ostravak30

Můj přítel Monk je další ze série velkých géniů. Mohli bychom ho postavit vedle Dr. House či Mentalisty. A jak už to tak většinou u géniů bývá, a v seriálech skoro ani nemůže jít o výjimku, Monk je něčím zvláštní. V tomto případě svými neurózami. Na jedné straně to chápu, já sám jich mám takových deset. Druhá strana mince je, že díky tomu Monk bývá často otravný. A to tak, že hodně. Aby se divák alespoň trochu vžil do pocitů postav s ním spolupracujících jsou některé scény dovedeny doslova do krajnosti. V paměti mi ulpěla jeden z typických příkladů, kdy se Monk snaží něco říct Stottlemeyerovi na ulici a do toho jeden z dělníků vrtá do země. Takových případů by se našlo pochopitelně víc. Jenomže to by se stále dalo pochopit. Monk ale díky svým neurózám často postrádá morálku. Má sklony k povrchnosti, sebestřednosti, nedokáže být ohleduplný, chybí mi veškeré sociální cítění. Jednotlivé případy jsou pak jeden jako druhý. Monk vždy obviní někoho, kdo má totálně neprůstřelné alibi a skvělý detektiv pak dokáže, co vše je možné a nemožné. U případů se jen liší to, zda dopředu známe či neznáme pachatele. Zajímavé je i složení prostředí případů. Tvůrci narušeného detektiva umisťují do různých prostředí tak, abychom jeho povahu a sklony mohli zažít použitelné co nejzajímavěji. A jak už to u podobných seriálů bývá, nevyhnou se autoři ani, na můj vkus až příliš častému, schématismu. Kolikrát jen je nějaký kamarád nebo kapitánova přítelkyně, známí atd., atd. obviněni z vraždy a slavný detektiv je musí vysekat. Scématismus bohužel zhruba od druhé série ničí zajímavost, protože jednotlivé případy se liší pouze částečně a spíše jsou jako přes kopírák. Do posledního dílu si pak tvůrci připravili rozluštění největší záhady. Zajímavé díly se střídají s nudnějšími a pak těmi vyloženě protivnými.

Mám velmi rád Formanovy filmy, protože prakticky geniálně dokázal poskládat (ne)obyčejné herectví s lidskými příběhy zasazenými do obyčejných životů z kterých tím udělal neobyčejné. A z mnohých herců vytáhl i to, co v sobě možná ani nevěděli, že mají. Jeho sázka na neherce se mu naprosto vyplatila ve filmu Hoří, má panenko. V tomto filmu ještě ale přeci jen nezapojil více herců do příběhů a nestvořil víc příběhů, takže Lásky beru jako předvoj filmu Hoří. Vladimír Pucholt, Milada Ježková a Josef Šebánek tradičně skvělí a je úžasné, jak skvěle dokázal Forman s neherci pracovat. Opět tu máme legendární scény, hlavně ta, kdy trojice vojáků chce oslovit tři holky. Řada scén ve Formanových filmech působí naprosto přirozeně a není těžké uhádnout, že vychází z reálných zkušeností, tím dostávají jeho filmy ještě větší šmrnc. Přeci jen ale Lásky jedné plavovlásky nejsou a nebudou tím filmem, který si přidám do oblíbených. Jeden z důvodů je například i ten, že se mi Hana Brejchová nikdy nelíbila a celkově se mě nějak není sympatické téma, přestože jádro příběhu je de facto nadčasové.

Hra je skvělý thriller. David Fincher takové rozhodně umí. Kupříkladu Zmizelá či Sedm a to jsem zdaleka neviděl všechny. Michael Douglas je též na thrillery expert: Osudová přitažlivost, skvělý Volný pád, Skandální odhalení či Neříkej ani slovo. Zmiňuju jen filmy, kde jsem jej opravdu viděl. Většina ale skýtá kolem plno omáčky kolem, která vedle příběhu není příliš záživná. Něco jiného je Volný pád. A stejně jako tento film i Hra se rozjíždí naplno a od chvíle, kdy se rozběhne diváka vtáhne pevně do děje a nepouští. Samotné téma by přitom zabralo jeden samostatný film - tedy přijít o svůj dosavadní život, přičemž jisté pokusy už tu byly, například Síť. M. Douglas měl zde již přes padesát, přesto se režisérovi podařilo skloubit jeho vyzrálé herectví s akčností tak, aby nepůsobila trapně, ale přitom odpovídala jeho věku. A přidat k tomu jistou dávku napětí. Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby se našli boháči, co se nudí natolik, že by si podobnou hru dali. A skoro se divím, že se nenašlo místo pro pokračování, protože jiná lokace (osobně ten Londýn by mohl být hodně zajímavý), jiný typ člověka a jiný druh hry skýtá velké množství různorodých možností. Za mě se jedná o jeden z nejlepších Douglasových a Fincherových thrillerů.

Já mám židovské pohádky a pověsti strašně rád, protože židovské příběhy jsou něčím zvláštní a docela jiné než všechny ostatní. Podle Eduarda Petišky jsem už viděl Rabín a jeho Golem, natočený o rok později. Tento příběh je zhruba stejně dlouhý a je dobře obsazený. I kulisy nejsou k zahození, tím spíše hudba, které si užijeme docela dost a já jsem za to rád, protože se mi velmi pozdávala. Na druhé straně je příběh trochu slabší a je um ho táhnout po takovouto stopáž. Méně minut by znamenalo svižnější děj. Každopádně je pohádka poučná a to nejen pro děti, ale i pro dospělé, chamtivost štěstí nepřináší, i když život bohužel většinou poukazuje na přesný opak.

