Bluntman

Na Gilliamových filmech je mi blízká divácká nepodbízivost, která je v případě jeho novinky patrná na celkové náladě i nejednoznačných charakterech postav, ale mám za to, že ta jeho skutečně nejlepší díla uzpůsobují svou formální stránku hlavním hrdinům/hrdinkám (BRAZIL, 12 OPIC, KRAJINA PŘÍLIVU) a pro ozvláštnění vypravěčsky nezdařilé (?) žánrovky bez pořádného napětí není nutné chodit za zrcadlo. Jinými slovy: neustále se zde zdůrazňuje, nakolik je potřebné vyprávění, ale přitom IMAGINÁRIUM DR. PARNASSE, ač jedno z nejsoudržnějších Gilliamových děl, od vyprávění často neposedně ubíhá a obsahuje řadu výpustek na to, aby nás o důležitosti příběhů přesvědčilo. Je tak velice dobré v jednotlivostech, zvláště v případech, kdy se odkazuje na předchozí tvorbu a vstupuje poetika Monty Pythonů či jsou přítomny "gilliamismy" (podrývání autorit), ale celkové vyznění i podání myšlenkového poselství je víc než rozpačité. Přesto jde o nekompromisní film o zkáze a smrti, především ale konci jednoho věku - starých časů, kdy velcí vypravěči s nevídanou představivostí, kteří ovlivňovali chod Země, skončili jako pouliční šarlatáni hrající divadýlko pro pár zájemců. Stále se mezi ty zájemce počítám, ale lepší život - na rozdíl od dvojznačného závěru - nevidím v středostavovské a měšťácké touze po založení rodiny a pořízení dětí.

Nejde o dramatickou biografii aspirující na ocenění, protože tohle není žádná ERIN BROCKOVICH, ani podrazácká podívaná neposkytující všechny potřebné informace ala DANNYHO PARŤÁCI 1-3, ale velice důmyslná a důsledná kritika konzumpce. V podstatě jde o to, aby se divák nenechal oklamat opojným a šedesátkovým stylem, který je zlehčován až v duchu dobrodružství s Austinem Powersem, a byl neustále na pozoru, co se mu říká a nakolik jsou ty informace spolehlivé. Přitom ani nechybí typicky soderberghovské utahování si z kultu hvězd, což je patrné jednak na hereckém výkonu Matta Damona, jednak na přístupu k titulní postavě, kterou ztvárňuje (přičemž ten film celou dobu svou stylizací upozorňuje, že se zkouší různé masky a hrají různé role!). Docela mě mrzí, že spoustu lidí (soudím tak dle komentářů) není schopno přistoupit na to, že ten film vypráví o zcela vážných věcech nevážně a celou dobu jako onen titulní informátor klame tělem (stylem), protože si na hloupého jen hraje, aby mohl v závěru všechny přechytračit a my věděli, že vlastně nevíme pořádně nic. Na druhou stranu chápu, že tenhle výboj proti zažitým konvencím spojeným s hvězdým systémem, žánrovými očekáváními a převažující vlnou snímků pietně vzpomínající na dobu klasického hollywoodského období sedne málokomu.

