filmfanouch

Emocemi perfektně odvedená práce s tím správným přesahem který vyvolává emoce na správném mistě

Dialogovým ping-pongem perfektně odvedená zábava s perfektní pointou

Bratrské duo Spierigové dle mého v sobě nějaký talent mají. Pochopitelně si to začínají všímat i horroví producenti a proto se Spierigové nejenom dočkali režijních stolic již u osmého dílu SAW ale nyní obdrželi tyto režijní stolice i u horroru inspirovaného skutečnými událostmi. Pozor jenom inspirovaný. Vše co je na filmu pravdy je to, že bohatý vdova po výrobci pušek Sarah Winchesterová v podání Helen Mirrenové,se zbláznila a začala stavět megadům, který neustále nechala přestavovat, 24 hodin denně, 7 dní v týdnů. Ten dům dodnes stojí a majitelé, kteří v něm pořádají akce neustále tvrdí, že v něm straší. A to je tak vše co je na tomto filmu skutečné. Tudíž ne, žádné strašení duchů prokázáno není. Celý film je v podstatě o tom, že se hlavouni společnosti rozhodnou, že se Winchesterové zbaví a proto na ní nasadí psychiatra Erica Pricea v podání Jasona Clarkea aby na ní udělal lékařský posudek tom zda či nemá zdravý rozum. Clarkův Price tudíž celý film chodí po domě kde ho straší démoni a on při tom uvažuje zda nejde o halucinace z opia které bere při čemž vzpomíná na démony z minulosti které mají nějaké to ´´šokující´´ vyvrcholení Ten film má potenciál. V podstatě ho ale nevyužívá vůbec. Helen Mirren je ve filmu překvapivě málo, Clarke je fajn ale ani jeden z herců neodmaže to, že film nemá vůbec žádnou horrovou atmosféru, nemá žádné zajímavé vizuální nápady a především nemá žádnou atmosféru, že jde opravdu někomu o život. Kromě fajn obsazení to má minimálně jeden zajímavý úskok v zápletce který dokonce i dává smysl. A vlastně to překvapivě rychle uteče. To ale neodmaže jakoukoliv ztrátu potenciálu který ten film jednoduše měl.

Lady Bird je v podstatě jednoduchý film. Odehrává se na začátku 21. století, krátce po událostech 11 září aby se inspiroval dospíváním režisérky snímku Grety Gerwig. Ta si napsala i scénář a obdržela nominaci na Oscara. Film celkově získal 5 nominací s nominací na nejlepší film a nevyhrál nic. A dá se říct, že je v podstatě dobře, že nic nevyhrál jelikož prostě na Oscara ten film úplně není. Gerwig se nedá upřít, že se s postavami mazlí, každou dokáže udělat něčím zajímavou a ty postavy jsou dobře zahrané. Problém je ale v tom, že nejsou nijak sympatické. Hlavní hrdinka je strašně nesympatická postava která když to nejde jak ona chce je klidně schopná vyskočit z jedoucího auta. Její matka však na tom není o nic líp jelikož prostě odmítá svojí dceru podpořit v tom co by chtěla i přesto, že jim to jejich platové možnosti nedovolují. I přesto, že jsou obě postavy skvělé zahrané, sympatie si u diváka prostě nevybudují. Film zbytečně občas až příliš přestřihává a když například mají dvě postavy zajímavý dialog, střih ho rychle ukončí a ani nevidíme závěr rozhovoru. Jaksi tedy chybí vypjatost konfliktů a jakmile se někdy do někoho obuje následuje rychlý střih aniž bychom viděli reakci toho druhého. Lady Bird se také snaží být film trošku podporující feminizmus. A to kvůli tomu, že se snaží aby ženské hrdinky byli ve filmu silné, aby stáli samy na sobě. To se filmu celkem občas daří, na druhou stranu ale kromě otce hlavní hrdinky chybí jakákoliv silná mužská postava sama o sobě. Ze dvou kluků hlavní hrdinky kteří jsou zahrání Lucasem Hedgesem a Timothéém Chalametem se postupně ze sympatických klučíků nakonec stanou nevýrazné figurky šachovnice. Lady Bird není špatný film. Je to oukey film. Není to však vůbec geniální film Je škoda, že je z této nadprůměrné komedie celkem pozdvižení jenom kvůli tomu, že poslední dobou moc dobrých komedií nevzniklo.

