Bluntman

Koncept RIDDICKA je důmyslný: návrat k poetice ČERNOČERNÉ TMY, který v kinech ocení oddaní fanoušci i diváci neznalí prvního dílu. Nebudou se přitom ignorovat události z KRONIKY TEMNA, které budou zužitkovány v plnohodnotném pokračování (a proto budou v kinoverzi minimalizovány, zatímco na "modrých" discích bude mytologie rozpracována v prodloužené režisérské verzi). Proč byla třetí část seriálu nezbytná spíše z produkčního než estetického hlediska, jak se to má s pojetím vyprávění napříč několika médii a jakou rétorickou strategii oslovování volí bonusový materiál jsem se rozepsal v BD recenzi.

O GRAND PIANU je velmi těžké psát a zároveň se vyhnout přívlastkům jako "hitchcockovské" či "depalmovské", které patří mezi žurnalistické floskule. Lze jim ale zpětně vrátit význam ukázáním toho, jak tento španělský thriller kombinuje dvě na sebe navazující poetické tradice. Po vzoru děl mistra napětí těží z cíleného prostorového a časového omezení, jelikož se větší část snímku odehrává v jedné budově a čas syžetu se převážně kryje s časem projekce. Za polovinou ale od nápodoby postupů z děl britského barda přejde k záměrně nadsazené hře s jedním prvkem klíčovým (doslova) pro vyprávění. Kombinace obojího není úplně uspokojivá, v recenzi jsem rozvedl, proč tomu tak je (s přihlédnutím k poetickým tradicím, z nichž neoddiskutovatelně čerpá).

Potvrdilo se, že máme sice profesionální moderátory, kteří zvládají živý přenos, ale chtělo by to někoho nového, kdo zatím nemá vypěstovanou machu. Někoho, kdo večer víc přiblíží kombinaci drzosti, atraktivní pro publikum u televizních obrazovek, bez upozadění profesního uznání po vzoru Zlatých glóbů či Oscarů. Pak by Ceny české filmové kritiky nezůstaly pouze u neurážející sedmdesátiminutové podoby s vkusným uchopením (medailonky, sestřihy za loňský rok i vzpomínání na zesnulou osobnost či změny v kinematografickém průmyslu) a akceptovatelnou podobou večera. Jak CČFK obstály s ohledem na důvody, proč se osamostatnily od Českých lvů, jsem se rozepsal zde.

VLK Z WALL STREETU je na jednu stranu nadšeně přijímán jako režisérův návrat na pomyslný vrchol, když je přirovnáván k jeho taktéž biografickým vyprávěním o gaunerech v CASINU a MAFIÁNECH, ale na tu druhou je odmítán jako oslava bakchanálií a neetického způsobu života protagonisty Jordana Belforta. Obojí (jak přirovnávání, tak odsudek kvůli dezinterpretaci) ale není na místě, protože na nejdelší Scorseseho epice jsou nejpozoruhodnější odchylky jak v kontextu tvorby amerického spratka, tak od norem hollywoodské kinematografie._____ Odlišnost od dvou výše zminěných kultovních počinů a zároveň ústřední sjednocující princip spočívá v rozporu mezi tím, jak jsou věci prezentovány na venek, a tím, jak se skutečně mají. V prologu vidíme reklamu na financováním se zabývající firmu Stratton Oakmont, jež je představena jako spolehlivá, stabilní a proklientsky orientovaná, aby bylo následně odhaleno, že není vše takové, jaké se zdá být. S nastoleným konfliktem se systematicky pracuje i nadále: když je vyprávění omezeno na ústřední postavu Belforta, ale přitom obsahuje i vševědoucí pasáže (např. vsuvky s agentem FBI); když je zpochybňována spolehlivost přepsáním dříve viděného (barva auta, jízda s mozkovou obrnou); když nám "hrdina" odpírá určité informace, ale přitom značně sebeuvědomělé vyprávění skočí v čase vpřed či vzad, aby tuto mezeru vyplnilo (např. vzpomínky na minulou noc při hádce s manželkou či po probuzení se v letadle); když se noříme hlouběji do percepčních prožitků Belforta, ale přitom je vychýlený stav vědomí kolektivní, protože odpovídá i ostatním postavám, či slyšíme úvahy nejenom jeho, ale i dalších (tětička, švýcarský bankéř)._____ "Vtip" je následující: Vyprávění o vzestupu a pádu skupiny mafiánů a gangsterů bylo velmi klasicky vystavěno a postavy v něm procházely vývojem. Obraz makléřského selfmademana a motivačního mluvčího se jednoduchému schématu vzpírá (body zvratu jsou iluzorní, protože jsou rozpoznatelné pouze podle komentáře mimo obraz a klíčové sekvence směřující vyprávění dál byly z části obsaženy v prologu v rámci flashforwardů) a Belfort zůstává stejným šmejdem od první do poslední minuty. Nastolená ironie, spočívající v popsaném rozporu, je přitom tím jediným, co prochází proměnou a dává najevo morální stanovisko. Z počátku je patrný zjevný protiklad, s postupujícími minutami ale docházi ke splývání obou - fikční i inscenované nonfikční - reprezentací (např. Belfortovo zatčení při natáčení reklamy). Ponechává se tak na divákovi, aby rozlišil mezi jednotlivými rovinami reprezentace a vyložil si kritiku nefungujícího kapitalistického systému demokracie po svém. P. S. I půl roku od uvedení je VLK Z WALL STREET nejlepším filmem tohoto roku, ale jeho Blu-ray verze bohužel nemá povedený authoring a provedení stellboku je problematické, o pouhé trojici bonusů ani nemluvě.