Když se to tak vezme, tak se jedná o velice dobrý artikl určený především naivním a přecitlivělým dívkám, jejichž mentální vyzrálost se nachází někde v počátcích puberty. S takovým přístupem je pochopitelná doslovnost (změny ročních období za oknem doprovázené nápisy s konkrétním měsícem), statičnost hlavních představitelů, kteří nehrají, ale pózují, sterilní hudba a dialogy s oduševnělostí foto-příběhů z Bravo/CosmoGirl. Plynutí času je podřízeno vnímání náctileté dívčiny, které se okamžik zpomalí, když přichází její milý, a z prostoru je vyčleněna, pokud o něj přijde. Popíkové písně na některých místech vyjadřují myšlenky postav a několik scén je nápaditě zvládnuto co do organizace prostoru a orientace v něm, ale... Já nejsem cílovou diváckou skupinou, která by byla schopna naivního fanouškovkého čtení (opravdu mi nestačí věrnost lobotomizující knižní předloze), jež je filmem upřednostňováno na úkor toho poučeného. Nejde o docela uvědomělé a vážně se neberoucí dílo, jak by se mohlo zdát ze scény z kina (akční film s nadávkami jako "zpropadaný" místo "zkurvený" apod.), protože jakékoliv dvojí podvratné čtení, které nabídne kamarádka Belly po východu z bijáku o zombie, je ukázáno jako to nesprávné. Na druhou stranu je to dobře, protože vidět v druhé části téhle ságy příběh o projevení se, ve kterém se hlavní trpitelka (nikoliv aktivní hrdinka) dozvídá, že rozum a chtíč nemohou být v opozici natrvalo a rozhoduje se, za jakou ligu bude kopat, vyzjde z toho NOVÝ MĚSÍC jako ideologicky konzervativní podívaná, která by byla archaická i za dob Shakespearových. Inscenační bezradnost mnoha scén (zjevování se) a nemožnost ztotožnit se či byť jen trochu chápat Bellu, která se chová nelogicky (dlouho nemocný kamarád stojí polonahý v dešti, jí zajímá jeho nový účes a tetování) v pokusu o fantasy bez jasně zadefinovanyćh pravidel, dílo zkázy dokonávají. "Odpad!" přitom dává někdo, kdo jedničku oceňoval jako malý indie film s vzhledem k žánru odvážnou stylistickou stránkou a docela zdařilou snahou ozvlášnit teen romance horrorovými prvky. Nejhorší přitom je, že dvojka není ani tak špatná, aby byla celou dobu zábavná, protože veškerý guilty pleasure potenciál vyčerpala už upoutávka.

Jason Reitman je Frank Capra 21. století. Tím mám na mysli to, že točí precizní žánrové filmy, které svou chytrostí a formální promyšleností kvalitativně přesahují sobě podobné, ale stále jde o výborný počin v rámci systému, který má stanovené meze a určitá omezení. Za zábavně podvratné považuji obsazení George Clooenyho do titulní role starého mládence a workoholika, což odpovídá jeho mediální image (je to právě on, co ony workoholické filmy točí (DOBROU NOC A HODNĚ ŠTĚSTÍ) či v nich hraje hlavní roli (MICHAEL CLAYTON)). Přestože oněm snímkům, v nichž se neustále pracuje dám kdykoliv přednost, v rámci konvencí uznávám, že chytřejší satira a povedená žánrovka do dob krize pravděpodobně natočit a napsat nešla, když pozbývá sentimentu i patosu a s klišé si zábavně pohrává.

V minulém roce vznikly dvě výborné adaptace dětských knih, kterých se ujali auteurští tvůrci, jimž posloužily k tomu, aby se ve své tvorbě posunuli výrazně dál, aniž by ztratili cokoliv ze svého specifického rukopisu. Spike Jonze ve WHERE THE WILD THINGS ARE dokázal, že nepotřebuje scénář Charlieho Kaufmana, aby se dostal do kůže hlavního představitele a nahlédl do jeho mysli; Wes Anderson FANTASTIC MR. FOX potvrdil, že ho už nezajímají nedospělí hrdinové ocitající se na prahu dospělosti. Pan Lišák totiž primárně neřeší mládežnickou zamilovanost do nevhodné osoby (JAK JSEM BALIL UČITELKU) či problematické rodinné vztahy mezi otcem a synem či bratry (GRÁZLOVÉ, TAKOVÁ ZVLÁŠTNÍ RODINKA, ŽIVOT POD VODOU, DARJEELING S RUČENÍM OMEZENÝM), ale sám se stává otcem, který se musí vypořádat se zodpovědností. Zvolený způsob animace je tím jediným, co zachovává určitou sentimentální nostalgičnost po starých věcech, které jsou ale nenávratně pryč, a žánr bajky zase slouží k vizualizaci mentálních procesů (ehm) hlavního zvířecího hrdiny, což docení především dospělí. Fanoušci Wese Andersona nemůžou být zklamáni, protože zde nechybí nic z toho, s čím si filmy jím podepsané zvykli spojovat (od postmoderního míchání starých a nových prvků přes nápaditě zvolenou hudbu k řešení vztahů mezi postavami), a zároveň by měli být potěšeni, že staré známé je posunuto na novou úroveň. Snad jen ty děti musí vyčkat do druhé poloviny, která je anarchistickou smrští absurních gagů (plných odkazů k filmové historii!), jež ale mají svůj jasně daný řád a smysl. Stačí přistoupit na pravidla hry a přijmout, že k přesáhnutí smyslových a rozumových možností tentokrát nedojde při střetu s něčím bájným a mystickým, ale s "vlastním" druhem.

