Jeoffrey

Zvláštní psychologické anime, které mělo slibný a tajemný začátek a hodně nejasný, mnoho naznačující, ale nic vysloveně neříkající konec. O tom, jak to vlastně skončilo a co všechno tím chtěli autoři říct, se bude možná spekulovat ještě dlouho. Co bylo v posledních momentech reálné a co bylo jen dívčinou představou? Trocha alegorie, trocha filosofie a mnoho věcí ponechaných na přemýšlení pro diváka. Ale že by mě to všechno nějak hluboko zasáhlo, že bych ten příběh jakkoli hltal, nebo z něj nespal? Bohužel... Občas tam byla velmi příjemná atmosféra (někdy i výborně hudebně podbarvená), ústřední dvojice mě docela zaujala, někdy jsem se i na chvíli zamyslel... Možná je to geniální dílo, které jsem nedocenil, možná je to jen filosofický pseudoblábol, který si na něco víc jen hraje - za sebe v tom nemám moc jasno a proto za mě 6/10

Vytvořit něco sympatického, inteligentního, zajímavého, zábavného - zkrátka něco u čeho si užijete snad každý okamžik, se může zdát těžké, ale občas se objeví nejrůznější kousky, které mě přesvědčí o tom, že je to v podstatě strašně jednoduché. Musí se ale například umět správně pracovat s postavami, atmosférou a dokázat takové věci, jako je smíchat něco nepřirozeného (a nemusí to být nadpřirozeno jako třeba tady) s něčím naprosto přirozeným. Chce to také zvolit správnou kombinaci charakterů, tak aby fungovala chemie. Také to musí dobře vypadat a dobře znít. A tohle všechno tohle anime má! Je to zkrátka vždy osvěžující pocit narazit na někoho jako je Sakuta - neskutečně upřímný a zároveň tak normální, vtipný a sympatický. Navíc když má po svém boku tak kouzelnou, inteligentní a zajímavou dívku jako je Mai, tak je na světě pár, který funguje a který je radost sledovat i poslouchat. Ale je tady i několik dalších zajímavých vedlejších postav, spousta dívek s problémy, které potřebují nějak pomoct a Sakuta má prostě tu smůlu, že tyhle fenomény přitahuje. Že to zní jako něco, co už jste někde někdy viděli? Možná, ale ne... Protože ať už se hlavní hrdina potýká s jakýmkoli problémem, tak autoři dokáží vše zakončit tak, že to často (snad kromě prvních dvou případů) vyzní naprosto jinak, než podle zaběhnutých klišé předpokládáte, ale přesto naprosto přirozeně a normálně. Díky tomu člověk nemá problém s ničím nadpřirozeným, co se tu děje, protože vše, včetně chování postav působí naprosto přirozeně, sympaticky - prostě uvěřitelně (včetně každého vědeckého rozboru s kterým přijde Futaba). Když navíc umíte pracovat s atmosférou, tedy zábavné chvíle baví, smutné dojímají - pak máte vyhráno. No a někdo jako Jeoffrey je unesený, baví ho to a v duchu si přeje být tak přímý a vtipně sarkastický jako hlavní hrdina a sní o tak úžasné dívce jako je Mai... Jsem okouzlen, pobaven a nadmíru spokojen = můj TOP sezóny - 9,5/10