Oproti "jedničce" je NYMFOMANKA, ČÁST II. o poznání klasičtější. Stále sice shazuje sebe sama peskováním za slabou odbočku či se zastavuje kvůli uspěchanosti přeskakováním dopředu při užití flashforwardu, ale nezpochybňuje svou spolehlivost. Vyprávění je opětovně členěno do kapitol, kdy každá ze tří má vlastní vývoj odvislý od proměny protagonistky Joe, přičemž jsou ponechány volné motivy, které jsou zužitkovány na konci. „Dvojka“ je díky tomu mnohem soudržnější jako celek a jednotnější co do nálady i žánru, když navazuje na pochmurnost čtvrté a páté kapitoly a je psychologickým rodinným dramatem, do kterého jsou zakomponovány prvky bondovského thrilleru, jež v závěru začnou dominovat. Formální přístupnost je ale „vykoupena“ diváckou nevstřícností._____ Pokud Trier kdysi prohlásil, že film má být jako kamínek v botě, jeho završení trilogie Deprese je takovým menhirem (pro Joe mezi čtenáři: narážka na vážně, vážně velký šutrák z komiksů s Asterixem a Obelixem). Ne proto, že se zabývá tabuizovanějšími oblastmi sexuality (sado-masochismus, pedofilie, homosexualita, ačkoliv poslední dva jmenované provokativně propojuje utvořením „nezdravě parentálního páru“), ale proto, že je o nevymanitelnosti z předurčených (genderových, biologických, sociálních…) rolí. Zbavit se jich, znamená ztratit své lidství, nepřímo říká v druhém epilogu. Dochází tak k mizantropickému závěru, že lidé jsou nepoučitelní pokrytci a tento cyklus se opakuje a přechází z jednoho na druhého, ať je model rodiny sebevíc alternativní._____ Bezpochyby Trierův opus magnum. Nejenom díky své délce a různým verzím (už DOGVILLE měl dva různé sestřihy s ohledem na potřeby distribuce), ale z toho důvodu, že dánský provocauteur tematizuje vlastní tvorbu (např. ČÁST II. odkazuje k jedné scéně z ANTIKRISTA a přebírá výchozí bod zápletky PROLOMIT VLNY) a mediální image (Seligman je rodinné příjmení, zmínky o „antisemitismu“ ad.). Pokud jde o terapii, nabízí se otázka, kdo je pacientem a kdo terapeutem.

Kolegové mají za to, že NYMFOMANKA je svým roztržením vejpůl hodnotitelná až po zhlédnutí obou dílů. Osobně si to ale nemyslím, protože ČÁST I. i ČÁST II. se navzájem liší co do způsobu vyprávění, výstavby i vyznění. První, kterou stavím na pomyslný vrchol distribuční nabídky loňského roku, je maximálně ozvláštňující tím, že přebírá konvence z různých mediálních odvětví a uměleckých děl a staví je na odiv. Dělení do kapitol vychází z literatury, vysvětlující vsuvky připomínají zase zkušenost ze surfování po netu a upomínají na dokumentární tvorbu, fungování a efekt hudby je demonstrován v několika montážích, inscenování postav v předkamerovém prostoru má evokovat malířská díla a odkazuje se na uznávané klasiky světové kinematografie, zatímco se variují vyprávění typické pro pornografii (tenkrát poprvé, zaseklý výtah ad.)._____ Důležitou roli hraje divácké očekávání, které je v případě NYMFOMANKY, ČÁSTI I. nenaplněno či zklamáváno. Kvůli záměrné doslovnosti budou rozhozeni ti, kdo u završení trilogie Deprese očekávali stejnou nejednoznačnost a příklon k umělecky odvyprávěnému snímku jako ANTIKRIST a MELANCHOLIA, a asexuálnost prezentovaného zase neuspokojí ty, kdo se nechali nachytat na nadsazenou reklamní kampaň. Popření vývoje titulní postavy („Nic necítím!“), okázalá nespolehlivost vyprávění Joe, řada Seligmanových odboček i nemotivované užití různých stylistických postupů dává jasně najevo, že jde o jednu velkou hru, kdy se prvky vyprávění i stylu uskupují do vzorců. Odpovídá tomu i vyznění, kdy „jednička“ se dá vykládat jako dílo o snaze porozumět světu skrze rozpoznané vzorce v umění a společenské vzorce chování při interakci jednoho člověka s druhým… a o prostupnosti těchto kategorií.