Postmoderní zvěstování konce malých i velkých dějin a nemožnosti dosáhnout odpovědi kvůli proměnným a nahodilostem ve variaci biblického příběhu o Jobovi. V porovnání s předchozími mistrovskými kousky (TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ a PO PŘEČTENÍ SPALTE) bratrů Coenových není SERIOUS MAN košér, ale stále je dostatečně chucpe na plný počet a zachovává si přístup míchání vysokého a nízkého, zdánlivě neslučitelných a nespojitelných prvků.

Zahraniční negativní divácká i kritická odezva byla založena na srovnání filmu s knihou, ale i sam o sobě bez znalosti předlohy snímek nefunguje. Svým efektním, nikoliv však efektivním stylem se snaží působt hluboce a zprostředkovat emoce, jenže dál než k banálním myšlenkám o smíření se se smrtí a smrtelností se nedojde, prožívat jde jen s trojrozměrnými postavami, ne s tezovitými figurkami navlečenými do klišé a ocitajícími se v předigitalizovaných prostředích. Nejhorší je, že i přes úpornou snahu příliš na jistotu obsazených herců to celé selhává jako vyprávění, protože zásvětní rovina nemá jasně definovaný svět s vlastními pravidly a ta skutečná má řadu postav, motivů i prvků, které se objevují, jak se to zrovna hodí, bez jakékoliv vnitřní logiky. Několik dobře inscenovaných žánrových scén funguje ok, jenže když ono má jít v prvé řadě o myšlenku a emoce, vyjeví se PEVNÉ POUTO jako ukázkový příklad ecovského midkultu. Holt návrat k NEBESKÝM STVOŘENÍM se nekoná, naopak je patrná neznalost míry a ztráta soudnosti, která je pro Jacksonovu postprstenovskou tvorbu charakteristická. Je to velice hloupá, po hromadě nedržící a svou okázalostí ubíjející manýra, u níž pobaví jen odkaz na PÁNA PRSTENŮ a Jacksonovo cameo. Fňuk.

Freude, Freude, vždycky na tě dojde... Knižní předloha Maurice Sendaka je, zjednodušeně řečeno, o tom, že "děti jsou děti" (a tak zlobí, ale jejich rodiče jim to odpustí); upoutávka na filmovou verzi slibovala oslavu dětské hravosti a fantazie, příjemný regres především pro melancholické diváky. Výsledná filmová verze ale není o neposedném dovádění a neoslavuje fantazii, nýbrž divočení slouží k socializaci hlavního hrdiny (jeho dospívání, odpoutání se od matky a závislosti na ní, zbavení se oidipovského komplexu) a dětská představivost není oslavována, ale ukázána jako únik před skutečným světem, s kterým je třeba se vyrovnat. Spíš než o adaptaci populární knížky pro děti a film pro celou rodinu se jedná o další autorský film Spikea Jonze, který se po V KŮŽI JOHNA MALKOVICHE a ADAPTACI opětovně vydává do mysli ústředního představitele, s nímž není snadné se pro jeho charakterové vlastnosti identifikovat, a v závěru si drze dovolí inscenovat scénu tak, že podvrátí smysl předtím viděného, resp. umožňuje vícero výkladů. (Jsou tradiční rodinné hodnoty potvrzeny, když neuslyšíme "povinný" dialog ve stylu omluva-odpuštění-porozumění? A pokud jsou potvrzeny, dospěl Max, jak postupně ukazovala předchozí hodina a půl?) Proč ale pořád po umění chtít, abychom se klasicky identifikovali s postavou (když je vykreslena tak, že to slouží ústřednímu tématu dospívání a chová se jako každý, i když hyperaktivnější kluk toho věku), předkládané bylo snadno čitelné a u filmu tvářícího se, že je pro celou rodinu, aby obsahoval výchovné poselství? 10/10 P.S. Soundtrack Karen O. a Cartera Burwella je výborný i na samostatný poslech, ale jinak neoddělitelný od filmu, kde jednotlivé skladby slouží k vyjádření pocitů hlavního hrdiny a rytmizaci dění. P.P.S. Docela by mě zajímalo, na základě čeho si ostatní odvozují, že byl Max sobecký a rozmezlený spratek. WTWTA ho naopak ukazuje jako osamělého kluka, kterému matka nevěnuje dostatek pozornosti, sestra je ve věku, kdy má na starost jiné věci než svého mladšího bráchu a navíc mu chybí silná otcovská figura, s jejíž absencí se během celé stopáže vyrovnává. Na rozdíl od knihy, ve které Max nemá motivaci, snímek ukazuje, proč se chová tak, jak se chová.