Pojďme si hrát s časem a pojďme proti sobě postavit pár významných postav japonských dějin. Může to být zajímavé? Tak třeba takový Drifters něco docela zajímavého předvedli, i když měli širší záběr, než jen známé japonské postavy a příběh (tedy spíš jeho začátek) byl asi o něco přímočařejší a mnohem šílenější než zdejší hraní si s chronometrem a snaha ovládnout celý svět. Postavy v Drifters byly zajímavé a byla to taková sbírka podivných psychopatů a šílenců, tady však moc zajímavé nejsou, spíš jen takové - nudné. No a nuda převládala po celé první 3 episody, kdy jsem se do sledování té další v podstatě jen nutil a čekal, jestli přijde nějaký zajímavý a překvapivý zvrat, skvělá bojová scéna, zkrátka něco, co by mě u toho udrželo. Ono nějaká ta překvapení tu i jsou, občas se tu i bojuje, ale já jen ležel a nijak to se mnou nehnulo. Takže ani mé oblíbené postavy z období konce éry Edo (které mám tak rád zparodované v seriálu Gintama) ani třeba takový Sanada Yukimura a jemu podobní (je podle mě jen otázkou, kdy se objeví třeba Oda Nobunaga) mě u toho neudrží... Drop po 3. díle a max. 3/10

Tak dobře, jsme v půlce, další díly budou prý až za půl roku, tak proč si trošku nerozebrat tuhle první část a pak to na jaře doplnit o polovinu druhou... Ještě před tím, než jsem se do další série pustil jsem slyšel na pár místech, že politický arc je špatný. Nějak jsem nechápal proč, vždyť trocha toho tahání se o moc a vnitřních půtek může dávat příběhu nějakou tu hloubku, která se jako vyvážení k tomu všemu bojování podle mě i hodí... No jo, ale to načasování! Největší problém celé téhle první poloviny nové sezóny (a politického arcu) je pro mě v tom, že krásně vysvětluje význam slova "antiklimaktické", tak jak si ho představuji já. Co to znamená? Pro přirovnání si vycucám z prstu zase jednou jeden "romantický" příměr. Představte si že máte krásnou partnerku (dámy partnera), která má skoro všechno co chcete a i vás přitahuje svojí osobností a teď jdete lidově řečeno "na věc". Hrajete si poznáváte se a všechno směřuje k tomu nejlepšímu, ale v momentě vrcholu celé téhle předehry, kdy už jste nažhavení jak kovová střecha uprostřed horkého letního dne na to nejlepší (na tu pořádnou "zápletku"), vám vaše drahá polovička začne z ničeho nic povídat o riziku pohlavně přenosných chorob. Jistě s tématem to souvisí, možná to pro někoho může být i zajímavé a poučné (když se to dobře podá), ale v tuhle chvíli, když čekáte něco trošku jiného to dokáže prostě utlumit veškeré nadšení a vrátit člověka někam na zem (v horším případě i pod zem). Takže co jsem dostal v této části titánů namísto reálných titánů, informací o světě tam venku a těch druhých a pro mě zajímavějších lidech a snad už konečně rozklíčování té otázky s klíčem a sklepem? Tak hlavně lekci z Historie (z rodu Reissů)! Docela nudný převrat. Potom zjištění, že zdejší nejdrsnější lidi se nepyšní jménem Norris (protože Chuck), ale říkají si Ackerman a je jich tady tolik, že jsou snad za každým šutrem a ani nejsou nějak blízcí příbuzní. Trochu té akce, kde nejlepší scénou z prvních cca 8 dílů pro mě byla ta zakončená Leviho návštěvou v baru. Jednoho podivného titána a k němu spoustu lore ovšem o věcech, které jsem až příliš často už dávno tušil. Za pozitivní považuji, že Eren už tak neřve, on teď jen nějak hodně přemýšlí, Armin už nebrečí, on je teď... co je vlastně teď Armin a k čemu tam tuhle část sezóny vůbec byl ?!? No a Mikasa je prostě "EREN" Mikasa, tam se moc nezměnilo, i když v posledním díle měla i chvíli, kdy mi tak na minutku přišla i docela roztomilá (když se kluci prali). Ony vůbec asi jen ty poslední dva díly ve mě vzbudili vzpomínky na to, proč si myslím, že je tohle anime vlastně tak cool a to třeba hlavně díky zdejšímu "Snapovi" (propracovaný