Bluntman

LES MRTVÝCH je jeden z mála českých filmů, který dovede úspěšně naplnit žánrové konvence horroru a thrilleru, aniž by vyvolával nechtěný smích, i když pracuje s klišé a schématy starými jako první republika sama. Přestože jde o televizní projekt, stylisticky je nad úrovní současných českých a koprodukčních premiér v našich kinech: i když se užívá záběrování charakteristické pro televizní tvorbu (časté polocelky a polodetaily), kamera není statická, dočkáme se netradičních rakurzů, velice dobře se pracuje s hloubkou ostrosti a více plány najednou a zdánlivě přírodní svícení spolu s výše zmíněným přidává na atmosféře. Styl i stylizace hereckých výkonů a pronášené, ke konci nepřirozeně působící dialogy se podřizují nespolehlivému vyprávění, jehož pointa je ale kvůli návodným představám a polosnům hlavního nesympatického hrdiny netradičně obsazeného výborným Dolanským předvídatelná. Kvůli přesahu se sice musí porušit určité žánrové konvence (zlo není iracionální a o hrdinu se nebojíme - ani s ním, protože je nesympatický), ale i tak si televizní film, který neskrývá násilí i sex a který i přes lacinou symboliku a žánrovou veteš nerozesmívá, nadprůměrné hodnocení zaslouží.

KNĚŽNA LIBUŠE je vyloženě "sluníčkový ,film´", který projasní hnusné počasí a vyvede z podzimní deprese, protože se tenhle trash díky pochybné společnosti Atypfilm a Uwe Bollovi dostal do kinodistribuce. Nemá smysl se rozčilovat nad tím, že se przní jiráskovský odkaz, když příběh sám je z části mytologický a Jiráska mnohem zrůdněji zneužili komunisté. Je lepší se pobavit celkovou otřesností, kdy jsou věty plné nechtěných ahistorismů, herci je nejsou schopni pronést správně anglicky, hrají jako z televizní pohádky nebo soft-porna a nosí kostýmy ukradené z dětské besídky, komparz v komorních scénách čítá maximálně deset lidí a v davových maximálně dvacet, veškerá akčnost spočívá v pohybujících se zvířátech v druhém plánu, výprava u historické podívané zahrnuje lesy a přilehlou jeskyni, hudba pateticky burácí a kamera se mnohdy neúspěšně pokouší zabrat obě postavy při dialogu. Celková otřesnost je korunována ambicí zpracovat téma novopohansky a zabývat se otázkami feminismu (což skončí u stereotypní představy mužů o feminismu: Libuše je svobodomyslná kurva a Vlasta pomstychtivá macho lesba, chlapi jsou nesoběstační hulváti) a ekologie (Kazi ráda muchomůrky, dělá podivné substance z bylinek a má blízký vztah se svou liškou a ptákem). Yeaah, sorry, Libuše!