Na filmu je potěšující, že dokáže zaujmout i člověka který o krasobruslení neví vůbec nic. Nejde totiž ani tak o sportovní drama ale spíše černou komedii o vidlácích ve kterém nechybí domácí násilí. Film má perfektní obsazení. Margot Robbie dává do titulní role vše, člověk jí všechny ty piruety opravdu věří. Robbie dokáže Tonyu podat jako ženu která vám není úplně po chutí ale také jako ženu které vám začne být trochu líto. Zvláště když jí vychovává někdo jako je její matka v podání Allison Janney. LaVona Hardingová v podání Janney je filmová mrcha roku které svou dceru fyzicky i psychicky týrá při čemž jí nezapomíná říkat, že vše dělá pouze pro její dobro. I přesto, že je její dcera úspěšná se však nezmění a svojí dceru neustále dusí. Herecky se vytáhl i Sebastian Stan jako první manžel Tonyi který i přesto, že se mu nehnusí domácí násilí si dokáže diváka alespoň trochu svojí naivitou získat. Už na začátku filmu se objeví nápis Inspirováno neironickými skutečnými rozhovory které se ve filmu i vyskytují. Objevují se tak (hrané) útržky rozhovorů a postavy během filmu i začínají bourat čtvrtou zeď a komunikují s divákem o tom jak jsou teď zrovna na dně. Na jednu stranu jde o opravdu zábavný snímek ale jak si právě neví jestli chce být spíš komedie nebo vážné drama. Ten film nezpomaluje, jede celou dobu a po ruční brzdě nesáhne snaží se však ukázat emoce když to prostě nejde. Vrcholem filmu však stále zůstávají herecké výkony a to až tak, že bych se vůbec nezlobil kdyby Robbie i Janney dostali za své výkony Oscara. Jsou totiž obě perfektní a hrozně táhnou celý film který je sám o sobě dost fajn. Ale není vrcholem.

Steven Spielberg zůstane legendou. Daroval nám Indiana Jonese, Čelisti či Jurský park a natočil spoustu úžasných filmů. Poslední dobou se však Steven Spielberg stal průměrným rutinérem jenž sice pořád točil nadprůměr ale ty výjimečné pecky jako dřív to prostě nebyli. Je otázka jestli se teď v 71 letech dokáže ještě vrátit na staré sedlo avšak The Post (český překlad hoďme prostě a jednoduše za hlavu) rozhodně ukazuje, že ještě nepatří do starého železa. Film mapuje celkem důležitou událost Amerických dějin: Tedy dobu kdy se provalilo, že hned několik bývalých hlav Spojených států amerických i ta současná (Nixon) záměrně lhali o tom jak jsou na tom s Vietnamskou válkou. Žijeme však v silné zemi kdy jsou jakékoliv noviny cenzurovány. Spielberg tuto událost dle mého reflektuje lépe než když před 3 roky natočil průměrný Most špionů. Dává lepší důraz na postavy (kterých je tentokrát více než jenom 2) které nechává žít a o každé nám aspoň trošku vysvětlí co je zač a jaké jsou jeho plány. Jasně, v The Post nikdy nehrozí, že naše hrdiny někdo zabije jde ale o něco víc než o pouhý život. Jde o svobodu projevu která je v dnešní době ještě důležitější. Spielberg tuto 116 minutovou dlouhou jízdu projíždí působivými záběry kamery, hraje do toho vždy perfektní hudba Johna Williamse a především každý herec alespoň trochu dobře hraje. Tom Hanks je perfektní, Bob Odenkirk ukazuje, že neumí hrát jenom Saula a Meryl Streep... je jako vždy k zulíbání a člověk jí div nepřeje tu rekordní 4 sošku. Jediná škoda je ta, že to prostě další pravý zápis Spielberga není. Není to Jurský park, není to Schindlerův seznam, není to Minority Report, není to Chyť mě když to dokážeš... je to však slušná práce která si shlédnutí zaslouží. Mám ale takový pocit, že Štefan Spielbergů ještě neřekl poslední slovo.

