Bluntman

K zbláznění dokonalé, "kafkovsky geniální". Hitchcock není mrtev, jenom si změnil jméno na Scorsese. Dodatek: přestože se jedná o film, který vypadá jako něco od Hitchcocka, jde spíše než o vysoustruženou žánrovku o charakterovou studii ala Michael Powell. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem si nadšeně říkal a pochvaloval, nakolik polemicky se pracuje se žánrovým odkazem, jak může být vybočení ze stylistického systému opojné a jak nápaditě jsou jednotlivé scény inscenovány, že je to celé hrozně chytře odvyprávěné, s precizně dávkovanými informacemi umožňujícími dva zcela odlišné výklady. Chápu ale, že to béčkové aranžmá spoustu lidí zmate, i když si myslím, že vypořádání se s béčkovou veteší je zvládnuto důsledněji a podvratněji než u posledního Spielberga a Kellyho (nejde o to, že pointa je předvídatelná, když neomyslitelně patří k filmům z 50. let, v jejichž stylu se celý snímek nese; navíc je posledním záběrem podvrácena). Je nutné si taky uvědomit, že prostřednictvím žánrové dobové kinematografie se film vyrovnává s kolektivní vinou a (po)válečným odkazem, a tak je velice aktuálním, přestože jde o dobovku. P.S. Osobně nepředpokládám, že by letos tuhle pecku něco překonalo... a pokud, pravděpodobně umřu v kině blahem.

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) VLKODLAK je stejný případ jako loni DEN, KDY SE ZASTAVILA ZEMĚ, tj. velice zdařilá předělávka, která je uctivá nikoliv k originálu, ale formální podobě žánrově spřízněných snímků dané doby. Jenže nejde "pouze" o pastiš, která se snaží kvalitativně překonat svůj vzor a předobraz (1941), ale zároveň modernizací v přijatelných mezích, která polidšťuje monstra a psychologizuje lykantropii, jež zde slouží jako metafora pro oidipovský komplex a jeho překonání. Problém je, že se velice důsledně užívají tehdejší prostředky filmové řeči (práce s mizanscénou a diegetickou hudbou je vyloženě labužnická záležitost), a tak do celku nepasují "současné" pouťové scény atrakcí - vlkodlačího řádění, i když se zrovna nepříliš okázale odkazuje na monster cross-overy 40. let minulého století. Ve výsledku jako předělávka zdařilé, ale pouzy pro ty, kteří mají nakoukáno, jako modernizace původního konceptu nepříliš funkční a ve vztahu k původní nefilmové předloze kvalitativně nedostačující Coppolova DRACULY či Branaghova FRANKENSTEINA. 7/10

A co na to Adorno a Horkheimer?

Na scénáři je sice vidět, že byl napsán za 53 hodin, ale schématizmus, spousta klišé a lacinost dialogů alespoň u mě fungovaly "regresivně" - vrátil jsem se díky nim do dětství (vždyť takhle ty martial arts fláky byly vystavěny - včetně první flashbackové poloviny). Navíc zápletka, příběh i způsob vyprávění je zde jenom proto, aby motivovaly přehršel nápaditých (baterka) a přehledně zrežírovaných atrakcí, které reflektují vývoj akčního filmu posledních tří dekád: od kultu těla osmdesátých let ve flashbackových scénách přes fillm pohybu devadesátých k současnému bourneovskému parkour stylu a pastiši cizích kultur. Navíc si myslím, že se jedná o velice zdařilou poctu asijským - především japonským - exploatačním bijákům, kterou docení především ti, kteří mají nakoukáno a říkají jim něco jména jako Meiko Kaji, Reiko Ike, Sonny Chiba, Kinji Fukasaku, Sogo Ishi či Norifumi Suzuki. Obsazení Raina a zasazení do neasijského prostředí s anglickými dialogy chápu jako přijatelnou daň za přiblížení jedné kultury druhé, a to prostřednictvím jejich prostředků: okázale digitálních triků. Kdybych měl parafrázovat kultovní hlášku z jednoho Tarantinova scénáře, napsal bych, že NA není jako "jeden film se Sonny Chibou, ale hned tři - a to najednou"!

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) Pakistanská klasika žánru, na kterou se přímo odkazuje v prvním pakistánském gore horroru ZIBAHKHANA (HELL´S GROUND), není žádným zásadním avantgardním počinem, formálním experimentem, žánrově revizionistickým snímkem vymezujícím se vůči klasickému hollywoodskému stylu, ale zábavně neuměletelským brakem. Zatímco si upír jezdí v dodávce, do děje nemotivovaně vstupují povinné hudební vložky a hudba je v silném kontrastu s tím, co se děje na plátně, divákův zájem opadá, protože špatně zinscenovaných scén není bohužel většina a ve všech ostatních ohledech se tenhle pořádnou hrůzu ani smích nenahánějící horror drží příliš západních vzorů a pravidel včetně nutných schémat a klišé. Některé filmy jsou zábavné pouze jako kuriozity, u nichž je zajímavé sledovat, jaké významy jsou jim dodávány dodatečně, aniž by se to z formálního hlediska dalo považovat za záměr.