to vedlejší příběh z předposledního dílu...), emotivní i veselé párty, kdy mě zase jednou pobavila Sasha a samotnému odjezdu, který pro mě měl nějaké ty emoce a já se spokojeně usmál když Erwin zvedl svojí poslední ruku. Nebudu tvrdit, že je to propadák, pořád to byla někdy i docela zajímavá pasáž, ale nějak mě to utlumilo a začínám mít dojem, že ty super a 5* pasáže příběhu z kterých čtenáři mangy nespí už pár let přijdou, asi až ve Hře o trůny dorazí do Westerosu ta opravdická zima a řekněme si upřímně že obojí se neskutečně vleče... První polovina - 6,5/10 EDIT 1.7.2019 - DRUHÁ POLOVINA Jsem moc rád, že tentokrát mi fanoušci nelhali a že na rozdíl od jiných sérií, kde pořád čekám (třeba takové SAO), zde na ty 5* okamžiky opravdu došlo. Celá druhá polovina třetí sezóny je natřískaná akcí, dramatem, poetickými i filozofickými momenty a přináší většinu odpovědí, na které divák čekal (a z nichž si některá možná už i z části domyslel). Akce nemá chybu, drama je někdy lehce přehnané, ale budiž, poetičnost v kontrastu s tím vším potěší a filosofie? Některá důležitá rozhodnutí budou budit roztržky nejen mezi samotnými postavami a možná i vy stejně jako já nebudete s některými cestami, kterými se příběh vydá, souhlasit (viz. zdejší diskuze plná spoilerů) ale tak o tom to asi je, dobře napsané dílo má přeci budit u diváků emoce, podporovat myšlení a vést k diskuzi! Takže i když si stojím za svým, dokážu to, že vše není tak, jak bych si já přál a jak by bylo dle mě správně, prostě přejít a přijmout tuhle Isajamovu vizi... Tahle druhá polovina by prostě na těch 5* a hodnocení někde kolem 9/10 za mě byla, ale pořád je tu ta první půlka třetí série, která mě zase až tak nechytla a tak tomu ty 4* jako hodnocení celé 3. série rozhodně nechám. Jsou to ale silné 4* - 8,3/10

Nějak mě nenapadá příliš hodnotných vět, které bych o tomto anime mohl říct. Mělo to docela slušný příběh, pár zajímavých postav, naprosto zbytečnou romantickou linku (u které tak nějak nechápu přínos hlavní ženské postavy pro celý příběh) a docela přijatelné zakončení. Zkrátka ten nový kreslený Underworld byl vlastně docela dobrý anime... 6/10

3. sezóna Overlorda pro mě měla podobný průběh, jako ta předchozí. Začátek tak trochu nevýrazný, plný zbytečných záležitostí (opravdu jsem totiž třeba potřeboval vědět, že existuje panenská sukuba) a vaty, kdy jsem si u prvního dílu říkal, že tohle je materiál spíš na bonusový díl (OVA) a rozhodně ne jako úvod do nové sezóny. Celé dění kolem Carne mi nepřišlo zase až tak zajímavé, ale na druhou stranu mělo alespoň pro další dění větší důležitost, než celá anabáze s ještěrkami (omlouvám se, ale nemůžu jim je zapomenout) v sezóně minulé. Druhá část s vpádem dobrodruhů do hrobky už byla lepší, mnohem zajímavější s velmi povedeným vyústěním, které mi připomnělo, že zdejší hlavního hrdinu nelze označit za kladnou postavu. No a finále? Skvěle zvládnutá gradace a ukázka toho, co znamená být opravdu OP a že za určitých okolností to může být děsně přitažlivé. U posledních několika dílů jsem byl zase na vrcholu blaha, užíval si to a opět se těším na další pokračování. Ale ty rozjezdy sezón prostě drhnou (i když vím, že je to všechno součástí novel, takže ono to tam prostě patří). 8,2/10

