víc takových stařeckých pšouků, protože bych v tom pokoji vydržel klidně i tzv. na Vachka, tj. minimálně dvakrát tak dlouho. IRČAN je pro lidi, kteří znají žánrové spřízněná - gangsterská, mafiánská - díla a jsou dobře obeznámeni se Scorseseho filmografií, a tak mohou (d)ocenit, jak zde pracuje s pro něj příznačnými prvky, postupy a motivy v návaznosti na divácká očekávání a témata jako ohlížení, stárnutí, přesvědčení, zrada, odpuštění, smíření. Pamatujete na dlouhé jízdy uvádějící nás do členitého prostředí? Takovou snímek začíná... a zavádí nás do domova důchodců, ve kterém se nám titulní postava zpovídá. Máte rádi rychle stříhané montáže na nějaký dobový hit? Jsou zde, ale rozvolněné, prokládané zcizujícími promluvami, a hudbou značící konkrétní dobu než něco s okamžitou přehratelností na Spotify. Tohle je totiž Scorsese autentický, spojující prostředí se společensko-ekonomicko-politickými vlivy, kladoucí důraz na hodnověrnost předkamerového prostoru a nasvěcují scénu ideálně bez nepřirozených zdrojů. Očekáváte, že roztržka mezi dvěma rivaly, ve které nechybí ani utahování a vyfuckování někoho, povede k okamžitému násilí, potažmo že auto po otočení klíčku vybouchne, nebo manžel bude náladový a násilný, dostávat se do sporů se ženou, nikoliv dcerou? Film tyto a další znalosti používá proti publiku, což je nejvíc patrné na trojici po sobě následujících sekvencí odkazující k MAFIÁNŮM, TAXIKÁŘI a KMOTROVI. To vše proto, aby na konec onu finální ránu ze ZUŘÍCÍHO BÝKA, ve které jsou tlumeny zvukové efekty, roztáhl na poslední hodinu a uštědřil ji nezapomenutelným způsobem. Ať dlouho žijí geronti (někdejší novohollywoodští spratci), kteří mají problém s tělesnými funkcemi, než budou prdět jenom do hlíny.

"Ti zmrdi se nikdy nepoučí." - Sarah Connor

Nechci vynášet hodnotové soudy, zda-li je BLÍŽENEC dobrý film. Rozhodně je ale v mnoha ohledech pozoruhodný. Je výlučný, protože nespadá ani do jednoho z mnoha trendů ve fikční sci-fi za posledních dvacet let: nereflektuje společensky závažné otázky (klonování je otázkou minulosti), není myšlenkovou hrou (klonování je zjevné, žádné další překvapení), neimituje jiná umělecká díla, nemá ani neobvyklou výstavbu vyprávění, nerozprostírá svůj příběh do více médií a platforem pro budování komplexního světa příběhu. V téhle vykořeněnosti dá vzpomenout na Smithův blockbuster JÁ, ROBOT, ve kterém na konec šlo hlavně o prezentování trikové technologie (zcela digitální postava)._____ Nejblíž má však k HULKovi od stejného režiséra (Ang Lee), protože i v něm to nejomšelejší možné vyprávění - mladší agent jdoucí proti starému hozenému přes palubu - a téma vztahu otců a synů je pouze záminkou k formálnímu experimentování. 3D HFR neškodí, že je podobně jako onen klon hyperrealistické, protože tohle není hobití trilogie, kde bychom se měli nořit do fantazijního prostředí. Práce s přirozeným svícením scén, delší dialogové i akční scény kladoucí důraz na hereckou expresivitu detailními záběry obličeje, hlavně v první polovině velká hloubka ostrosti se zaostřenými všemi plány - to (plus další nezmíněné) jsou všechno velmi nevšední postupy přinášející netradiční zážitek. Je BLÍŽENEC povedený? Nevím, má ale řadu zajímavých filmařských voleb, že za zhlédnutí v kině - ve verzi 2K, 3D, 60fps (na původních 120 u nás žádný sál není vybaven, ve Státech jenom necelé dvě desítky) - stojí.

