filmfanouch

Daniel Day- Lewis končí respektive odchází do hereckého důchodu. A jako poslední projekt si vybral druhou spolupráci s režisérem Paulem Thomasem Andersonem se kterým dříve pracoval již na filmu Až na krev. A jak to tak většinou bývá u jeho filmů tak Daniel Day-Lewis táhne celý film. Do role se opět totálně vžil, žije s ní, trpí s ní a člověk by mu i přál toho čtvrtého Oscara (kterého nedostal ale Day-Lewis už si stejně nic dokazovat nemusel). Zaslouženým Oscar byl ten za kostýmy a vzhledem k filmu, který se točí kolem módního návrháře museli být kostýmy tak nějak automaticky dokonalé, jsou ale ještě dokonalejší než by se dalo čekat. Ty kostýmy jsou prostě pastvou pro oči a například bych nikdy neřekl, že si někdy užiji scény kdy se vyrábějí či zkouší. PTA to dokázal. Na Oscara mohla dosáhnout i hudba Jonnyho Greenwooda (člen Radiohead) který je překvapivě klidná s výborným využitím klavíru. Greenwood bohužel ostrouhal, na druhou stranu je ale pravda, že byl ten rok plný výrazně pamětihodnějších soundtracků. Super jsou i dámy ve vedlejších rolích-Lesley Manville a Vicky Krieps. Především o té druhé jsem nikdy předtím neslyšel a vyrazila mi dech. A cynická sestra v podání Manville je prostě výtečná. Všechno to diriguje perfektní režie Paula Thomase Andersona který dokáže udělat film zajímavým. Většinou je výhodou, že režíruje člověk který i napsal scénář a Anderson to u svého zatím posledního filmu dokázal znova. Začátek je perfektní a perfektně plyne a utíká. Uprostřed jako by ale někdo zmáčkl brzdu a neskutečně se drhne a v podstatě zklamává po výborném začátku. Všechno však napraví konec který sice není na úrovni začátku ale rozhodně není tak zbrzděný jako prostředek. Celý ten film ale nevypadá jako film které vznikají dnes. A je to dobře. Líbila se mi menší kamera, retro atmosféra i občasné pocity jako bych se díval na něco z dob Francise Forda Coppoly či Stanleyho Kubricka, jejichž příznaky Paul Thomas Anderson v sobě rozhodně má, pořád jsem v něm ale toho vrcholného filmaře rozhodně neobjevil. Překvapivě perfektně plynoucí film který perfektně funguje většinu svého času a především velmi důstojně zakončuje hereckou dráhu jednoho hereckého velikána. Day-Lewis možná není v Niti z přízraků ve své životní roli, přesto ale dostál své pověsti hereckého profíka a rozloučil se v nejlepší formě a zároveň s filmem, který rozhodně stojí za to vidět......

Perfektní výborná práce po všech stránkách

Labyrint: Útěk je dodnes pecka. Výborný thriller s výbornou atmosférou a fajn charaktery s pár překvapivými zvraty. Pokračování Labyrint: Zkoušky ohněm je výborná jízda ale o poznání horší než jednička.. A to vše letos končí třetím dílem... který je nejslabší. To ale neznamená, že je špatný. Na trojce je největší problém ten, že úplně nedokáže mít vlastní ksicht. Jednička byla velká neznámá záhada, dvojka akční jízda ale trojka žádnou takovou nálepku nemá. Problém je možná i v tom, že se jedná o závěr trilogie a režisér Wes Ball to vše musí nějak ukončit (a navíc úplně nenaštvat knižní fanoušky což se asi stejně nepovede protože kniha- kterou jsem nečetl- je prý téměř jiná). Funguje to tedy alespoň jako správný závěr trilogie. Herci jsou opět tou pozitivní stránkou- K starým známým postavám se už stihl utvořit nějaký vztah a především ze všech jsou oficiálně přátelé což se postupem času mění ve velký útok na emoce. Ten film trvá 140 minut a v podstatě rychle uteče. Po první hodince která uteče jako voda se sice mírně vleče ale v podstatě ne zas tak moc. Wes Ball (který konečně bude moc točit také něco jiného než Labyrint) je pořád slušný řemeslník který zvládne prodat každou scénu. Ať už úvodní scénu s vlakem, nebo nečekané setkání či skok do vody. To vše se prostě Ballovi daří na výbornou a to i přesto, že zas tak zkušený zatím není. Což je prostě úspěch. A především se dá říct, že trailery moc zvratu nepřipravili... což je v dnešní době příjemné. Labyrint je tedy u konce ale bude se na na něj pamatovat jako na tu lepší sérii.

