Snorlax

Katastrofa! Divila jsem se, proč Sokolovský obsadil děti, když s nimi neuměl pracovat. Leč pouze do té doby, než jsem pochopila, že se skutečně nepotatil a neumí pracovat ani s dospělými. Za vše hovoří to, že tím nejpřirozenějším byl praotec šmíry Pavel Nový.

Ono to teda je zcela jednostranné, naprosto zaujaté a chvíli jsem si dokonce myslela, že je autoři jsou naštváni jen na Nestlé, protože to není americká firma. Jenže to trvalo vážně jen chvilku, protože následně začali natírat i další nadnárodní korporace. A hlavně ukázali na téma, o kterém se nemluví. A tato databáze ukázala na primitivy, kteří "mají hodně vody", zřejmě v hlavě. Děkuji tvůrcům, že ukázali některým lidem, jací jsou kreténi.

Některé filmy mají slabší rozjezd, ale pak se nuda promění v nezřízené tempo a je na co koukat. Některé filmy mívají slabou střední část, když tvůrcům dojde dech, který naberou opět v závěru. Některé filmy mají slabý závěr, neb autoři již vyčerpali veškeré nápady. Tenhle film má vše výše zmiňované. Connery s Cainem tu hřmící nudu zkrátka zachránit nedokázali.

Rychman nechal Pavlovou i zpívat a možná i díky tomu vznikla téměř dokonalá iluze zpívající jeptišky.

Animace je naprosto dokonalá, ale ty kočičí zvuky jsou ještě zábavnější.

Spolek ctnostných panen to nerozveselí, ale já musím konstatovat, že pointa mě pořádně rozhýkala.

Pro hluboce věřící a religionisty je možná zajímavé čumět na kostel a poslouchat varhanní koncert. Toho Bacha bych snesla, ale táži se, kde je ta mnohovrstevná metafora, když se cca 90% filmu odehrává v kostele, v němž falešný mnich hraje na varhany a spousta lidí do toho pěje?

To je tak príma, když je ve filmu jen jeden Američan, kdyby jich tam bylo víc, vznikla by určitě ukrutná ptákovina na způsob Ramba. Ale tohle bylo inteligentní drama cupkající směrem k noiru. De Roubaix předvedl svůj standard, čili nadstandardní kvalitu hudebního doprovodu.

Příběh je tradiční primitivní červená knihovna, ale rozmluva skladatele se septimánkou (pomiňme, že jí tehdy bylo 24 let) je zajímavá moralita. A co rozhodně nelze snímku upřít, je snaha o národní zcelení a přípravu na nástup nacismu.

Poetika kouření, která snad překonává i film Muž, který nebyl. Malé a drobné příběhy malých lidí se stávají jejich odvyprávěním velkými. Ale nejvíce se mi stejně líbil ten poslední, který Auggie vyprávěl za pozvání na oběd, a hlavně to jeho černobílé zpracování, jež běželo pod závěrečnými titulky.