Obšírněji k TENKRÁT V HOLLYWOODU (dále jen TvH). Kdo chce krátkou verzi komentáře, tak: věta z konce HANEBNÝCH PANCHARTŮ ("I think this just be my masterpiece!") mohla zaznít i v závěru 9. Tarantinova snímku, který pro mě nebude tím nejcinefilnějším (PANCHARTI) ani nejoblíbenějším (JACKIE BROWNOVÁ), nýbrž nejsofistikovanějším. Pokud bych měl psát kritiku či tematický text, nazval bych to superčtenářsky přívětivě jako "Oddalované zakončení, tenze a aliterace". Míněno je tím to, že (poznámky, zatím po jedné projekci):__________ 1.) Tarantinova poetika spočívá v oddalování, vyplňování toho žánrového a vyprávění posouvajícího odbočkami a zdánlivými nadbytečnostmi (gangsteři si povídají o běžných věcech, pomsta je klikatá a plná nečekaného, za druhé světové se dbá na přípravu a pití/jezení, před záchranou milované z otroctví je nezbytné si vydělat a přijít s komplikovaným plánem, o své falešné identitě musí osmička druhé ukecat), které jsou tentokrát zužitkovány až po hodině (např. agent, znalost lidí z ranče) či dvou (např. krmení psa, komentář k super/hrdinství a proměně ze záporáka na klaďase). TvH je v tomto mistrovské: flashbacky, fokalizované sekvence, flashbacky ve flashbacích, pasáže s prolukami a s přechody z jednoho bodu do druhého - a v těchto redundantní prvky na rituály společenské (společné sledování, pokec s novými lidmi) a kinematografické (zakládání pásu do promítačky, způsob natáčení, podmínky a jednání během sledování, příprava na sdílený zážitek)._____ Oddalování, roztahování a nadbytečné by bylo manýrou, kdyby nevedlo k požadované emocionální reakci vycházející z pnutí, jenže: TvH staví nejenom na pnutí spočívajícím ve znalostech událostí oné osudné noci (před ní i třeba v použité hudbě, kdo jí produkoval a s kým se znal), a tudíž jako vždy u Tarantina k oddalování propuknutí v násilí, ale i v tenzi na dalších rovinách snímku jako celkového systému.__________ 2.) Tenze žánrová: jde o western, ve kterém westernový hrdina (a jeho kaskadér) čelí zastaralosti, jenže v Hollywoodu roku 1969, kde na místo silnic a aut novou dobu značí hudba z rádií, nápisy uváděných titulů, způsob nasazení i recepce (a kontextová znalost je nezbytná pro pochopení tematické roviny, jinak to je jako sledovat western a nevědět, že stavba železnic a auta značí příchod nové doby). Zároveň jde o metafikci, jenže nepracující se zažitými vzorci (vzestupu a pádu, vzestupu na úkor jiné a odchodu, postupného pádu s definitivním koncem). Plus jde o generační záležitost, ve kterém na konec nejde o střet dvou generací, nýbrž ideologií - a vtip je v tom, že...__________ 3.) Tenze formy: western, užívající řadu postupů westernů televizních a klasických filmových, je zároveň (!) natočen jako flák novovlný (víc teda Lelouch než Godard, páč retro a vztahy, poflakování se s postavami) a novo(novo)hollywoodský (rozvolňování vyprávění, střídání hledisek, sebeuvědomělost vyobrazovaného, hudba a média jako způsob vztahování se postav ke světu příběhu a definování světa příběhu podle médií, tříštění kontinuity poskočnými a ostrými střihy, černým obrazem, dialogovými háčky vedoucími nejdřív k odbočce, zvukovými můstky náhle utnutými...). Pnutí je očividné i v konkrétních volbách souvisejících se stylem: od montáží, které srovnávají vycházející a upadající hvězdu, přes práci s více plány a předkamerovým prostorem, kdy před postradatelným hercem je billboard či plakát upomínající na dobu jeho hvězdnosti, až třeba k hudbě, která pro mužskou dvojku znamená nástup nové generace a kontrakultury, zatímco pro ženskou začínající hvězdu může konotovat hrozbu smrti, jelikož poslouchaná píseň byla produkována tím, koho chtěl Manson původně zabít._____ 4.) Tenze vyprávění, které není síťové (byť postupy využívá: členění do bloků, směřování ke zlomové historické události jako úběžníku, média provazující oddělené linie), ani jenom nestřídá tři hlediska, nýbrž je založeno na aliteraci. (Aliterace je původně literární figura, kdy se opakují stejné hlásky/skupiny hlásek). Jasně, mohlo by se psát o tom, jak nápaditě se pracuje s tzv. paralelní narací založenou na dvoukolejné cestě dvou postav (a tím, že jedna postava jsou tentokrát dvě), ale to by vyžadovalo přílišné prozrazování.