Konečně ten pravý prezidentský duel s tím správným moderátorem (respektive moderátorkou).

Bez Drahoše tedy oponenta celá tato prezidentská debata nedává smysl. Zeman je klasicky mimo a Koranteng tlumočí přes sluchátko a rozhodně to není Václav Moravec. Naprostá ztráta času.

Liam Neeson je už nějakou dobu akční hrdina. Objevil se v povedené trilogii 96 hodin která z něj oficiálně udělala akčního borce a nyní už počtvrté spojuje spolupráci s Jaumem Colletem-Serou (předtím Neznámý, Non-Stop a Noční běžec). Z předchozích tři práci byl nejlepší Non-Stop a to spíše kvůli skvělé klaustrofobické situace v letadle a skvělé detektivce v ní kdy Neeson chodí letadlem a postupně zjišťuje kdo vyhrožuje zničením letadla. Neznámý a Noční běžec jsou filmy slabší ale pořád nadprůměrné akční zábavy. A Cizinec ve vlaku je v podstatě to samé: Nadprůměrná akční zábava a nic více. Už z trailerů bylo znát, že jde o neoficiální sequel Non-Stopu kde Neeson a Serra vyměnili letadlo za vlak a v konečném součtu to dopadlo stejně. Neeson opět chodí po vlaku, opět zjišťuje kdo by mohl být terč, opět se rve s podezřelými (kteří nakonec vyjdou jako nevinní), někoho obviní (aby se v závěru ukázalo, že je nevinný) a nakonec dojde k šokujícímu zvratu. V tom by nebyl problém ale... je to slabší než ve zmíněném Non-Stopu. Radost ale divák může mít z obsazení kde potěší nejen opět cool Neeson, ale i záhadná Vera Farniga, vždy šarmantní Patrick Wilson nebo Sam Neill kterého nikdy není dost. Jaume Collet- Serra zase přinese pár výborných vizuálních nápadů při tom všem projíždění ve vlaku. Je to tedy fajn ale nic více. Rozhodně nic převratného a především nečekaného. Což je škoda jelikož Neesona není nikdy dost.

Divák je každý rok tak zasycen blockbustery za několik desítek milionů, že si pořádně ani nevšímá menších filmů. A je to celkem škoda, protože i malý film může být dobrý. Důkazem jsou právě Tři billboardy kousek za Ebbingem pod režijní a scenáristickou taktovkou Martina McDonagha. Tři billboary ale rozhodně nejsou kriminálním thrillerem jak tvrdí trailery ale dokáže diváka šokovat. McDonagh se ani tolik nesnáží točit kriminálku ale spíše satyru o americkém zapadákově a jejím lidu. Celé se to točí kolem tří hrdinů: Haynesové, Willoughbyho a Dixona. Každá ta postava má duši, každá postava má zajímavý vývoj, každá postava je perfektně ztvárněná. Frances McDormand je perfektní, Woody Harrelson skvělý ale Sam Rockwell to je úplně jiná liga a snad jeho nejlepší výkon v celé kariéře. Několik scén se záměrně zvrtne cestou, kterou by divák nečekal a mají geniální pointu. Mezi postavami funguje perfektní ping-pongový dialog kde každá postava ihned nečekaně zareaguje: Ví vaše matka, že mučíte negry? Nemučím... a dnes se musí říkat mučit afroameričany. Nebo hádka matky a dcery která se zvrtne v tom, že jí matka popřeje aby jí znásilnili. A nejlepší na tom je, že ta v těch scénách funguje atmosféra a do těch postav se někdo dokáže vcítit. Do půlky jsem si říkal, že jde o perfektní film, výbornou satyru s chytrým pracováním a postavami. Po půlce filmu ale nastane zvrat, následují 2-4 scény a následně když se ve městě začíná svítat k většímu pořádku ten film už v podstatě neví co dál a ztrácí oproti té první výborné polovině i přesto, že ta komornost stále skvěle funguje a v závěru dokonce dojde k něčemu, co by divák nečekal a zůstane napjatý i krátce po začátku titulků. Jedná se prostě o fajn práci s výborným přesahem a vším možným ale druhá půlka je slabší než první. Rockwell ale na Oscara!

pocukrované hovno převlečeno a prodáváno jako dortík. Je jasně vidět, že se jedná o televizní tvorbu ale i u televizní tvorby jde vidět nějaká snaha. Tu jsem tady neviděl a především mě žádná z těch postav nezajímala a bylo mi úplně jedno jak to dopadne protože to je od začátku jasné. Totální ztráta času která bůh ví proč vznikla. O tomhle se vlastně ani nedá říct, že je to film. Je to prostě věc neznámého tvaru.