Herečka Jennifer Lawrence a režisér Francis Lawrence spolu nemají nic společného. Přesto si spolu zřejmě sedli. Natočili spolu 3 poslední díly Hunger Games a když série byla za nimi řekli si, že by nebylo špatné se opět dát dohromady. Proto začali spolupracovat na snímku který se dlouho odkládal a motal se kolem něj dokonce i David Fincher. A dokázali natočili dost slušný film. Rudá volavka je sympatická v tom, že je jiná. Nejde o dalšího Jamese Bonda, Mission: Impossible nebo Jasona Bournea. Je to téměř bez akce, s postavami si to pomalu hraje a snaží se to být tak bez emocí až je to občas vlastně velice dojemné. Celému tomu dopomáhá právě vztah Dominiky a Nashe kteří se do sebe postupně zamilují i když stojí každý na opačné straně barikády. Celé to postupně plyne, dochází k spoustu zvratů a finále potěší jelikož se ukáže, že je opět vše jinak než si celou dobu myslíme. Neřekl bych, že je to film bez chyb. Občas se trošku vleče a neví kudy kam. V celku ale celkem funkční thriller který rozhodně funguje lépe než loňská Atomic Blonde.

Ridleymu Scottovi už je 80 let. To není podmínka pro režisérskou stopku ale občas to znamená, že už režisér v sobě moc nemá. To se však nedalo říct právě o Ridleym který před 3 roky všem vytřel zrak Marťanem který byl prostě perfektní. Minulý rok trochu vše zchladil Vetřelcem: Covenant který většinu lidí zklamal (podotknu, že já si ho užil) a nyní se pokusil natočit něco trošku usedlejšího. Nějaký pokus o ty ceny. O ty Oscary. Film který měl dokázat, že stále dokáže natočit perfektní film který jede celou svou délku. A to Všechny prachy světa úplně nejsou.Filmu jsem věřil a po skandálech s původním dědou v podání Kevina Spaceyho ze kterého se přes noc stal sexuální hollywoodský predátor no. 1 jsem stále věřil, že to nejenom bude pecka ale, že Plummerovi sedí role víc než právě Spaceymu. A v tom jsem se nezmýlil. Ne, Spaceyho výkon v roli jsem neviděl a pravděpodobně nikdy neuvidím (pokud Ridley Scott náhodou nevydá nějaké ty bonusy) ale Plummer je v roli perfektní a tu Oscarovou nominaci si zaslouží. Jedině právě jedinou oscarovou nominaci kterou film má. A jiné nemá právě kvůli tomu, že kromě Plummera není zas tak o tolik stát. Je to škoda protože potenciál ten film má. Bohužel další fajn věc kterou je poradce v podání Marka Wahlberga je pro film zcela vymyšlená a po odečtení Plummera a Wahlberga už mi fakt nic nezbude. Ten film trvá 135 minut a příliš se párá v minulosti tedy ve flashbackách z mládí uneseného Paula a před tím zbohatnutí dědy Gettyho. Ty flashbacky jinak ztrácejí smysl v tom protože Plummer se do role ponoří tak, že ihned chápete o koho jde- Skrblíka který i přes miliardu dolarů odmítá co nejméně platit a hledá každý detail aby například co nejméně utratil na daních. Jakékoliv flashbacky a ukazování toho jaký je jsou tím pádem zbytečné. Z průměru který alespoň trochu zachraňuje závěrečná třetina ten film nevytáhne ani vždy snaživá Scottova režie V březnu dorazí minisérie Trust která se bude věnovat úplně stejnému tématu a ujme se jí Danny Boyle stojící třeba za Millionářem z Chatrče. Tady bych se nebál tvrdit, že to dopadne lépe jelikož Boyle bude mít více minut (či hodin!) na to aby dokázal snímek tak prodat. To Ridley Scott nedokázal ani za 135 minut. Ne opravdu, Ridleyho Scotta mám rád, je to talent ale tohle byl hodně velký krok vedle. Do dalších let zdar a sílu, ještě na to určitě máš Ridley!