AVATARŮV největší klad a zároveň největší slabina je, že je příliš dokonalý. Dokonalý v kladném slova smyslu tím, jak bezchybně funguje jako stroj, který je nápaditě vyprávěn ústřední postavou prostřednictvím video-logů a myšlenek, promyšlenými motivacemi (vše má své opodstatnění a vyvěrá z předchozího), svým stylem vybočujícím ze současného standardu co do záběrování i montáže (převládají velké celky, jejichž průměrná délka se pohybuje kolem pěti sekund a dechberoucně se využívá hloubka ostrosti) a důslednou prací s archetypy a klišé. Dokonalý v záporném slova smyslu tím, že osobně jsou mi bližší filmy, u nichž při dalším zhlédnutí objevuji nové věci, nepotvrzuji si "pouze" jejich preciznost. Přesto mám ale za to, že výtky k "příběhové řídkosti" a "myšlenkové prostoduchosti" směrem k ultimativnímu blockbusteru, který je vyvrcholením trendu videoherních filmů a těch využívajících efektivně, nikoliv efektně 3D efekt, je dáno aplikováním špatného modelu pro porozumění a pochopení filmu (kdyť AVATAR je ukázkovým příkladem vzorového schématu!) a neobeznámeností s náplní žánrů (antikolonizační a mírové poselství o sepjatosti s přírodou i narážky na minulost i současnost jsou komplexní a neodmyslitelně spjaté se syžetem, nemusí jít do hloubky). Naopak za zcela legitimní považuji srovnání AVATARA se vzorovými blockbustery let minulých... a pro mě z tohoto srovnání vychází jako nejlepší, protože dává zažít pocit nové tělesnosti "iniciačním" vyprávěním, kdy objevujeme nový svět spolu s hlavním hrdinou. Pro mě tak platí nejenom to, že se chci vracet na Pandoru a doufat, že ji mé smysly a rozum budou někdy schopny pojmout celou, ale že chci opakovaně vidět AVATARA, protože mu nemám co vytknout (až na jeho dokonalost). 10/10 P.S. Edgar Morin a Baudrillard by z toho filmu měli radost.

Měl bych se sice ultimativních hodnocení zdržet, ale 2012 považuji za nejlepší a nejzábavnější Emmerichův film od DNE NEZÁVISLOSTI, protože je obhájitelná jako dobrý objekt. Naivní divák nebude mít problém se s postavami ztotožnit, fandit jim a bát se o ně/spolu s nimi, ten poučený - kritický - zase nemá důvod se hlouposti filmu vysmívat, protože 2012 je nesmírně uvědomělý katastrofický velkofilm, jehož ústřední postavou je spisovatel kýčovitých katastrofických knih, který je obeznámen s pravidly žánru a svou obeznámenost využívá. Opodstatnitelné jsou i naivně optimistické scény lidské soudržnosti a sounáležitosti, protože za přesně takové je onen spisovatel kritizován, ale postavám filmu se zamlouvají. Navíc je příjemné, že se 2012 nebere vůbec vážně a je podvratná vůči ideologii žánrových souputníků, a tak je kapitalismus ukázán jako nedostačující politické zřízení, na rozdíl od toho socialistického (přitom nejde o komunismus). Přestože diváci přišli na přehlídku atrakcí, kterým nechybi záměrné odlehčení a jsou dostatečně over-the-top, jako celek se jedná o funkční podívanou se soudržným fikčním světem.