Slušné ale mohlo to být lepší. Kostýmy a exteriéry pochopitelně perfektní, herecké výkony ujdou ale opravdu myslím, že jsem nepotřeboval vidět jak ta paní která založila povinnou školní docházku prožívala sexuální život. Marie Terezie je velká osobnost českých dějin a film o ní je povinnost. Ale ideálně přesně takhle nevypadá.

Čtvrtý Šílený Max měl jedno období status projektu, který je snad prokletý a nikdy nevznikne. Projekt nejdřív odložilo 11. září, následně finanční krize v Austrálii, následně v pro natáčení zamýšlené poušti začala růst zeleň a navrch k tomu nový představitel titulního hrdiny Heath Ledger tragicky zemřel. Tvůrce původní trilogie George Miller měl ostatně problém i s financemi, kdy dokonce v jeden moment ze zoufalosti uvažoval nad tím, že by Šílený Max 4 vznikl jako CGI animák po vzoru jeho oscarového hitu Happy Feet (brrrr!). Očividně prokletý projekt a ten typ velkolepého blockbusteru, který v Hollywoodu vzniká jednou za uherský rok, ovšem nakonec vznikl a nestačí se jen radovat. George Miller totiž v roce 2015 nejen nerealizoval téměř dvě dekády chystaný projekt, ale především bezpochybně vytvořil zásadní akční milník, které v 21. století také nevznikají každý den.   70-letý režisér dal světu velkolepý blockbuster, který se ovšem moderním velkolepým blockbusterům vymyká minimálně svou cílovkou, atmosférou a titulní zběsilostí i šílenstvím. I sebevětší analfabeti v oblasti akčního filmu ovšem museli uznat, že v roce 2015 dal George Miller skrze čtvrtého Šíleného Maxe světu něco speciálního. Zběsilá cesta působí jako film, který by vlastně v klasickém studiovém systému neměl vůbec právo vzniknout, naopak jako film, na který by u menšího a nezávislejšího studia rozhodně nebyli peníze. Na Zběsilé cestě pořízené za 150 milionů dolarů byl přitom vidět velký rozpočet, který šel především do praktických efektů, opulentní výpravy a snahy o zachycení maximálního realismu. Výsledek byl pastvou pro oči, která se přitom při samotné realizaci mohla snadno rozpadnout pod rukami. George Millera tak tehdy mohl leckdo považovat za blázna, ve finále se ovšem mohl on radovat z naplnění své vize a filmoví diváci ze speciálního zážitku.   Zběsilá cesta v podstatě není film o honičce v post-apokalyptické poušti, film samotný je synonymem pro honičku, která na začátku zapne motor, šlápne na plyn a zásadně odmítá zmáčknout pedál. Za 2 hodiny přitom Millerův vizuální styl a audiovizuální hravost neomrzí a jde přesně o ten typ filmu, který primárně vypráví obrazem a zvukovými efekty. Kdo zažil Zběsilou cestu na velkém plátně, ten jí automaticky musí řadit mezi největší kino-zážitky ve svém životě. Zběsilá cesta přitom dokáže být brutální, depresivní i bizarní, kdy si ani tentokrát Miller neopustil výraznější rukopis skrze zapojení bizarních postav a leckdy černohumorných momentů. Především je ovšem v průběhu skutečně těžké věřit tomu, že je Zběsilá cesta filmem někoho, kdo už na světě strávil celkem 7 dekád, protože čtvrtý Šílený Max působí jako film někoho, kdo dokáže správně těžit z možností moderní kinematografie a to skrze neskutečnou stylovost.   Vize post-apokalyptického světa, kolonie, která do jisté míry funguje na principu vikingského náboženství a jednoduše představení světa, který skutečně působí dojmem toho, že se zbláznil. Fantastickým způsobem dokázal Miller temnou vizi představit už v druhém Šíleném Maxovi s podtitulem Bojovník silnic, velkolepější výprava i kulisy ovšem Millerovi přeci jen umožnili zahrát trochu větší divadlo. Hugh Keays-Byrne si už předtím zahrál Toecuttera v prvním Šíleném Maxovi, ve zcela nové roli Immortana Joea se ovšem představil ve zcela jiném světle. Immortan Joe na sebe dokázal upoutat nejen specifickým vzhledem a téměř dvoumetrovou velikostí, ale především vykreslením až náboženského vůdce, především skrze zajímavé a po vzoru celého filmu zajímavě vykreslené mezilidské vztahy, které s různými lidmi pán Citadely udržuje.   