Na světě bylo, je a bude mnoho nedoceněných autorů. Mnoho z nich se zaslouženo uznání dočkává posmrtně, někdy i po mnoha stoletích. A jednou tímto člověkem bezesporu bude Tommy Wiseau. Jde o člověka, který natočil zásadní film. Takový film, vedle kterého se mohou jít Občan Kane, Kmotr, Forrest Gump nebo Paddington 2 jít klouzat. Stejně jako jeho autor, i Room čeká na zasloužené uznání, které si zaslouží. Za rok 2003 vyhrál Oscara za nejlepší Pán prstenů: Návrat krále, který je ovšem v porovnání s Room suchou břečkou. This is Cinema!   Room je filmem, který prozkoumává lidskou společnost, silným psychologickým dramatem, které i po letech dostává poměrně výraznou bídu díky tomu, že je jiné. Wiseau byl terčem posměchu z toho důvodu, že zřejmě nabourává veškerá filmařská pravidla, právě v tom ovšem tkvěl jeho úmysl. Jedná se o revolučního umělce, který představil svět snadno evokující Matrix, protože se dá těžce věřit tomu, že se odehrává ve skutečném světě, Wiseau ovšem čerpá z vlastních pocitů, kdy svět vnímá zcela odlišně. Výsledek je nazývání věci pravými jmény.   Room se tak odehrává ve světě, kde je komediálním zlatem fyzické násilí na ženách, módním vrcholem jsou lžičky, mnoha načrtnutých motivů úmyslně nikam nevede, aby Wiseau vykreslil, jak se některé věci v životě prostě dějí a následně jim prošumí. Johnny v podání Wiseaua je obětí systému, který mu nerozumí, stejně tak nepochopen i po letech zůstává samotný Wiseau.   Wiseau si nezaslouží srovnávání s Ed Woodem nebo Uwem Bollem, minimálně ve stejné kategorii se totiž pohybují Stanley Kubrick nebo Steven Spielberg. Scéna, která začne hlasitým odmítáním, pokračuje šlehnutím láhve od vody o zem a vrcholí pozdravením Johnnyho nejlepšího kamaráda Marka zavání výraznou epikou, úmyslně ošklivé pozadí je poté inspirováno avantgardním uměním, které podtrhuje sofistikovanost Wiseaua.   Samotný příběh je pojat skoro jako řecká tragédie, kdy se Johnny zdánlivě nachází na osobním vrcholu, následně ovšem dochází k pomalému pádu, kdy navíc dochází k odhalení jedné zásadní pravdy: Žijeme ve světě srabů. Postavy následně projevují své emoce úmyslně pasivně, kdy pokus o vraždu nebo rakovina s člověkem nějak zásadně nehýbají, vše poté vrcholí tragickým momentem, kterým Wiseau záměrně svého hrdinu nechává odejít ve vrcholné pasáži. Inspirace Macbethem nebo Médeiou nemůže být okatější, Wiseau se rázem jeví jako Shakespeare 21. století.   Revoluční přístup Wiseaua spočívá i v tom, že se film natáčel souběžně na film i digitál, Wiseau se poté do role rozpadajícího muže rozhodl ponořit i na natáčení, kdy lezl celému štábu krkem, vše ovšem bylo úmyslem, aby štáb pochopil, jak je pro Johnnyho jeho rozpadající se život složitý, to vše pochopitelně bez většího pochopení. Sám Wiseau se ostatně po letech nechal zlákat a pro uspokojení lidu prohlásil, že mají pravdu a Room není psychologickým dramatem, ale úmyslnou komedií. Wiseau se tak nechal kvůli velkému nátlaku připravit o pozici filmového Mesiáše, mnozí mu ovšem i po letech dávají pravdu. Opakovaně při sledování zdraví Marka spolu s Johnnym, proti jeho nevěrné Lise by nejradši naházeli všechny lžičky světa a zahráli si americký fotbal. Wiseau se sice nechal zlomit a díky tomu si nezaslouží kdovíjak kladné hodnocení, i po letech je ovšem Room nedoceněným klenotem. A jednou to pochopí všici!

Kdyby mi bylo 70 let a měl bych za sebou dvě mrtvice možná bych si to i užil. Mladší člověk který však ještě žádné mozkové onemocnění nemá musí pochopit, že jde o tupou slátaninu. Velký rozpočet proměněný v tupé epizody plného stupidních zápletek, akce a všeho možného.