__________ Aliterace: 3 dny, 3 postavy, 3 variace téhož (navracející se krmení, navracející se hrozba Mansonovy "rodiny", navracející se společné sledování...; zkoušení si role před natáčením, její mrvení při natáčení; kupování knihy zfilmované manželem, ale s jinou herečkou, a čtení knihy hercem, jehož úpadek motivy paperbackového pulpu reflektují; natáčení televizního westernu v roli padoucha unášejícího dívku, návštěva westernového ranče s konfrontací se skutečnými padouchy...). To dosvědčuje, že TvH fakt není ani epizodický, ani nostalgický počin - a kdo to tvrdí, je egomaniak, který svými projekcemi znásilňuje audiovizuální dílo, jemuž nerozumí a nikdy neporozumí. Například celý druhý den je poučenou disputací nad různými podobami kinematografického aparátu/dispozitivu (tj. samotné filmové produkce, projekce, instituce, propagace, sociálních a psychologických vlivů). Směřuje se ke spojení klasického a postklasického otevřením vrat a splynutím postupů (westernové i altmanovské záběry na lidi z nadhledu a zpoza domů). Média jsou u Tarantina sociální lubrikant.__________ 5.) Nevede to k happy endu, protože navzdory tvrzení ostatních tentokrát nejde o revizonistické dílo. Nic se - s ohledem na skutečnou historii - NEPŘEPISUJE, jelikož se VPISUJE, což je odlišná textuální praktika: žádná změna, leda oddálení, žádná tvorba vlastních děl (PANCHARTI) či kritika někdejších (DJANGO), jenom začlenění existujícího do nového kontextu (Rick v několika snímcích a seriálech). (Pokud se něco přepisuje, tak žánry a očekávání s nimi spojené, protože takto metafikce, např. ZRODILA SE HVĚZDA, postklasické westerny, např. DIVOKÁ BANDA a BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, nekončí.) Stejně se pracuje s řadou intertextuálních odkazů, u nichž nejde o to znát pouze "je" (zápletku, tvůrce, motivy, témata, hudbu, typy postav, konkrétní scény apod.), jako tomu bylo u Tarantina dřív, ale celý kontext (vzniku, uvádění, propagace), protože ten tvoří velmi komplexní komentář o Hollywoodu jakožto toho, z čeho vycházejí obrazy - jaké, jak vznikají, jak jsou prezentovány, jak jsou přijímány, jakou mají moc ve vztahu ke skutečnosti._____ TvH není cinefilní oslava (fiktivní tvorba přepisující skutečnou historii v PANCHARTECH) ani polemika pro poučené (DJANGO vymezující se vůči určitému typu reprezentace minorit napříč audiovizí) anebo hra s audiovizuální minulostí referující na konec ke skutečnosti (OSM HROZNÝCH), ale po jackiebrownovsku melancholickým rozjímáním. Ne nad možností druhé šance, ale nad obrazy, jejichž způsob projekce mizí (35mm, 16mm), nad hrdiny, kteří se musí transformovat na superhrdiny (závěr), nad mýty, které továrny na sny o sobě vytváří - a k nimž patří i smrt, jak dokládá první obraz Mansonovic bandy, která přechází před billboardem s Jamesem Deanem. Docela příznačně jsem melancholické dílo o smrti obrazů (obrazů-mýtu: postav, místa, doby) viděl v multiplexu, kde digitální projekce měla prvních cca deset minut rozpixelovaný obraz, než to někdo zastavil a půlhodinu řešil. Pokud TvH tzv. o něčem "je" (pojednává), tak leda o tom, že konec lze pouze oddálit, protože ten skutečný je nevyhnutelný, kinematografie svou fabulací může leda - přiznaně, viz název až v závěru, zvolená nediegetická hudba - chlácholit. Žádné smutnění, naopak vědomí pomíjivosti a konečnosti, smrti.

