Bluntman

Tenhle severský film nestojí za pozornost jenom "díky" podílu českých členů štábu a českých vlaků v závěru, ale protože jde o zdařilé psychologické drama, resp. civilně pojatý komiksový film na dánský způsob. Celou dobu se pracuje s tím, že se jedná o hulkovskou variaci, kdy titulní postava nedokáže kontrolovat své emoce, protože se dobrovolně vystavila lékařskému experimentu. Mírně předvídatelná pointa ale předchozí postaví na hlavu a ve spojitosti s ní zamrzí, že když šlo celou dobu o psychologické drama schizoidního jedince "postiženého" svazujícími společenskými konvencemi, nepřekročí se žánrová pravidla a divák se nerozruší, musí mu být nabídnut alespoň částečně šťastný konec. V závěru jsem tak neměl pocit, že by se mezi námi mohl pohybovat podobný psychopat a že společnost může plodit takové zrůdy, ale že jde o formálně precizně zvládnutý snímek s nápaditými přechody mezi fikčními zdroji hudby i její významotvorností a chytře dávkovanými informacemi. Pokud by ale aspoň takhle dopadla česká PO UTA, byl bych rád.

Jako satira funguje film i přes svou neadresnost velice dobře, protože není problém si dosadit konkrétní osoby, jejich mediální image a filmařská hnutí či poetiku. Problém nastává, když se začne řešit, co nám chce snímek říct, jestli si jenom nezávazně utahuje a míří na egoistické tvůrce uměleckých filmů nesnesitelných pro měšťáckého diváka, nebo se strefuje do obou táborů a záměrně nám představuje nesympatické postavy, s nimiž se nelze ztotožnit a kterým nejde fandit, a okázale v montážních sekvencích vynechává informace, kvůli kterým se závěrečná třetina uzpůsobuje žánrovým konvencím, ale nedrží pohromadě a fikčnímu světu chybí vnitřní logika. Přijde mi, že vlk se nažere a koza zůstane celá; jinak napsáno: neustále vyvádět z konceptu a přitom bořit žánrové konvence a vybízet k aktivnímu diváctví zvládá lépe ten, jenž byl nejspíš největší inspirací pro Nikolaje Liea Kaase.

(CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy.

(CINEMA MUNDI 2010) Přestože se o celovečerním debutu herce George Ovashviliho můžete dočíst, že se jedná o "univerzální příběh", nevěřte tomu, protože jak téma, tak i věnování v závěrečných titulcích a biografický základ vyprávění dávají jasně najevo, že jde o velice "osobní příběh". DRUHÝ BŘEH je cca. tisící první sociální drama o mladém klukovi utíkajícím z domova a dostávajícím se do vyhrocených situací, které nepřichází s ničím novým ani výchozí rámec nijak neozvláštňuje. 90minutová skrumáž klišé s nevyrovnanými výkony neherců a snahou o realisticko-civilní pojetí s inklinací k žánrovým stereotypizacím může na diváka s obdobnou zkušeností, jakou si prošel hlavní "hrdina", zapůsobit a na konci mu prostřednictvím gatlifovské hudební vložky přivodit transcendentní stav. Pro diváka bez zkušenosti ale jde o sociální hyenismus, kdy nám má trnout krev v žilách z toho, že se klučina dostává do čím dál tím většího svrabu, abychom se pak cítili kýčovitě dojati, že zdárně došel na konec své iniciační cesty za dospělostí a samostatností. P.S. Nechápu význam záběrů v závěrečných titulcích filmu, ale nejspíš zbyly nějaké peníze v rozpočtu.

(CINEMA MUNDI 2010) Se znalostí produkčního zázemí (500 000 eur, natočeno za pár týdnů se změnou hereckého představitele ztvárňujícího důležitou vedlejší postavu podle první verze scénáře a za pomocí improvizace) by se mohlo zdát, že jde o ukázkový příklad velkého malého filmu, který těší diváky na festivalech a přehlídkách. Skotský celovečerní debut Justina Molotnikova ale není oním nerozrušujícím těšitelem davů, protože vedle stěžejních témat snímku jako pamět a vyrovnání se se vzpomínkami se přebírá formát stand-up comedy, jenž dovoluje ozkoušet, jak daleko je možné ještě zajít v černohumorném přístupu k tak vážným věcem jako pedofilie ad. S podobným konceptem přišel Judd Apatow v KOMICÍCH, který je ale důslednější v přepracovávání žánrových schémat a při zamyšlení se mu celá konstrukce nerozpadá, jako se to stalo u konce SMÁTI SE V SLZÁCH, kde se sice borají klišé a na happy-end v pravém slova smyslu nedojde, ale přesto se skončí "pouze" u ozvláštněné žánrovky s přesahem. Dávám plný počet, i když je hodnocení mezi čtyřmi a pěti, protože jde o jeden z nej. filmů, které i s tvůrčí delegací nabídnul první ročník Cinema Mundi. Některé folklórní záležitosti jsou totiž přenositelné, třeba skotský černý a velice drsný humor.

(CINEMA MUNDI 2010) ZBĚH byl lucemburským vyslancem na Oscara, což ale nutně nemusí znamenat "nejlepší film dané kinematografie za rok 2009", ale spíš "film, na kterém jsou patrné určité produkční hodnoty a svým tématem by mohl oslovit i zámořského diváka/akademika". Téma dezertérství a partyzánského boje je v rámci válečného žánru spíše přehlížené. Pokud ale budou vznikat podobné filmy jako právě komentovaný, tak je nutné dodat, že právem. Na poli 97 minut (které se subjektivně zdají být minimálně dvounásobné) jsme sice svědky zdařilého řemesla, jenže realizační dovednost nezastře inscenační bezradnost a odškrtávání si NAPROSTO VŠECH klišé válečného (sub)žánru je zábavné pouze ve chvílích, kdy něco vypovídají o lucemburské mentalitě (pouze ve dvou scénách, kdy v obou figuruje pistole - v jedné je kuchyň, v druhé les). Na výsledném zážitku pravděpodobně nepřipadala ani technicky podřadná verze, která byla zvukově přebujelá a obrazově nekvalitní. Obávám se ale, že nešlo o záměr, a tak nemůžu na dvě hvězdičky ocenit ani to, že film s viditelný produkčním zázemím (v exteriérových scénách) není reklamně vypulírovaný.

(CINEMA MUNDI 2010) NEŠŤASTNÍCI, nebýt tak chytře odvyprávěni, mohou být příkladem toho, že se sociální dramata přibližují divákovi prostřednictvím podbízivého a vulgárního humoru, zatímco komedie jsou uměle povyšovány špínou sociálních dramat. Jenže oni naštěstí chytře odvyprávěni jsou, protože se střídají dvě roviny vyprávění (minulost a tady a teď), které jsou propojeny osobou vypravěče, zároveň hlavního "hrdiny" filmu, jehož vstřícnost k divákovi je nesmírná, protože mu dává dopředu víc informací, než by jinak bylo v případě konvenčního snímku přijatelné, a tak si pohrává s náladou a neuspokuje diváka klasickým způsobem, protože ho nutí mít od dění odstup. Belgický snímek o (ne)schopnosti vymanit se z rodových "předpokladů" má tak svou žánrovou neukázněností a náladou blízko severským tragikomediím.

(CINEMA MUNDI 2010) POLICEJNÍ, ADJEKTIVUM je nesmírně chytrá a zábavná sémantická hra o rozporu mezi významem slov a naší vlastní definicí ovlivněnou morálními a etickými zásadami. Nemyslím si, že se jedná o nedivácký počin, protože jde o velice komunikativní dílo, které prostřednictvím předčítání zpráv vedoucímu/čtení zpráv samotným divákem shrnuje předchozí dění. Navíc je možné se na oné hře podílet, protože pozorný divák si všimne, že dialogy jsou návodem k tomu, jak film číst; nejpatrněji asi při rozhovoru muže-policisty a jeho ženy o textu písně, který při doslovném vnímání vyzní nesrozumitelně, odtažitě a zdlouhavě, ale při interpretaci za pomocí výkladu symbolů je jasné, že některé věci nelze říct přímo (což se nevztahuje jenom na slova, ale i záběry a scény vůbec). Plus jde o nápadité vyjádření se k jednomu žánrovému adjektivu - policejnímu filmu, který byl zbaven pro samotné soustředění se na atrakci jakýchkoliv morálních pochybností, o nichž je tento ukázkový představitel progresivnosti rumunské nové vlny především. Opravdu jde o policejní film, a to bez jakýchkoliv adjektiv, a já dávám plný počet, a to bez jakýchkoliv pochybností či morálního pochybení, protože vedle TAJEMSTVÍ JEJICH OČÍ jde pro mě o nejlepší (a co do národní kinematografie - jejich znaků - nejreprezentativnější) titul zhlédnutý na prvním ročníku Cinema Mundi. P.S. Speciální poděkování patří Jaromíru Blažejovskému za upozornění na tuhle klubovější obdobu HANEBNÝCH PANCHARTŮ a civilnější verzi HRANIC OVLÁDÁNÍ.

(CINEMA MUNDI 2010) Průměrné hodnocení odpovídá rozpolcenosti filmu, který vylíčení typicky albánského venkovského folklóru se všemi náležitostmi intenzifikuje žánrovými postupy thrilleru, aby se v závěru přespříliš unáhleně rozhodnul pro to druhé. ŽÍT! je nekoncepční záležitost, která jako úvod do albánské problematiky krevní (po)msty slouží docela dobře, ale svým příklonem k městskému thrilleru působí závěrečné věnování nechtěně komickým dojmem, nabourávajícím pietnost předchozí cca. hodiny a čtvrt. To ale není problém pouze tohoto filmu, ale i valné většiny ostatních uvedených na Cinema Mundi: dotýkají se velkého tématu, ale zpracovávají ho jako žánrovou podívanou, aby byl pro diváka stravitelnější. Výsledkem pak není ani uspokojivý napínák, ani umělecký "dokument", nýbrž hybrid stojící za pozornost jako svědectví o mentalitě určitých národních kinematografií.

(CINEMA MUNDI 2010) Regulérní kostýmní kýč, který si hraje na umění tím, že se v něm hojně šuká. Své původní hodnocení měním z "odpadu!" na jednu hvězdičku, protože OTROCKÁ POUTA jsou sice nesnesitelně úmorná, ale jejich koncentrované hlouposti se nedá nesmát. Škoda, že jsem se začal bavit na účet "filmu" až na samém konci, protože vyplnit předcházející dvě hodiny přemýšlením, jestli báchorka o problematickém super egu není glosou řecké politické situace či zda-li je u Řeků všechno naopak, a tak "nejlepší film roku 2009" u nich znamená "nejhorší film roku 2008", zas taková legrace nebyla. Hlavně doufám, že si někdo na základě toho, co je promítnuto na Cinema Mundi jako reprezentativní titul dané národní kinematografie, nebude synekdochicky dělat výsledný obrázek o celém tamním průmyslu, protože vedle Adonise Lykouresise mají Řekové jednoho z posledních žijících auterů - Theodora Angelopoulose, který je festivalovými a klubovými diváky považován za důstojného následovníka odkazu Antonioniho, Tarkovského či Bergmana, aniž by točil zatuchlé snobárny, jako je výše zmíněné navoněné hovno.