Při hodnocení musím nutně vycházet z toho, že jsem už viděl hned několik verzí mušketýrů. Jak tu z roku 1973 a 1974, tak předchozí z šedesátého prvého. A též dvě verze Muže se železnou maskou. Ve všech případech mi až tak nevadilo obsazení hlavních rolí, které zde bije do očí. Bohužel. Charlie Sheen i Kiefer Sutherland nejsou špatní herci, ale mě do rolí mušketýrů zkrátka nepasovali. To Oliver Platt a Chris O´Donnell už docela ano. A pak je tu role Milady de Winter, kde jsem v jiných verzích viděl též charismatičtější mrchy. A konečně kardinál Richelieu alias Tim Curry. Ten mi do této role nepasoval ze všech nejvíc. Ostatní kardinálové působili úlisněji, ale přitom důstojně. Tato verze kardinála bouchala do stolu, řvala rozčílením a bohužel se neubránila  místy ani komediálním momentkám. Hlavně ten široký úsměv jsem okamžitě viděl v Sám doma 2, mimochodem natáčený o rok dřív. Celý děj vůbec nepasoval do konceptu Mušketýrů. Kardinál se zatím nikdy nepokoušel sám stát panovníkem. Na druhé straně se verzi nedá upřít snaha o výpravnost a dobré šermířské souboje nebo pokus o akční scény. Jenže já jsem fanouškem původních verzí a vzhledem k tomu, že mám srovnání nelze jinak.

To je přesně to, co jsem psal v Očistě. Tvůrci tam nevyužili ani zdaleka potenciál námětu a zde nám naplno předvádějí, jak by to mohlo vypadat, kdyby ano. Pozoruhodný je už samotný námět. I jinak zákon dodržující jedinci se na pár hodin mění z nemyslící zabijácké sv.ně, které jsou schopny odpravit někoho jen z čiré nenávisti či závisti. A věřím, že v současném světě by byl svátek ještě oblíbenější a ulice ještě plnější. Do toho všeho se míchá několik osudů a samozřejmostí je i touha bohatých si za podobnou zábavu zaplatit. Film má akorát takovou stopáž, aby dokončil co začal, ale zároveň už to nepřehnal. Těch motivů bylo ale ve snímku více a nejsem si jistý, zda si filmaři vysokou laťku nenastavili příliš vysoko a najdou ještě něco originálního v tomto námětu. Já osobně bych pár nápadů měl, tak jsem zvědav s čím přišli v dalších dílech.

Nejsem příliš tanečně zaměřený a na baletu jsem v životě nebyl. Nevyhledávám ani jiná taneční divadelní představení. Faktem ale je, že to bylo velmi originální. Na druhé straně jsem některé osudy pochopil jiné ne. Na mém hodnocení nezáleží, nejsem tím konzumentem, pro kterého Farma v jeskyni své vystoupení chystala, ale přišlo mi to zajímavé.

Na pomezí dvou a tří hvězd je pohádka o Zlatém copánku. Nicméně herecké obsazení bylo slušné, Eva Horká byla jednu dobu horká doslova a to jako častá kandidátka do pohádek. Regina Rázlová zase působila opravdu nepřejícně a i kulisy se docela daly snést, i když osmdesát ková tvorba se prostě nezapřela. Dívka se svého copánku chtěla vzdát ve prospěch prince, takovou aby dnes princové pohledali. Vlastně, aby vůbec pohledali prince. Štěpánka Haničincová pár pohádek napsala, s touto jsem viděl tři, a všechny jsou takové nemastné neslané. Nejsou vyloženě špatné napsané, ale něco postrádají.

Tak nějak se již stal páteční večer tradičním večerem hlavně nové britské tvorby, především minisérií. A opravdu byla jedna lepší než druhá. Británie na nás doslova chrlí podobné projekty, což si musíme užívat, protože jak jsem četl, k další tvorbě se evropský divák dostane díky Brexitu jen velmi těžko. Mimochodem právě Niall MacCormick režíroval vynikající Oběť. Zrovna Sestra mě ale zaujala jen tak napůl. Škoda, že nebyla více rozvinuta anabáze s duchem. První díl a část druhého byli výborné, ale pak se děj motal docela v kruhu. Až v druhé půlce závěrečného dílu se opět rozehrálo drama. Sestra staví na tom, že obětí je víc, tedy podobné téma jako ve výše zmíněném MacCormickově díle, ovšem jedna byla vlastně součástí zločinu. Na otázku viny a trestu si musí odpovědět každý divák sám. Je však otázkou nakolik bylo logické mrtvolu zahrabat místo zavolání policie, když vlastně Nathan nic neprovedl. Další nezodpovězená otázka ovšem je, co by se stalo, kdyby to udělat chtěl. Třeba by ho Bob usmrtil.

Josef Větrovec a Jiřina Bohdalová byli výborní, ale ostatní moc neměli co hrát. Celé mi to přišlo moc užvaněné a nikam se děj neposouval. V komedii se střídaly lepší momenty s horšími. Celá zápletka ale mohla mít mnohem komediálnější parametry. Nevýrazné byly i charaktery hlavně mladých postav. Chvíli to vypadalo, že se snadno nechají rodiči přemluvit, pak zase, že hodlají zůstat tvrdě neústupní, bylo těžké se v nich vyznat.