Jednička kombinovala tradici novohollywoodských blockbusterů s indie poetikou, čímž proti sobě poštvala všechny, kdo na místo uměleckého hororu působícího jako teaser na snímek s Godzillou chtěli kaidžu eiga, potažmo monster biják. Dvojka je pro takové plnohodnotným trailerem, respektive prodlouženou upoutávkou ze Superbowlu. V tom je ale hlavní problém, protože vše je podřízeno snaze o maximální emocionální působivost, což vede leda k otupělosti, když člověk hodinu a půl sleduje sled špatných až naprosto nesmyslných filmařských voleb. Jejich vrcholem v této nesoudržné podívané, organizované na rozdíl od ostatních snímků monsterversa z nějakého důvodu kolem rozhodnutí nejomšelejších žánrových tropů (postavy to fakt nejsou), je učinit z monster cross-overu raději nezáměrnou comedy of remarriage. Po hodinu a půl trvajícím cluster fucku, díky kterému člověk zpětně docení filmařskou sofistikovanost Jordana Vogt-Robertse (návaznosti mezi záběry a scénami), Guillerma del Tora (výstavba a proměna strategie vyprávění) a Stevena Spielberga (obojí dříve zmíněné), však následuje výborný závěrečný akt. Ten oproti předchozím najednou funguje, protože z nechtěné demence přepne do sebeuvědomělého modu a najednou zjistí, o čem, co a jak vyprávět. Kombinuje tradice kaidžu eiga a nadsazených hollywoodských devadesátek pastišácky čerpajících z audiovizuální minulosti (sedmdesátkové katastrofické fláky, válečné počiny, monster-filmy), nalezne klíč ke svému formálnímu a významovému uspořádání (Godzilla a lidé jako hrozba i ochrana - přepínání mezi hledisky a exploatační styl umožňující okázalé přechody mezi perspektivami). Pořád ale tenhle flák bude milovat pouze Roland Emmerich, protože už není nejhorším režisérem filmu s Godzillou.

Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování.

Mňam dopíči.

ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodný úkaz, o kterém se z nějakého důvodu u nás tvrdí, že je to jeden z vypravěčsky nejsoustředěnějších Rodriguezových snímků (nejspíš díky Cameronově podílu na scénáři). Přitom nic tak v dobrém slova smyslu vykloubeného, kombinujícího ne zcela kompaktní tradice, jsem dlouho neviděl._____ Na jednu stranu je zde snaha o "cameronovsky" klasické vyprávění, kdy je celek strukturován kolem rozhodnutí jednající protagonistky, přičemž do konfliktu přichází osobní a pracovní rovina (odhalení, kam "otec" chodí ven, následování jeho příkladu pro odhalování minulosti, finální jízda přerušená problémy přítele). Na druhou stranu je toto vyprávění po vzoru anime či manga zastavováno, aby se - zejména v prvním aktu - budoval svět příběhu, postupně se odhalovaly jeho pravidla... a vše bylo na konec podřizováno tématu dospívání/nalézání vlastní identity, a tak je jasný cíl stanoven až v epilogu a milostná romance má dost nehollywoodské vyústění. A na třetí stranu, protože tato kombinace dvou odlišných tradic nemůže pohromadě fungovat, přichází "rodriguezovská" inklinace k braku: skokové změny v profilaci postav a jejich jednání (např. "otec" a jeho nelibost sportu, "matka" a její uvědomění), plundrování volných motivů a visících příčin (např. gang a rozkládání na součástky), náhlé tonální přechody a změny způsobu inscenování předkamerového prostoru odvisle od daného žánru (horor, akce, romance...), příčinná provázanost sledu scén spíš než snaha o soudržný celek._____ ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodná adaptace proto, že zatímco jiné hollywoodské si předlohu uzpůsobí západním normám a konvencím (GHOST IN THE SHELL, DEATH NOTE ad.), Cameron et al výsledek uzpůsobili svým požadavkům. Bylo jich víc a třou se, o to zajímavější to je.

"Glass? Who gives a shit about Glass," prozřetelně zahlásí Bruce Willis v jednom kultovním vánočním filmu. Já bych si ale dovolil nesouhlasit, protože Glass (Skleněný) se sice nikdy nestane všeobecně uznávaným počinem, ovšem z estetického hlediska se jedná o nejpozoruhodnější (anglo)americký film od Niti z přízraků. Přitom důvody, proč završení trilogie (Vyvolený, Rozpolcený, Skleněný) nebude nikdy populární, jsou přesně ty, proč jsou z toho studenti/studentky a absolventi/absolventky film studies skoro nadšeni._____ Populární dílo je podle některých naratologů a kognitivistů definováno jako takové, které uspokojivě odpovídá na položené otázky. Pozoruhodnost Skleněného spočívá první dva akty ve strategii, kdy je jednak divácká pozornost směrována zpět (k Vyvolenému, k Rozpolcenému - včetně flashbacků), jednak se systematicky vypouští dlouhé minuty budované vrcholy scén a na otázky je po