PROJEKT 100 2010 FISH TANK sice může být vnímán jako ryze autorské dílo, protože pod režií a scénářem je podepsána Andrea Arnoldová, která navíc vyrůstala v Essexu, tj. místě dění, ale tím se opomene formální výlučnost daného snímku. Styl, spočívající v dlouhých záběrech s výbornou prací s hloubkou ostrosti, se zdá nahodilý, odpovídající moderním trendům snímání kamerou jakoby z ruky; přitom je při dalších zhlédnutích patrná promyšlenost a především funkčnost zvoleného přístupu, díky kterému můžeme jít spolu s hlavní, neustále naštvanou hrdinkou, která v nevelikém essexském akváriu umí dobře plavat. Je totiž jako žralok, který, když se zastaví, tak zemře. Vyprávění je přitom videoherně koncipováno, s jasně vymezenými konečnými body, jichž je nutné dosáhnout (osvobození koně), jinak není možné postoupit dál, a leitmotivem v podobě taneční soutěže, které má být finálovým kolem. Podstatná je hudba, která je zprvu jediným únikem z dané mizérie nižší střední třídy a které postavy skutečně osvobozuje, ale nakonec se ukáže býti stejně falešnou, módnímu diktátu se podřizující a lživě neskutečnou jako vše, co (re)prezentují média - hlavně televize. Film tak prostředky, kterým dobře rozumí mládež (videoherně koncipované vyprávění, stylistická modernost) dobře oslovuje svou cílovou, televizí a popkulturou vychovanou skupinu, jež probouzí z iluze a dovolí ji konečně dospět (viz závěrečný lamorisseovský obraz s balónkem ve tvaru srdce). Přitom nejde o další kitchen-sink sociální drama, které by se utápělo v depresi a obávalo se měšťácky překročit meze stanovené v rámci klubových filmů (jinak: dojde k něčemu, čeho byste se u Sama Mendese nedočkali). Naopak je vyhrocená atmosféra přístupná humorem postav, které se se svou situací naučily žít, ale nejsou schopni se s ní sžít, a téměř modelové scény (setkání v kuchyni apod.) a vývoj příběhu jde proti očekávání. Je dobré vidět snímek, po právem sbírající festivalové ceny, který není crowd-pleaserem či hustou depkou a který dovoluje porozumět hlavní hrdince, která je dobrou následovnicí rozzlobených mladých mužů British Free Cinema, přitom ale nezapomněla užívat si každého okamžiku jen pro něj samotný, jako je to patrné u postav Kena Loache.

AŤ ŽIJÍ RYTÍŘI jsou Janákův nejlepší film určený pro kina, což ale neznamená, že by se jednalo o povedenou žánrovku (ani fantasy, ani pohádka, ani historický), která je leda tak pážetem co do srovnání s českými klasickými pohádkami a hollywoodskými inspiračními zdroji; je pouze snesitelnější než "-ácká" volná trilogie. Na to, aby byli RYTÍŘI historičtí, nemají ujasněno, nakolik chtějí být moderní a nakolik doboví (postavy mluví moderně a přitom sem-tam použíjí historický výraz, středověk slouží jako pouhá dekorace); na fantasy nemají dostatečně promyšlený svět a jeho mytologii, postavy jsou redukovány na jedinou charakterovou vlastnost; pohádce zase chybí nadpřirozeno, protože na strašidla zde věří pouze dospělí. V podstatě se zase jedná o teenagerovskou komedii, ale v jistém "před" stádiu, kdy kluci tlak spermatu na mozek vybíjí neplechami, starší holky svrbí, a tak se rády koupou v řece a hladí koně, malé holky plní funkci vedlejšího zábavného zvířátka z animáčů (Kateřina jako Oslík) a postava z ciziny je směšná, protože je z ciziny. Prostoduchá fabule (zlý zeman chce hrad hodného zlemana, a tak kuje pikle) je zbytečně uměle komplikována, což způsobuje rozpad filmu na jednotlivé scénky; vyjma úvodu a závěru je většina scén interiérově televizních; neustále se něco děje, ale stopáž 105 minut je ve druhé čtvrtině cítit, protože "něco se děje" znamená "děcka páchají neplechu", či "zlo kuje pikle"; hudba sice dodává spád, jenže hraje nepřetržitě, což vede ke stereotypu; dobře natočené akční scény a atrakce postrádají nápad a chybí jim velkolepost, jsou příliš "lokální"; herci hrají ve zcela jiných polohách (osazenstvo jednoho "hodného" hradu se pokouší - důležité je slovo pokouší - o civilnost, osazenstvo druhého - zlého - zase přehrává, čímž na sebe strhává pozornost a nutí tak fandit diváky těm zlým)... a už nemá smysl dál pokračovat. Ono vlastně nemá smysl točit další pokus o českou pohádku (protože jsou mrtvé, pokud se nepřiblíží těm současným zahraničním) a nemá smysl Janáka považovat za žánrového obroditele v české polistopadové kinematografii, protože nebyl schopen natočit ani jeden skutečně žánrový film.