Tom Hardy nahradil v titulní roli Mela Gibsona a šlo o ideální trefu, kdy Hardymu tato role neskutečně sedla a i přes minimum dialogů, které za celý film Max vypustí z pusy, se opět dokázalo předvést, že Hardymu stačí k hereckému projevu pouze jeho oči a mimické výrazy. Častějším názorem se poté stává fakt o tom, že je Šílený Max vedle Furiosy v podání Charlize Theron spíše sekundární postavou příběhu, to je ovšem krapet krátkozraký pohled, kdy Max Rockatansky ve čtvrtém filmu ze série v podstatě plní tu stejnou úlohu jako v předchozích dvou filmech. Vždy někam přijde, vždy se krapet proti vlastní vůli do něčeho zamotá a vždy je ve finále stěžejním hráčem celého příběhu. Furiosa v podání Charlize Theron si ovšem svou pozornost dokáže získat prakticky od počátku a i když Zběsilá cesta není filmem o komplikovaných charakterních motivacích, minimálně jako vykreslená postava se Furiosa projeví a rázem dokáže opodstatnit fakt, že Miller nyní chystá prequel s mladou Furiosou v podání Anyii Taylor-Joy.   Při představování světa přitom Miller sází na zlaté pravidlo show, don't tell, postava Nuxe v poutavém podání Nicholase Houlta například dokáže představit fungování fanatického náboženství. Neztrácí přitom čas dlouhou expozicí světa, primárně sází jen na poutavé obrazy, které v jistých momentech dokážou vyvolat pocit, že jdou až za hranu, opět faktor, který průměrný studiový blockbusteru nevyvolává každý den. Jisté je, že 6 získaných Oscarů za nejlepší střih, výpravu, kostýmy, masky a mix i střih zvuku šli do těch správných rukou. Střih Margaret Sixel vsadil na přehledné a i díky v tomu vtahující akční sekvence, kostýmům i maskám nejde odolat a v oblasti výpravy si na design nejrůznějších modelů a ideálně zvolené pouští prostředí nejde stěžovat.   4 nominace naopak Zběsilá cesta neproměnila, konkrétně se nezmohla na ceny za nejlepší film, režii, vizuální efekty a především fenomenální kameru Johna Sealea. Po vzoru Millera se těžce dalo věřit tomu, že má tak dravou kameru na svědomí více jak 70 let starý kameraman, kdy je velmi snadné se radovat, že díky chystané Furiose Seale odejde z kameramanského důchodu a snad jeho kamera i za 2 roky vytře zrak. Stejně tak jako by tomu mohlo být v případě nového soundtracku skladatele Toma Holkenborga AKA Junkieho XL.   Soundtrack Junkieho XL je sice tím typem soundtracku, který funguje primárně jako doprovod k samotnému filmu a bez vizuálního doprovodu nemá v audio formě to pravé kouzlo, jeho soundtrack je ovšem divoká práce, která jen už tak dravým akčním scénám ještě přidává pod kotlem. Samotný soundtrack je dopomáhá k tomu, že tempem a rytmem se Zběsilé cestě málokterý akční film z posledních let vyrovná. Jak se v roce 2015 mohlo zdát, že se již akční žánr nemá kam posouvat, George Miller jen tehdy poprosil, aby mu někdo podržel pivo a pak předvedl neskutečnou show.   Zběsilou cestu ostatně bude mít problém trumfnout i chystaná Furiosa, která v roce 2024 nebude moci sázet pouze na samou či dvojitou dávkou toho, co v roce 2015. George Miller přitom sice není tvůrce, který by ve své kariéře nechyboval, stačí si ovšem pustit libovolnou pasáž ze Zběsilé cesty a člověk mu rázem věří o poznání snadněji. Těžko říct, zda se v roce 2024 opětovně budou přepisovat dějiny akčního žánru, minimálně stejně šílená a zběsilá jízda by ovšem k uspokojení stačit mohla.... Viděno v kině: 2x