jejich položení odpovídáno až po několika desítkách minut (přeživší z Rozpolceného a její osud, "superhrdina" z Vyvoleného a absence jeho ženy). V klasicky odvyprávěném filmu jsou podle některých teoretiků a teoretiček prvky motivovány s ohledem na potřeby vyprávění (tzv. kompozičně) a žánru i obecně konvencí uměleckých děl (tzv. transtextuálně), taktéž s ohledem na oporu ve skutečnosti (tzv. realisticky). Výlučnost Skleněného spočívá v tom, že prvních šedesát pět minut je publikum co do zvyklostí vyprávění frustrováno (titulní postava začne aktivně jednat a promluví po hodině, v osobní linii dalších dvou hlavních postav jsou desítky minut odpovědi odpírány, v pracovní zase potlačovány, potažmo vrcholy scén vypouštěny). Diváctvo by mohlo být aspoň potěšeno upnutím se na konvence spojené s žánrem, a to superhrdinského (Vyvolený) a/či exploatačního (Rozpolcený) bijáku. Na Skleněném je však ozvláštňující to, že dominantně transtextuální prvky z obou předchozích dílů přerámovává jako dominantně realisticky motivované (David nemá vize, nýbrž výborné deduktivní schopnosti, Kevin svede šplhat po zdech a stropech s ohledem na svou rešerši ohledně schopností horolezců apod.)._____ Po sledování značně nekonvenční první poloviny následuje polovina druhá, která záměrně přichází s tím omšelým, když velmi sebeuvědoměle brakuje konvence superhrdinských a útěkářských fláků. Nedopřává však jednoduchá divácká potěšení odvislá od naplňování žánrových postupů, protože publikum je nuceno k několikerému přerámování vnímání: 1.) Přerámování motivací: dominantně realisticky motivované prvky první poloviny se stávají dominantně transtextuálně motivovanými (superhrdina proráží ocel, padouch má nadlidskou sílu). 2.) Přerámování narativní: na místo elips se vše koncentruje do jednoho času a prostoru, kdy se v rychlém sledu zodpovídá velká spousta otázek pro odvedení pozornosti od jedné velké, přičemž dlouho předjímaná a budovaná očekávání jsou systematicky zklamávána (osud tria, místo střetu). 3.) Přerámování žánrové: z cross-overu o showdownu protagonisty a antagonisty se stává origin story. 4.) Přerámování světa příběhu: z civilní a empatické storky o deprivantech se stane část širšího universa. I kdyby byl někdo natolik vstřícný, že přistoupí na takto komplexní myšlenkovou hrou s nutností proměnit vnímání dosud viděného, film mu to neulehčuje značně neklasickými stylistickými postupy. Žádné snadné vedení pozornosti a noření se do (světa) příběhu, nýbrž postupy z předešlých dvou filmů v novém kontextu (snímání za pomocí odrazových ploch a přes různé objekty, obrácená kamera); vnitrozáběrová montáž umísťující atraktivní dění mimo prostor či do nezaostřeného druhého plánu; na sebe pozornost strhávající a z pohroužení se do fikce vytrhávající významotvorná práce s barvami a (de)centralizovaným rozmístěním postav vzhledem k ústřednímu tématu (viz níže); snímání očekávané - do vyprávění začleněné atrakce - střídáním distancovaného rámování v podobě celků a velkých celků s velmi detailními hlediskovými záběry (protagonisty i antagonisty), arytmické narušování vrcholů scén změnou hlediska a (sebe)uvědoměním postavy._____ Všechno to jsou důvody, proč je Skleněný formálně fascinující diváckou výzvou, která je ze všech Shyamalanových děl zdaleka nejkomplexnější. Šestý smysl "jen" chtěl, abychom napodruhé duchařský horor vnímali jako psychologické drama o dvou traumatizovaných mužích. Vyvolený "jen" chtěl, abychom tento comics of remarriage napodruhé chápali jako metafikci o dualismu superhrdinských příběhů. Skleněný vyžaduje, abychom k první cirka hodině přistoupili jako k Vesnici (dekonstrukce vyprávění, která si říkáme, abychom se vypořádali s traumaty ve společnosti), k druhé cirka hodině jako k Ženě ve vodě (rekonstrukce mytických vyprávění, která mají katarzní účinek). Přitom je metafikcí o komiksech jakožto fenoménu/jevu, který má reciproční vliv na jedince i na společnost, přičemž důležité je udržovat určité narativy v chodu. S tím souvisí v interpretacích opomíjený společenský význam, který ze Skleněného činí podobně v dobrém slova smyslu uvědomělé dílo, jakým byla před lety Vesnice i Žena ve vodě. Ústředním tématem je otázka ovládání, z toho vyplývajícího nastolení rovnováhy ve společnosti a potlačení možného chaosu, v čemž sehrávají roli instituce včetně médií. Epilog je pak demokratickým gestem pozitivního aspektu mediální propojenosti a role platforem v sesíťované společnosti - aspektu, který stojí v opozici k tomu negativnímu z úvodních titulků. Who gives a shit about Glass? I do!