Ze začátku se mi to hodně líbilo, mělo to pro mě potřebné napětí a navíc velmi pěkně vyobrazený samotný sport, kde každý zápas i trénink v badmintonu vypadal díky pohybu postav a záběrům na letící košík prostě hodně dobře. Kdyby se odehrávalo drama na hřišti, tak bych asi na tom nadprůměrném hodnocení i zůstal, stejně tak i kdyby se jim jen podařilo udělat příběh mimo hřiště zajímavý. Takhle je to ale jenom obyčejné MAMA drama, které ale prožívá naplno maximálně hlavní hrdinka. Ta byla najednou jak totální psychopat a přecházela z módu veselé školačky do módu sériového vraha během pár vteřin a přitom by stačilo jen si s mamčou hezky promluvit, ale to se u Ayano doma nenosí a tak i máma je taková, že si u mě žádné velké sympatie nezískala, spíš naopak. Bohužel díky tomuhle dramatu je tak nějak upozaděná nejen mnohem zajímavější postava Nagisy ale i samotný badminton a ani závěr, který sice problém vyřeší, žádnou extrémní úlevu pro mě jako pro diváka nepřináší. Vlastně kecám, přináší - úlevu, že je tohle všechno konečně za mnou... Teď už zbývá jen vysvětlit sousedům, že to na co jsem se teď díval nebylo porno, i když to tak mohlo, kvůli šíleně dlouhé (a naprosto pitomé) sekvenci vyplněné jen unavenými vzdechy obou hlavních hrdinek, vypadat. 5,5/10

Prozatím rozhodně nejlepší série z celého anime, opět s několika skvělými momenty, kterým vévodí 2 epické souboje - "All for One" vs. "One for All" (člověk se až diví co se všechno dá s Dumasovým mottem 3 mušketýru udělat...) a Midoriya vs. Bakugo. Tentokrát je to extrémně emotivní a napínavé - opravdu zajímavější než první dvě série. K tomu pár odpovědí a spousta nových otázek a zvládne se i promo na připravovaný film (OK to zase až tak cool není...). "To nejlepší co moderní shounen dokáže nabídnout" píše Toren a já souhlasím - příběhem i atmosférou to tak určitě je a protože i souboje mají šťávu, postavy jsou pořád vcelku sympatické (především hlavní postava je sérii od série snesitelnější), tak i já musím tentokrát vytáhnout z klobouku hodnocení nejvyšší. Extrémně bavilo. 8,8/10 P.S. Nyantovi bych doporučil očistec v podobě anime Black Clover, kde snadno zjistí, že Deku rozhodně není zase až tak špatný hlavní hrdina o.0

Kdyby mi někdo řekl po prvním díle, že tohle anime, které z počátku působí jen jako hodně průhledná reklama nejen na staré hry, bude nakonec podle mě tou nejpovedenější romantikou z celé sezóny a nejspíš i za posledních pár let, tak se mu vysměji do obličeje. Ale věřte, že je to tak... Pro každého, kdo se narodil v osmdesátých letech a tedy aktivně zažil ten boom počítačových her, který přišel v letech devadesátých to bude mít své kouzlo, pojede na vlně nostalgie a bude vzpomínat na své první zážitky s herními automaty i herními konzolemi. Takže kdyby to bylo jen o těch hrách a herní rivalitě, tak bych stejně pod 3* nešel, protože je mi to neskutečně blízké a navodilo mi to plno skvělých vzpomínek. Protože oni umí podat ten videoherní zápal, ukázat nadšení nejen z her, ale i hraní samotného a tak člověk Yaguchimu prostě věří! Ale je to ten silný romantický přesah, co dělá z High Score Girl něco mnohem zajímavějšího, silnějšího a nezapomenutelného. Už dlouho jsem neviděl takhle dobrou, nenucenou a sympatickou romantiku, kde minimálně 2 díly (odlet Oono a útěk Oono z domova) jsou u mě za