Snorlax

Audrey by dokázala vnést šarm a krásu i na toalety na brněnském vlakovém nádraží. I když Holden zrovna nepatří k mým favoritům, nijak to Audrey nekazil. Překvapivě trapně však působil Curtis. Komedie je to především konverzační a s něžným úsměvem si střílí z filmového průmyslu. Přesto mi nasadila brouka do hlavy, jestli se opravdu nechal Shaw při psaní Pygmalionu inspirovat o skoro sto let starším románem, neboť se mi ta podobnost náhle zdá velmi realistická.

A který to vlastně je?

Deyl jako policista? Ne, prostě ho nejsem v této roli schopna akceptovat. To, co se děje kolem něj, je prvoplánové a naprosto předvídatelné.

Hopkins v hlavní roli není náhodou. I když jsem si film pustila kvůli němu, nakonec mi jeho minimální prostor ani nevadil. Parta čtyř bezstarostných chlápků projde zásadní proměnou a ukazuje, jak snadná je cesta k zločinu pro zoufalé lidi.

Z počátku jsem si říkala, jak úžasné tempo seriál v nové sérii nabral. Celou dobu jsem se výborně bavila a pak náhle přišel poslední díl. A ten byl nechtěně nesmírně vtipný. Kdyby se mi tvůrci snažili nakukat, že pán, který skončil v jámě, je primabalerína, uvěřila bych snáz.

Nejsem si zcela jista, zda by nějaká skutečná policie dala tolik prostoru svědkovi, aby z něj udělala detektiva-amatéra. Ale na tuto tvůrčí licenci jsem zvyklá. Celých 10 epizod překvapivě dobře drží napětí, což je nepochybně dáno i tajemnem, které obklopuje postavu učitele.

Ta kamera je otřesná. Šifrovi se podařilo najít neokoukané téma a jeho scénář nepostrádá vtipu i napětí. Vietnamští neherci jsou poněkud kostrbatí ve svém uměleckém vyjádření. Kamera se snaží o moderní pojetí, ale na mě je to příliš moderní, chvíli jsou vidět póry na obličeji, chvíli se vše ztrácí v mlze, protože ostříme jen na pár centimetrů. Hudba je výborná, i když občas také zajde až hranici snesitelnosti, ale nikdy, na rozdíl od kameru, tuto hráz nepřekročí. Obdivuji tvůrčí odvahu, ať již co se tématu týče, tak výrazových prostředků, ale osobně bych dala přednost poněkud usedlejšímu vizuálu.

Adamíra svou první velkou roli odehrál prakticky celou v montérkách. K tomu navíc ještě neuměl své pozdější žonglérské kousky se svým podmanivým hlasem. Takže jsem přišla o jediná lákadla tohoto snímku. Čekala jsem optimistickou agitku, dostala jsem optimistický film s agitačním nádechem. Scénář není nikterak komplikovaný, ale rozvíjí příběh dvou rivalů jak v osobní, tak ve sportovní rovině celkem zdařile. Poměrně zásadní výtku bych měla k radikální změně chování Rudy, ke které došlo hodně krkolomně. To Adamírův pozdější floutek poslouchající swing v Zítra se bude tančit všude si aspoň stojí za svým.

Po skončení tohoto filmu jsem si znovu připomenula, jak plytké a hloupé jsou ty české agitační protikomunistické slátaniny, až má člověk dojem, že si je financují sami komunisté. Nezanechat stopy je depresivní snímek o boji vnitřní touhy po pravdě a spravedlnosti se systémem založeným na lži. Film je to nadčasový, mohl by klidně vyprávět o jakékoliv diktatuře a v tom je jeho obrovská síla. Film se nebojí ostrých hran protikladů, řeči ministra vnitra vyvolají smích před Jaruzelskim, ten sám posvětí vznik vyšetřovací komise, leč přesto i nadále ministr hraje prim. Krásná ukázka toho, jak vlastně stačí jeden zmetek v důležité funkci, aby si dokázal stát zorganizovat podle svého.

Roztahané a hlavně bez špetky nápadu, scénář je vyloženě chabý, s tím ani Holoubek nedokáže nic udělat. Postava mladého novináře je vyloženě k smíchu, byť se jedná o typického intelektuála, bez škrábnutí uniká ze všech nebezpečných situací, ať již je v nich hlavním hrdinou nůž, provaz, nebo pistole. Atmosféra osmdesátek byla vytvořená tím, že po silnicích drandily slabé káry a naprosto všude se kouřilo, ale to mohly být klidně sedmdesátky, nebo devadesátky. Snad jen hudba se povedla, byla přesně tak hnusná, jak v osmdesátých letech.