Snorlax

Skvěle zpracovaná malá detektivka o hledání českého penicilinu. Poetické záběry na různé typy plísní by člověka málem vyburcovaly k tomu, aby si je doma také pěstoval. Jen jsem asi nelida, ale mnohem více mě bavil boj o myši, než ten o Marušku.

Ani nevím, která změna mi činí větší radost, zda výměna Claviera, nebo Trávníčka. Delon je okouzlující a já se od začátku do konce bavila. Ať již Obelixem coby Cyranem, intrikujícím Brutem, "neházej mi pyramidy pod nohy," nebou spoustou dalších Goscinnyho fórků. Na plný počet to není, ale musím kompenzovat to nezaslouženě nízké hodnocení.

Skvěle nasnímané akční scény, především ta závěrečná na mostě pomalu připomíná slavnou Duvivierovu akci. Výborný je především Michel Piccoli, trochu záhadný se zvláštnimi pacifistickými sklony. Bruno Cremer hraje nezvykle jednoduchou postavu velitele odbojové skupiny, takže nemá možnost natolik ukázat své nejsilnější hereckě stránky. Ostatní jsou prakticky zanedbatelní. Trošku mě mrzí, že Němci sdělí odbojářům, že je překvapí, protože rozumí francouzsky. Následně pak i mezi sebou komunikují francouzsky. Jestli se někdy v nějakém filmu hodilo použí více jszyků, pak právě zde, kde to k němčině přímo vyzývalo.

Švedští skinheadi jsou skutečně boneheads. Moc se mi líbil boj polských skinů proti po zuby ozbrojeným policistům sněhovými koulemi. Tohle je velmi vyvážený dokument, který bourá předsudky lidí o skinheads.

Grandiózní závěr nemůže napravit dojem ze zbytečně zdlouhavého filmu. Mnohé sekvence ukazující Redlův charakter byly zbytečné, protože to stejné již popisovaly některé předcházrjící. A to Brandauerovo závěrečné hekání mě také příliš nepřesvědčilo.

Takhle to vypadá, když áčkový režisér s jedním hercem a bandou béčkových šmíráků natočí akční klišofilm. Hlavní hrdina je neprůstřelný, nezdolný, hbitý a odolá všemu. Nepřatelé se pochopitelně šikují po jednom kusu, aby obránci cti a spravedlnosti neměli příliš práce. Samopaly v rukou nepřátel se mění na neškodné dětské hračky, které nemohou obstát v souboji proti dalekonosnému meči!! a šípům opatřeným pravděpodobně tím nejlepším naváděcím zařízením. Hrdina, bývalý boxer, nyní přeučený v rychlokurzu na samuraje lvl 10, kosí nepřátelské hordy již pouhým zatnutím sanic. Již dříve jsem postřehla, že spousta herců z akčních filmů umí nadstandardně používat zatínání sanic k vyjadřování emocí. Ale tohle bylo mistrovské dílo, intenzita zatnutí se lišila podle síly prožitku, pozitivní emoce (šikulka si stihnul dát v mezičase i sexík) byly zvýrazněny lišáckým pomrkáváním, tedy pokud to nebyl počátek mozkové mrtvice. Již dlouho jsem se tak intenzivně netěšila na závěrečné titulky. Měl tohle Mifune zapotřebí?

Eastwoodova cesta od westernů k morálně burcujícím tématům byla naštěstí poměrně rychlá, takže měl dostatek času propracovat se k dokonalosti. Tato kritika a především varování před narůstající mocí médií se velice povedla. Přes noc z vás udělají hrdinu, ti stejní z vás lusknutím prstu udělají nepřítele státu. Po Vlajkách našich otců zřejmě nejkritičtější Eastwoodův film. Jen mám pocit, že místy Eastwood příliš tlačí na emoce. Ten závěr v restauraci už byl poněkud přes čáru.

Ještě jsem nepotkala film, který by měl tak neskutečnou tenzi od začátku až do konce. I na bratry Dardennovi se jedná o mimořádný snímek. Kamera vede diváka pouze tam, kam jde Olivier. Prakticky neustále narušuje jeho osobní prostor, divák se tím stává extrémním voyerem, což působí velmi znepokojivě. Film je až klaustrofobický, neboť Dardenové použivají nezvyklé rámování a prakticky celý snímek si vystačí s detailními záběry. Jestli někdy někde byla absence hudby vítaná, tak právě v tomto tíživém filmu.

Švédský Forman válí, mlčenlivý souboj v kouření cigarety bych vydržela sledovat mnohem déle, než všechny ty souboje z pravých i levých polední. Zajímavé je pro mě zjištění, že švédština, ač velice podobná němčině, je značně zpěvná. Film je takovým mile poetickým záznamem života. Všichni se smějí vtipu o trojčatech, o farmáři nikdo.

První třetinu se nuda mísí s trapností a pak začne nový film. Od momentu, kdy se poprvé objeví Tony, začíná nezřízená sranda. Obojí natáčení je okouzlující, i když to sebereflexivní má mnohem menší prostor, než to konkurentovo. De Sica naprosto přesně vykreslil, jak si představuji natáčení italského samozvaného režisérského génia. Reakce kritika byla již jen okouzlující třešničkou na dortu. Zàhadou mi zůstává, proč je tak skvělý film zohyzděn tak blbým začátkem.