ULOVIT MILIARDÁŘE není "drzkou komedií", jak hlásá křiklavý plakát a prohlašuje režisér a scénárista Tomáš Vorel, nýbrž po T.M.A., KLÍČKU a HODINU NEVÍŠ již čtvrtým (!) letošním exploitationem. Bulvárním způsobem se oslovuje potenciální divák propagací (křiklavý plakát, okázalé autorské prohlášení na oficiálních stránkách, vulgarity v upoutávkách a politická nekorektnost názvů skladeb na soundtracku) i ten konkrétní v kinosále (plakátové podávání problémů polistopadové společnosti, postavy jsou karikované figurky, vše je expresivní - od herectví po řešení mizanscény, obrazově se rozvíjí estetika ošklivosti, všudypřítomná snaha šokovat lacinými prostředky). Problém bych tak neviděl ve zvolené stylizaci, ale v neschopnosti naplnit žánrové požadavky, zatímco se porušuje nepsané pravidlo exploitationů, které jsou odrazem ducha doby, ale nenastavují zrcadlo. Sexuální výjevy jsou jako z nováckého soft-porna 90. let, což nemůže nikoho šokovat, a snaha znechutit není dovedena do konce, protože se to opravdu nechutné buď neukáže v "celé své kráse" (análně souložící investigavec), nebo se od toho opustí (investigavec není vysvléknut do naha, dítě není zneužito). Postavy promlouvají na kameru přímo k divákovi v sále, čímž se boří iluze skutečnosti (na které je založen exploitation), ale dál než k postřehům čtenářů Blesku a diváků Primy "film" nedospěje. Ve výsledku se tak jedná o nezdařilý exploitation, jemuž chybí i ono nadšení z možnosti natočit něco u nás za komunistů nevídaného, jako tomu je u Olmerových trashů (PLAYGIRLS 1 a 2, NAHOTA NA PRODEJ)._____ Po letech přehodnoceno, protože to zraje podobně jako DĚDICTVÍ, a to vinou společensko-politicko-mediálního "progresu" (oligarchizace médií, deep fake, propojení jednotlivých druhů moci ve státě, občanské spolky s postranními úmysly atd.). Nekritizoval bych ani to, že všechno je ve filmu propojeno se vším, protože jde o jeden ze způsobů alternativního - síťového - vyprávění, které Vorel dokáže na rozdíl od ostatních kolegů a kolegyň ozvláštňovat (nadpřirozenou postavou a kombinací sklepácké poetiky s tradicí grotesek ve SKŘÍTKOVI; pasivním protagonistou, který prochází epizodickým vyprávěním v INSTALATÉROVI; sebeuvědomělostí a zastřešujícím rámcem šklebu nad porevolučním dění v MILIARDÁŘOVI).

ZAŽÍT WOODSTOCK je jednak originálním pohledem na největší a nejliberálnější hudební festival, jednak žánrově a formálně podvratnou podívanou. Spolu s hlavním hrdinou, jehož optikou je nám dění podáváno, se nedostaneme ani na jeden koncert, zato nahlédneme do zákulisí a spatříme kapitalistické základy, na nichž je celá liberální akce postavena. Žánrově (melodrama o dospívání se vším, co k tomu patří) a formálně (polocelky, časté užití split-screenu) by se mohlo zdát, že se jedná o dokonalou nápodobu kovencí filmů doby, ve které se WOODSTOCK odehrává, jenže... Která melodramatická generační výpověď 60. a 70. let by se dala přiřadit ke snímkům s queer tematikou, která je Leeovi "vlastní" (SVATEBNÍ HOSTINA, ZKROCENÁ HORA)? Který novo(novo)hollywoodský počin je ozvláštněn animovanou zhuleneckou vsuvkou? Léto údajně otupuje kritické myšlení (loni to byla MAMMA MIA!, letos PIRÁTI NA VLNÁCH), ale přestože je ZAŽÍT WOODSTOCK ukázkovým letním filmem, není u něj nutné kritické myšlení vypínat. 9/10