čistých 5* a dokázaly bez problémů rozehřát i mé jindy velmi cynické a chladné myšlení. Ona vůbec celá Oono je pro mě neskutečně okouzlujícím stvořením. Je to asi poprvé, co reálně cítím, že popis postavy ve stylu "tichá, tajemná s podivnou vznešenou aurou" opravdu odpovídá tomu jak postavu vnímám. Ale ona Oono nepotřebuje mluvit, dokáže svoje pocity vyjádřit naprosto jasně jen pohledem, gestem, nebo stylem hraní... Problém je, že ani druhá dívka, která se zde objeví není vůbec špatná, je velice milá a podporující... A teď si vyber milý diváku! Já bych to sice dokázal a věřím, že to dokáže i Yaguchi, ale odpovědi přinese až pokračování v roce 2019, kterého se teď po posledním dílu a tom nejočekávanějším a zároveň pro diváka nejhorším cliffhangeru nemůžu dočkat. High Score Girl je pro mě největším překvapením celé sezóny a ukazuje, jak se dá správně pracovat s emocemi, romantikou, nostalgií a k tomu propagovat staré hry, nové hry i případnou druhou sezónu, aniž by vás to nějak extrémně štvalo a to vše v podivné a atypické animaci, která opět minimálně zaujme a po chvíli se možná (jako tohle všechno) bude i hodně líbit. 7,8/10 ----------- EDIT 17.5.2019 - Pokračování formou OVA není pro mě zrovna oblíbenou věcí, protože to, že konečně vyšlo OVA, se mi hodně špatně hlídá. Není divu, že jsem díly 13-15 našel až teď a to jsem si slíbil, že budu příběh Oono, Harua i Hidaku rozhodně sledovat dál... Třídílné OVA pokračuje ve vysokém standardu, který pro mě nastavilo původní anime. Opět je to plné emocí a dle mého i dokonalé romantiky - jo a taky jsou tu nějaké ty další hry... Postavy jsou pořád stejné, Oono je úžasná i když nemluví a má ty velké smutné oči a tragický příběh, že jí člověk prostě musí mít rád i když si to třeba jako hlavní hrdina ani plně neuvědomuje. Hidaka je u mě sice až ta druhá, ale je to strašně sympatická bojovnice a i jí fandím. No a Haruo je pořád stejně zábavně tragický a kromě hraní nic neví - asi jako John Sníh. Pořád je to pro mě jeden z nejlepších, nejzábavnějších i nejsympatičtějších romantických příběhů skrytý tam, kde byste ho původně nečekali, dokáže u mě vyvolat poměrně hodně emocí a vykouzlit úsměv. Sice bych mohl lehce kritizovat, jak moc tu teď všichni na Harua tlačí, aby si uvědomil co to všechno znamená a že místy je to až neskutečné, jak velký pařez někdo může být. Také bych mohl být nespokojený s tím, že po tom velkém finále první řady seriálu se v OVA sice vše intenzivně řešilo (k mé spokojenosti), ale nakonec se vlastně zase nic nevyřešilo (i když to vlastně chápu) a tak si připadám na stejném místě jako před tím velkým vyznáním a jen čekám, co přinese 2. sezóna. Ano, bude druhá sezóna letos na podzim a já se na ní těším a rozhodně mi tentokrát neuteče. Po třídílném OVA jdu na 8,2/10, protože třeba jako u dobré RPG hry (která si po celou dobu minimálně drží jistou dějovou úroveň), čím víc jí hrajete (sledujete), tím víc vás to baví a viditelné nedostatky a chyby se ztrácí - alespoň to prý říkal Todd Howard... EDIT 23.12.2019 - Druhá série začíná o něco méně dramaticky a zajímavě, než jsem očekával. Haruo a jeho rebelantské období a souboje mezi videoherními gangy mě zase až tak nebavily. Pak ale přijde finále, kdy se definitivně vyřeší milostný trojúhelník a všechno velice napínavě a dramaticky zamíří k mnou očekávanému konci, kde asi jediné, co mě trošku naštvalo je, že zase použili stejnou zápletku a tak opět hrála hlavní roli cesta na letiště... Ale vem to čert, když stejně jako poprvé i tentokrát je to všechno krásně emotivní a já posledních několik dílu prožil tak intenzivně, jako když moje matka sleduje finále své oblíbené telenovely. Tedy to se mnou dokázalo pohnout, otřást ale i zahřát u srdce - finále byl pro mě ryzí 5* zážitek, kde jsem si vše užíval a na plno si uvědomil, proč mám tuhle sérii i její postavy tak rád. Takže unášený na vlně těchto emocí a spokojený s tím co jsem viděl a jak to bylo předvedené, zvedám naposledy hodnocení a jdu hledat toho zatraceného nindžu co mi tu někde v pokoji u posledního dílu krájel cibuli... Druhá série 9/10 - celkově celé anime 8,6/10

"Některý lidi jsou rozbitý Víme to já i Ty A to je asi všechno k tomu..." zpívají Kabáti a já můžu jen konstatovat, že rozbitých lidí se tady sešlo opravdu hodně. Lidská psychika je poměrně křehká věc a není zase až tak složité jí poškodit, stejně jako tu zde tolikrát vyobrazovanou sklenici (poměrně povedený příměr). Viděl jsem ve svém životě už i pár zlomených lidí, lidí na kterých se podepsalo jejich prostředí nebo i jen jediný zážitek a spousta z nich si tohle pořád nese v sobě a neustále bojuje. Za co ale vlastně bojujeme? Za sebe? Za ty které máme rádi? Každý z nás se snaží najít něco, co ho bude naplňovat, hledá obsah pro svou prázdnou sklenici (i tento příměr považuji za velmi povedený) a dokáže nacházet útěchu a naplnění v různých věcech, osobách, příbězích... Lidé jsou různí, mají různé povahy, různé zkušenosti, různé tužby - sumarizovat je a hodnotit lze bez plného vhledu do jejich myšlení, duše a prostředí jen velice těžko. Jistě, můžeme říct, že osazenstvo tohoto příběhu je dosti odporné, zvrácené a nechutné, ale za sebe můžu dodat, že u podstatné části postav je realisticky a bez příkras vysvětlené jak se do takového stavu dostali. Dozvídáme se toho o postavách hodně, poznáváme jejich motivaci, původ, zážitky a vše je to dost děsivé, ale zároveň je i logické, že z toho nic moc hezkého vzejít prostě nemůže. Tedy alespoň pro mě, pro člověka se stabilním zázemím, slušnou výchovou, vcelku normálním systémem hodnot, který si svojí vlastní prázdnotu v současnosti léčí tím, že sleduje příběhy jiných. Svět tam venku je pro mě nudný a šedý, ale plný zajímavých příběhů a podivných lidí... Tohle byl taky zajímavý příběh, příběh s promyšlenou psychologií, kdy jsem hodně věcí chápal, nad některými se musel zamyslet a někdy se musel zamýšlet i nad tím, jak to vlastně celé funguje... Autorům se povedlo mě přinutit přemýšlet a toho si cením, nabídli mi případy, problémy a odpovědi, které mě šokovali i silně odpuzovali, ale dávali mi smysl, stejně jako konec, který je logickým vyústěním všech těch dosti extrémně podaných myšlenek o lásce i šťastném sladkém životě a zároveň i předmětem k tomu se dál zamyslet - třeba už jen nad tím, co z Šio po tom všem vlastně vyroste... Takže i když jsem si to často neužíval, běhal mi mráz po zádech, občas mi bylo i zle, tak svůj smysl tohle mělo, protože jsem nepřemýšlel nad tím, že by to bylo špatné anime, ale hlavně nad tím, že "Některý lidi jsou rozbitý..." a hlavně proč... 5/10