Pokud spadáte mezi cílovku (nebo máte dostatečný přehled), můžete PACIFIC RIM - ÚTOK NA ZEMI sledovat jako vysokorozpočtovou hranou podobu mecha a kaidžu eiga subžánru, zaštítěnou vážně se neberoucí variací na vojenská (melo)dramata. Musíte ale přistoupit na to, že postavy nejsou ničím víc než pouhými archetypy, které sice procházejí vývojem, ale ten není nijak psychologicky komplexní a je snadno předvídatelný. Podstatné jsou totiž mecha (obří stroje, které jsou ovládány zevnitř lidmi, jež musí být kompatibilní) a kaidžu (příšery upomínající na japonskou tradici, kterou v kinematografii popularizoval Ishirō Honda, ale čerpající i z poetiky klasických amerických monster filmů, na nichž se podílel Ray Harryhausen)._____ Myšlenkové a emocionální propojení mezi vojáky ovládajícími mecha je chytrou zkratkou, jak představit protagonisty, a zároveň vede k většímu napojení na hrdiny z divákovy strany, protože vzpomínky, vztahy a rozpoložení postav ovlivňuje cíl (zničení mimozemských parchantů). Způsob snímání akce v tzv. americkém plánu (od kolen nahoru) a kompozičně i umělecky nasvícené scény (různá barva umožňuje odlišit mechy a zároveň na sebe strhává pozornost) obří stroje i přišery dělají větší a atrakce s nimi jsou o to opojnější._____ Tato přímočarost bezchybně šlape první tři čtvrtiny, které mají jasný cíl (likvidace kaidžu před zavřením mecha programu) a které staví na paralelním vývoji dvou traumatizovaných postav. Spolu s prequel komiksem funguje film jako jeden celek, vyprávěný napříč dvěma různými médii, s nedůsledností v dávkování informací (čtenáři vědí, jak se to má mezi Mako a afroamerickým velitelem, není třeba zpomalovat vývoj kvůli oddálení odhalení). V poslední čtvrtině se ale řekne, že vše je jinak, k čemuž se použije odhalení z k dosavadnímu dění paralelně rozvíjené linie výzkumu - vyšetřování vědce. Ze snímku s dvěma protagonisty se stane "ansámblovka". A z významově prosté podívané dílo o nutnosti spolupráce mezi národy a rasami, které přejde od mecha a kaidžu eiga subžánru, jakožto hlavních inspiračních zdrojů, k (potenciální spoiler) americké filmové a literární tradici sci-fi s dinosaury a cestováním za pomocí červí díry (konec potenciálního spoileru)._____ Kdo dává přednost klasicky odvyprávěným snímkům, bude mít nejspíš problém s popsaným přeuspořádáním, ale bude rád za uzavření všech vypravěčských linií, zužitkování volných motivů a za významový přesah připravovaný během hodiny a půl změnami ohnisek mezi několika vedlejšími "figurkami". Kdo ale rád vyprávění napříč několika médii, bude poslední půlhodinu považovat za poněkud zbytečnou potřebu dostávat konvenčním požadavkům kladeným na blockbusterovou produkci._____ Více k neprávem podceňovanému snímku v recenzi Blu-ray vydání, které po obrazové a zvukové stránce představuje demo materiál a po bonusové zaujme svou profanouškovskou rétorikou, jíž jsou uzpůsobeny i všechny features.

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává.

POT A KREV rozhodně není pro každého, ale režisérovi odpůrci by měli zkusit investovat své dvě hodiny času a přehodnotit svůj názor. Autor tohoto komentáře by u jednoho stolu s Michaelem Bayem nejspíš nevydržel a po pěti minutách by vystřelil mozek z hlavy buď sobě, nebo jemu, a to nejlépe bazukou, ale recenzovaný titul považuje za (v pozitivním slova smyslu) jedno z největších letošních překvapení. Proč je poslední "bayovka" trefnou satirou amerického snu, sebeironickou podívanou zesměšňující vlastní "rukopis" a formálně promyšleným dílem rozvádím v Blu-ray recenzi.

K druhému celovečernímu počinu Jona S. Bairda, který je podepsán i pod scénářem, lze přistupovat dvěma způsoby. Lze se ke snímku stavět tak, že záměrem bylo natočit trainspottingový kult, z kterého budou citovány hlášky a vytrhávány scény z kontextu pro svůj pobuřující obsah. Je ale možné SVIŇÁKA vzít na milost a vnímat ho jako představitele tzv. mind-game filmů, tj. těch s narušenou ústřední postavou, jejíž vychýlené optice je vše přizpůsobováno a divák si je tohoto velmi dobře vědom a na tuto hru přistupuje a baví se jí. Proč je dobré snímku vyjít vstříc a chápat ho spíš prostřednictvím druhé zmíněné optiky, popisuji v recenzi.