Letos mi největší radost vedle formálně progresivních blockbusterů dělají tzv. "malé velké filmy", které ale nejsou oněmi pověstnými festivalovými crowd-pleasery, nýbrž podvratnými a kontroverzními snímky, které vyvolávají rozporuplné reakce. LOUISE-MICHEL jedním z takových bezpochyby je, protože je nesmlouvavá/ý vůči všemu a všem (bohatým, chudým, věřícím, protestantům, ženám, mužům, postiženým, umírajícím, zvířatům...), přičemž všemu tomu černému humoru a satirickému postihnutí problémů dnešní společnosti (ekonomická krize, paranoidní teorie o vládních spiknutích, ekologický způsob života, přistěhovalectví, adopce...) nechybí inteligence. Nevzpomínám si na komedii (i když velice zlou, nesmlouvavou a jízlivou, přitom chápavou a neodsuzující, "pouze" ukazující bezvýchodnost na všech stranách), u které bych mohl napsat, že se dá analyzovat její stylistická stránka (setkáme se zde s celým rejstřík nápaditého využití kamery v komedii, od veliké hloubky ostrosti po práci s mimozáběrovým polem...) a pozastavovat se nad přechody mezi žánry a jejich ohýbáním, celkovou "nevyhraněností" (od titulního názvu po pohlaví hlavních postav až k tělu celého filmu). Překvapení roku a jeden z nejoriginálnějších snímků vstoupivších do naší kinodistribuce, na kterém je patrná inspirace Royem Anderssonem a Akim Kaurismakim (snad jediné "škatulky", ke kterým lze LOUISE-MICHEL alespoň trochu přiřadit).

ČÍSLO 9 dokazuje, že věda a náboženství (konkrétně - křesťanství) musí být v opozici natrvalo. Formální i myšlenková veteš, která nemá určené, na jakého diváka cílí (děti rozruší některými nevhodnými výjevy a uspí pomalým tempem, dospělé otráví prostoduchostí fabule, schématizmem a klišovitostí, především ale ideovým zpátečnictvím), ani nepředstavuje dostatečně promyšlený svět, jenž bychom chtěli obývat a prozkoumávat po skončení filmu. Neovládatelná, za jedno odpoledne dohratelná adventura, která má dobrou animaci a mix zvukových efektů, ale není hodna jmen producentů, kteří ji zaštítili. Burtonovský motiv výjimečného jedince (stvořeného vědcem, jenž nestihne svůj vynález zcela dokončit) a kontrast dvou světů (postapokalypticky dusného a toho nevinného, představovaného písní z ČARODĚJE ZE ZEMĚ OZ) naráží na měšťácké hodnoty a konzervativní notu filmu (věda a rozum špatná, víra dobrá, heterosexuální pár norma); atrakce jsou ve své eklektičnosti a precizní rytmizaci správně "bekmambetovské", ale výchozí nápad není pořádně rozveden (je vlastně jedno, kolik je hadráků) a k předobrazům se přistupuje s úctou, nikoliv výsměchem. Od ANDĚLŮ A DÉMONŮ mě nic svou hloupostí tak neotravovalo...