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) ZIBAHKHANA (HELL´S GROUND) je nálepkováno jako "první pakistánský gore" či "první pakistánský slasher", ale nepřijde mi vhodné snímku přisuzovat jeden konkrétní subžánr či poetiku, protože míchá hned několik žánrů dohromady, přičemž mnoho scén je inscenováno prvotřídně, a nápaditě vstřebává spoustu stylistických postupů (komiksové vsuvky ozvláštňující digitálně exploatační vzezření). Že tady nejde o zhnusení či vystrašení diváka, je dáno najevo hned v jedné z úvodních scén, kdy se jedna z postav dívá na údajně první pakistánský horror, stokerovskou adaptaci Draculy ZINDA LAASH, aby se pak hlavní skupinka mladistvých s představitelem titulní role setkala. O co tedy jde? O přehlídku postupů či přímo ikonických scén ze západních vzorů mnoha horrorových subžánrů, zasazených do pakistánského prostředí, v rámci kterého je možné nesčetné množství západních kanonických snímků (sub)žánrů pojmout v uctivě-parodicky-napodobitelském duchu domácího pokladu - ZINDA LAASH. Od toho se odvíjí stylizace hereckých výkonů a ostatní specifika (lokalita, hudba...). Nadprůměrné hodnocení pak zajišťuje sociálně-kritické "postřehy" filmu, které se na rozdíl od odkazovaných (NOC OŽIVLÝCH MRTVOL, TEXASKÝ MASAKR MOTOROVU PILOU, HORY MAJÍ OČI - vše originály) nenesou v politické, nýbrž ryze společensko-ekonomické rovině, a tak dělají ze ZIBAHKHANA něco víc než jenom zatraceně stylovou nápodobu pro žánrového fanouška či sběratele campů.

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) (Pop)art-porno BEHIND THE GREEN DOOR je spolu s DEEP THROAT a DEVIL IN MISS JONES považováno za stejně zásadní a efektivní jako vynález modré pilulky: pro žánr měly tyto filmy doslova erektivní účinky. I když se ale pomine historický kontext (porno filmy se z pro ně určených (porno a grinde house) kin dostávají do těch běžných, herečky se stávají hvězdami a jsou obsazovány do žánrově spřízněných snímků vyvolávajících vzrušení a napětí - v případě M. Chambersová do horrorů Wese Cravena a Davida Cronenberga), BEHIND THE GREEN DOOR stojí na rozdíl od výše zmíněných stále za pozornost. Z formálního hlediska a způsobu oslovování diváka se jedná o pozoruhodný počin, který na místo sledu aktů motivovaných příchodem postavy na místo pŕedvádí jeden dlouhý gang-bang, kdy unesená hrdinka objevuje svou sexualitu, což je podáváno jako flashback - vyprávění barmana v zaplivané hospodě. Zhmotnění mužských fantazií, jejichž vrcholem je "obsloužení" mužských účastníků představení všemi tělesnými otvory a za pomocí dalších orgánů jako ruce, je nevídaně vyvážené (Afroameričan, u kterého není upozorňováno na jeho potenci, postarší, orálně uspokojovaný pán a masturbující tlustá žena) a esteticky zajímavé. "Houpačková" scéna připomene Cirque de Soleil, zpomalené a pop-artově zbarvené záběry ejakulace vypadá zase jako něco od Warhola či z úvodních titulků hitchcockovských či bondovských dobrodružství. Vrcholem je závěrečná desetiminutovka, která po hard-core chlupatých sedmdesátkách přichází s takřka milostnou scénou snímanou v polodetailech a svým trváním i hudbou gradující akci je podřízena vnímání ženy. BEHIND THE GREEN DOOR tak představuje genderově vyrovnané porno, které je i dnes zajímavé nikoliv pro to, že penisy mají ofinu a černoši při lízání mají nafouknutá ústa jako Armstrong při hře na hudební nástroj, ale kvůli svým estetickým kvalitám.

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) Neočekávejte zábavné béčko od začátku do konce ani vzhledem k zemi vzniku genderově radikální podívanou, protože guilty pleasure potenciál je přítomen pouze ve scénách nekopíruících první díl terminátoří ságy a vtipnost napodobování scén z Cameronova techno-noir thrilleru se brzy omrzí. Mužský machismus a americké herojství je zde sice karikováno a ženské postavy jsou prezentovány jako ty silné, schopné na rozdíl od těch chlapských vyřešit problém, ale... ženy jsou zde především na pohled a potěchu mužského diváka. Ten není znepokojován detailními scénami vaginy dentaty v akci (film o kastraci nevyvolávající kastrační komplex?), naopak se usmívá zjevné lacinosti celého projektu a hloupé doslovnosti. Ve výsledku "ani tak špatné, až je to zábavné", ani "genderově radikální", fungující nejspíš jen se správně naladěným publikem, posíleným patřičnými substancemi.

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus.

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám.