Louise-Michel

Tenhle film musí zaujmout hned úvodní scénou. Pokud na vás nezabere, rovnou to vypněte. Není to nic pro vás. Černá komedie nejen velmi nekorektní, ba přímo anarchistická. Chlap-ženská a ženská-chlap na cestě za pomstou hledají původce sociální nespravedlnosti, která na ně dopadla. Humor dohnaný ad absurdum se nezastaví před ničím, takže je film příjemně nepředvídatelný. A poslední scéna je až po titulcích. (21.06.2015)

Ľavicoví voľnomyšlienkári zotierajú majetnícke nápisy s kapitalistickej almužny amnestií. Francúzsky "audacieux" duet sa oháňa satirickými dýkami a reže až do samého mäsa. Rýchlo, cynicky a neobozreteľne. Licitovať nad zvolenou šablónou tzv. "surrealistického absurdistánu všednosti" považujem za mrhanie času, pretože tá je viac než jasnou ukážkou inteligentnej práce, ktorá sa striafa presne a naozaj do čierneho. No a v Európskom parlamente z toho musia mať vybranný jedinci pomyselnú psoriázu. (19.04.2010)

Ačkoli by nevybíravost zdejšího ataku na kapitalistickou společnost a ekonomické vazby v jejích základech mohla zavdávat k domněnce, že Delépine-Kervern točí pro úzké publikum apriorních radikálů, je jejich humor naopak principielně přístupný všem. Tvůrci se totiž nikomu nepodbízejí a strefují se bez rozdílu do každého. Není to však palba chaotická či neuvážená. Naopak nese nepřehlédnutelné doklady až odstřelovačské preciznosti – každý dokonale vybroušený gag či vtip má své místo v celku díla a současně vypovídá mnohé o postavách i divácích, kteří na něj reagují. Nejen díky dramaturgicky důmyslnému scénáři, směřujícímu k zásadnímu odhalení o identitě hlavních postav, lze "Louise-Michel" označit za podpásovou nuzáckou parafrázi na japícký "Klubu rváčů". Stejně jako deset let starý kultovní titul nabízí i francouzská satira nekorektní zábavu i výstižnou výpověď o dobové západní společnosti (je až k nevíře, jaké množství symptomů doby - od paranoie přes bio potraviny po adoptování dětí z chudých zemí pracháči - dokáží tvůrci ve vyprávění obsáhnout). (10.09.2009)

Zřízenec láduje před očima pozůstalých do poruchové pece anonymního nebožtíka. K tomu hraje internacionála. V téhle scéně je všechno – v pozici zřízence stojí režiséři, mezi pozůstalými sedí divák. Absurdní kremace tabu a korektnosti, fantastické herecké výkony a pythonovsky poťouchlý styl vyprávění. Z téhle frašky by měl, tuším, Francoise Rabelais radost, močení na hlavu systému s grácií a surrealistickou vášní pro nesmyslnost všedního. (03.09.2009)

Vydatná dávka absurdního humoru, bohužel v nefungující formě. Tohle prostě Francouzi, oproti svým britským kolegům (Terry Jones a spol.), neumějí ukočírovat. Jako celek je to nezáživné, nudné a je vidět, že se dost tlačilo na pilu. Absurdní humor ano, ale musí to být zábavné, tohle je jen taková černočerná groteska, ovšem uznávám, místy povedená (střelba na štěkajícího psa, žádost o vraždu vznesená na dívku umírající na onkologickém oddělení nebo závěrečná vyvražďovačka, jíž neujde ani malé dítě). (18.11.2010)