Netuším, jak hodnotit film o (osobní i profesní) slepotě, který v Almodóvarově filmografii představuje přiznané přešlapování na místě a který je plný sebereferenčních prvků k režisérovým-scénáristovým předchozím dílům, k jejichž rozjuchané poetice či akademičnosti se nechce navracet, i otevřených odkazů na kanonizované snímky, jež slouží jako návod, jak ROZERVANÁ OBJETÍ "číst". Po ŠPATNÉ VÝCHOVĚ, což byl remake ZÁKONU TOUHY, a VOLVERU, návratu ke KVĚTŮM MÉHO TAJEMSTVÍ, stojí před další etapou své filmařské dráhy, a tak účtuje s tou minulou: přestože je scénárista opětovně hlavním hrdinou, scénář tentokrát není tematizován jako dramatický prvek vyprávění, protože tím je samotné natáčení filmu; melodramatická a neo-noirová linie příběhu pozbývá dramatičnosti (protože pointy jsou předem známy a divák nekonečných seriálů pro ženy je vystaven pomalu plynoucímu počinu) a napětí (protože okázalá výtvarnost co do kostýmů a rekvizit i prostředí je prázdným estétstvím tu upomínající na pop-art, támhle zase na noir). Záměrné vyprázdňování a upozaďování almodóvarovského rukopisu ("peeping tomovský" voyeurizmus,homosexualita, černý humor, téma žárlivosti, vraždy, pomsty) slouží k demonstraci myšlenky o umění imitujícím život (a životu imitujícím umění) a nutnosti dokončit film, přestože je to návrat ke starému - ale zdokonalenému. Formálně (flashbacková struktura vyprávění a osobni i profesní život postav není matoucí, přitom stylisticky jde o nejvyvedenější almodóvarovku - časté jízdy a přeostřování) i tematicky (bez sexuální a náboženské i politické kontroverze, samoúčelných a lacině provokujících explicitních scén a homosexuálních výstřelků) jednoznačně nejumírněnější Almodóvar ve svém uměleckém tápání a bilancování vlastní tvorby neskončil u pouhé anekdoty jako Woody Allen v HOLLYWOOD ENDING, ale nedosáhnul ani na vrchol v podobě Felliniho 8 a 1/2.

Po druhém zhlédnutí s klidem prohlašuji, že se jedná nejen o nejlepší český polistopadový film, ale pro mě osobně i jeden z nejopojnějších kinozážitků letoška, který je - stejně jako VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ - o vztahu skutečnosti a fikce a - stejně jako HANEBNÝ PANCHARTI - o kinematografii (tj. i produkci a promítání) dané doby. Nejedná se o další chcípáčkovský český film a na nedávnou minulost a jedince v ní se nenahlíží smířlivě, s porozumění: hrdinové mění role a nosí masky (oproti AMERICKÉM GANGSTEROVI ale nikdo nedojede na svou žánrovost, nýbrž na svou neochotu či neschopnost hrát různé role a vydávat se za někoho jiného), historie je zde traktována skrze média - film a rozhlas. Na rozdíl od (výborného) NORMALu, u kterého je styl taktéž nositelem různých významů, není PROTEKTOR formální nápodobou filmů či trendů dané doby: přestože typologie písma i způsob záběrování (většinou velké celky, polocelky a detaily, figurativní střihová metoda záběr-protizáběr při dialozích) by tomu nasvědčoval, film se vůči prvorepublikovým a protektorátním snímkům vymezuje. Děla to prostřednictvím řeči - jak té filmové (nespolehlivý flashforward v úvodu, paralelní střihová skladba dominující vyprávění, svícení, kdy se postavy ztrácejí v pološeru, ahistorická elektronická hudba, důmyslné užití diegetických zvukových efektů, na jejichž podnět reaguje kamera, popř. dialogy či monology předznamenávající následující scénu), tak jazykem postav (viz stylizované promluvy postav filmu ve filmu a autentická řeč ve filmu samotném). Nečekejte ale slast z podlehnutí iluze (VEŘEJNÍ NEPŘÁTELÉ) či potěchu ze síly filmu schopného přepsat historii (HANEBNÝ PANCHARTI), protože tohle cinefilní vyznání, zahalené kouřem drog, je zničující: plátno reflektující počínání protagonistů je exploatováno a obraz vybělen, z mrtvých jsou jen stíny a hudba (rytmizující dění) a zvuk utichnou. 10/10